Publikace 2023 září

John Keong Chiew, Christopher Jer Wei Low, Kieran Zeng, et al.

Výzkum fast track recovery protokolů předpokládá, že thorakální epidurální anestezie (TEA) při kardiochirurgických výkonech přispívá ke zlepšeným pooperačním outcome pacientů. Obavy o bezpečnost TEA brání jejímu širokému používání. Tento systematický přehled a meta analýza si dala za cíl posoudit výhody a rizika TEA při kardiochirurgických výkonech u dospělých pacientů.

Hlavními sledovanými parametry byly délka hospitalizace na jednotce intenzivní péče (ICU), celková délka pobytu v nemocnici, doba extubace (ET) a mortalita. Dalšími sledovanými parametry byly pooperační komplikace.

Výsledky: Meta analýza zahrnovala 51 RCT (2112 pacientů podstupujících TEA a 2220 pacientů podstupujících celkovou anestezii). TEA významně snížila délku hospitalizace na jednotce intenzivní péče (−6,9 hodiny; 95% CI, −12,5 až −1,2; P = .018), celkovou délku hospitalizace (−0,8 dne; 95% CI, −1,1 až −0,4; P < .0001) a ET (−2,9 hodiny; 95% CI, −3,7 až −2,0; P < .0001). Nebyl nalezen významný rozdíl v mortalitě. TEA také významně snížila hodnoty bolesti, plicní komplikace, nutnost podání transfuze, delirium a arytmie, bez dalších komplikací, jako jsou epidurální hematomy, u nichž bylo riziko odhadnuto na <0,14 %.

Závěr: Thorakální epidurální anestezie snižuje délku hospitalizace na jednotce intenzivní péče a celkovou délku hospitalizace a pooperační komplikace u pacientů podstupujících kardiochirurgii s minimálními hlášenými komplikacemi, jako jsou epidurální hematomy. Tyto nálezy podporují použití TEA při kardiochirurgických výkonech.

Anesth Analg . 2023 Sep 1;137(3):587-600.

T. R. Grigio, H. Timmerman, J. V. B. Martins et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit vliv preoperačně podaného olanzapinu na míru výskytu postoperativní nauzey a zvracení (PONV). Primárním sledovaným parametrem byla incidence PONV v průběhu 24 po operaci

Výsledky: Zahrnuto bylo celkem 100 pacientů v rozmezí 18-60 let s vysokým rizikem vzniku PONV (3-4 rizikové faktory Apfelových kritérií) a anamnézy nauzey a zvracení indukovaného chemoterapií. Polovině pacientů bylo podáno 10 mg olanzapinu 1 hodinu před začátkem operace, spolu s dexamethazonem a ondansetronem pro prevenci PONV a propofolovou anestezii; druhá skupina dostala místo olanzapinu placebo. Studii dokončilo 47 pacientů v olanzapinové skupině a 49 pacientů v kontrolní skupině. Incidence PONV během prvních 24 hodin po operaci byla nižší v olanzapinové skupině (12/47, 26 %) než v kontrolní skupině (31/49, 63 %) (p = 0,008, RR 0,40 (95% CI 0,21–0,79)).

Závěr: Preoperační podání olanzapinu k intraoperačnímu dexamethasonu a ondansetronu se prokázalo být velmi účinné při snižování rizika PONV během prvních 24 hodin po operaci u pacientů s předchozí historií nevolnosti a zvracení způsobené chemoterapií a zvýšeným rizikem PONV dle Apfelových kritérií.

Anaesthesia . 2023 Oct;78(10):1206-1214. doi: 10.1111/anae.16081. Epub 2023 Jul 14.

Ch. E. Yau, D. Y. X. Lee, A. Vasudevan et al.

Cílem této studie bylo zjistit výkonnost indexu ROX pro predikci selhání vysokoprůtokové nosní kanyly u pacientů s COVID-19. Index respirační oxygenace (ROX), který kombinuje SpO2/FiO2 a dechovou frekvenci, může předpovědět selhání HFNC.

Tato metaanalýza hodnotila optimální cut-off hodnoty indexu ROX při predikci selhání HFNC u pacientů s COVID-19 při různém načasování a různých klinických nastaveních. Z každé studie byly rekonstruovány matice záměny při různých cut-off hodnotách, byly použity lineární smíšené modely k odhadu indexu ROX. Z každé studie byly rekonstruovány matice záměny při různých cut-off hodnotách, byly použity lineární smíšené modely k odhadu distribuční funkce indexu ROX a byla odvozena plocha pod souhrnnou charakteristickou křivkou přijímače (sAUC) a optimální cut-off hodnoty pro předpověď selhání HFNC.

Výsledky: Bylo zahrnuto 24 studií obsahujících 4790 pacientů. Celková sAUC byla 0,771 (95% CI: 0,666-0,847) (optimální cut-off hodnota: 5,23, senzitivita: 0,732, specificita: 0,690). Hodnoty cut-off pro dosažení 80%, 90% senzitivity, 80%, 90% specificity byly 5,70, 6,69, 4,45, 3,37, v uvedeném pořadí. Analýza byla stratifikována podle doby měření ROX a byly odhadnuty optimální cut-off a cut-off pro dosažení 80% senzitivity a specificity. Pro období 2-6 h a 6-12 h po zahájení HFNC je navrženo použití 80 % specifických cut-off pro vyloučení selhání HFNC < 5,33, a < 3,69, v uvedeném pořadí. Pro období 12-24 h po zahájení HFNC se navrhuje použití 80 % senzitivní hraniční hodnoty pro vyloučení selhání HFNC > 6,07.

Závěr: Tato analýza potvrzuje celkovou užitečnost indexu ROX při stratifikaci rizika u pacientů s AHRF s COVID-19, kteří dostávají HFNC, a poskytuje potenciálně užitečné cut-off hodnoty pro různé časy od zahájení HFNC.

Yau et al. Critical Care (2023) 27:320 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04567-7

Hamid Merdji, Vincent Bataille, Anais Curtiaud, et al.

Tato multicentrická studie si dala za cíl zjistit impact motlingu kůže a identifikovat determinanty 30ti denní mortality u rozsáhlé kohorty pacientů s kardiogenním šokem všech etiologií.

Výseldky: Z celkem 772  pacientů (průměrný věk 65,7 ± 14,9 let; 71,5 % mužů) mělo 660 pacientů vyhodnocen mottling kůže při přijetí (85,5 %) a téměř 39 % pacientů v kardiogenním šoku mělo mottling. Potřeba invazivní respirační podpory byla signifikantně vyšší u pacientů s mottlingem (50,2 % vs. 30,1 %, p < 0,001), stejně jako potřeba renální substituční terapie (19,9 % vs. 12,4 %, p = 0,09). Nicméně potřeba mechanického podpory oběhu byla podobná v obou skupinách. Pacienti s mottlingen při přijetí měli delší délku pobytu (19 vs. 16 dnů, p = 0,033), vyšší 30ti denní mortality (31 % vs. 23,3 %, p = 0,031) a také výrazně vyšší úmrtnost do 1 roku (54 % vs. 42 %, p = 0,003). Podskupina pacientů, u kterých se mottling objevil během prvních 24 hodin po přijetí, měla nejhorší prognózu ve 30. den.

Závěr: Mottling kůže při přijetí u pacientů s kardiogenním šokem byl statisticky spojen s prodlouženou dobou pobytu a špatnými outcomes. Jako parametr resuscitace zaměřený na perfúzi je mottling jednoduchým klinickým znakem a může tak pomoci zlepšit a řídit okamžitou terapii ke zlepšení outcomu pacientů s kardiogenním šokem.

Merdji et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:80

Mineji Hayakawa , Takashi Tagami, Daisuke Kudo, et al.

Tato studie měla za cíl zkoumat, zda restriktivní transfuzní strategie je klinicky neinferiorní oproti liberální strategii během akutní fáze po traumatu. Studie probíhala na 22 terciárních zdravotnických zařízeních v Japonsku a zahrnovala dospělé pacienty s těžkým traumatem ohrožené závažným krvácením. Instituce byly přiděleny restriktivní nebo liberální strategii (cílové hladiny hemoglobinu: 7–9 nebo 10–12 g/dL). Primárním sledovaným parametrem bylo přežití 28 dnů po přijetí. Sekundárními sledované parametry zahrnovaly objem podaných transfúzí, míru komplikací a dny bez nežádoucích událostí. Hladina neinferiority byla stanovena na 3 %.

Výsledky: V restriktivní skupině byla 28denní přežití pacientů  (n = 216) 92,1 %  a v liberální skupině (n = 195)  91,3 %. Adjustované odds ratio pro 28denní přežití v restriktivní versus liberální skupině bylo 1,02 (95%CI: 0,49–2,13). Významná neinferiorita nebyla pozorována. Objemy transfúze a hladiny hemoglobinu byly nižší v restriktivní skupině než v liberální skupině. Mezi skupinami nebyly zaznamenány rozdíly v míře komplikací ani ve dnech bez nežádoucích událostí.

Závěry:  Nebyla prokázána  statisticky významná neinferiorita restriktivní strategie oproti liberální strategii v rámci 28denního přežití a míra komplikací byla obdobná mezi skupinami. Restriktivní strategie vede k nižším podaným transfúzním objemům.

Hayakawa et al. Journal of Intensive Care (2023) 11:34

E. Hagglof, M. Bell, E. Zettersten, et al.

Cílem studie bylo prozkoumat dlouhodobou mortalitu u pacientů s COVID-19 po prodloužené hospitalizaci na jednotce intenzivní péče (JIP), a to včetně rozdílů mezi muži a ženami, protože předchozí studie ukazují, že muži obecně trpí závažnějším průběhem COVID-19, který taktéž doprovází vyšší krátkodobá mortalita.

Studie zahrnovala všechny dospělé pacienty s COVID-19 hospitalizované na švédských jednotkách intenzivní péče do 12. srpna 2022. Primárním výsledkem byla 360denní mortalita po přijetí na JIP. K odhadu asociací mezi demografickými údaji, komorbiditami, klinickými charakteristikami a úmrtností byla použita logistická regrese.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 8392 pacientů. Medián (IQR) věku byl 63 (52-72) let a většina (70,1 %) byli muži. Ze 7390 pacientů s kompletními daty o 360denní mortalitě zemřelo 1775 (24,4 %) pacientů do 30 dnů, 2125 (28,8 %) do 90 dnů a 2206 (29,8 %) do 360 dnů od přijetí na JIP. Úmrtnost po 360 dnech byla 27,1 % u žen a 31,0 % u mužů. Vícerozměrná logistická regresní analýza ukázala zvýšené riziko 360denní mortality u mužů ve srovnání se ženami (OR: 1,33, 95 % CI: 1,17-1,52). Další proměnné spojené se špatnou 360denní mortalitou byly věk, srdeční onemocnění, CHOPN/astma, cukrovka, imunodeficit, chronické onemocnění ledvin, nervosvalové onemocnění a malignita.

Závěr: Tato studie potvrzuje, že onemocnění COVID-19 probíhá závažněji u mužů, a to i z dlouhodobého hlediska. Nicméně úmrtnost po 90 dnech byla nápadně nízká, což svědčí o vysoké pravděpodobnosti přežití po skončení akutní fáze onemocnění.

Hägglöf et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:76 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01156-3

A. Sjöblom, M. Hedberg, S. Johansson, et al.

Cílem této prospektivní, nerandomizované, multicentrické studie bylo zhodnotit klinický vliv a frekvenci desaturace při využití pre- a perioxygenace pomocí HFNO u rodiček podstupujích císařský řez v celkové anestezii a jeho srovnání s konvenční preoxygenací pomocí masky. Primárním zkoumaným cílem byl podíl rodiček s poklesem saturace pod 93% od začátku preoxygenace do 1 minuty po intubaci. Sekundárními sledovanými faktory byly koncentrace kyslíku ve vydechovaném vzduchu po intubaci a podíl pacientek s příznaky regurgitace.

Výsledky: Zařazeno bylo celkem 34 těhotných žen s délkou gestace delší jak 30 týdnů, 25 bylo preoxygenováno pomocí HFNO, 9 pomocí obličejové masky. U žádné z rodiček saturace neklesla pod 93 %, nejnižší periferní nasycení kyslíkem bylo 97 %. Dále, žádná z pacientek nevykazovala známky regurgitace.

Závěr: Peri- a preoxygenace pomocí HFNO udržela adekvátní saturaci rodiček během úvodu anestezie. Známky regurgitace ani jiných rizikových stavů nebyly v rámci této pilotní studie pozorovány u žádné z pacientek.

Acta Anaesthesiol Scand . 2023 Sep;67(8):1028-1036. doi: 10.1111/aas.14264. Epub 2023 May 10.

J. L. Ward, R. Harwood, S. Kenny et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit rizikové faktory pro hospitalizaci z důvodu onemocnění COVID-19 nebo pediatrického zánětlivého multisystémového syndromu časově asociovaného s SARS-CoV-2 (PIMS-TS) a jejich proměny v čase u dětí a adolescentů během prvních dvou let pandemie COVID-19.

Hodnocena byla primárně míra hospitalizace na JIP kvůli PIMS-TS nebo COVID-19 v průběhu prvních 28 dní hospitalizace a případná úmrtí. Sledována byla i data o komorbiditách, doba hospitalizace v kontextu různých dominantních variant viru SARS-CoV-2 a sociodemografické faktory.

Výsledky: Celkem byla zahnuta data 10 540 hospitalizací kvůli COVID-19 a 997 kvůli PIMS-TS. Z celkového počtu 10 540 hospitalizovaných dětí a adolescentů bylo 448 (4,3 %) hospitalizováno na PICU kvůli COVID-19, z čehož bylo 162 z 1635 hospitalizací (9,9 %) u divokého typu viru, 98 z 1616 hospitalizací (6,1 %) u typu alfa, 129 z 3789 hospitalizací (3,4 %) u typu delta, 59 z 3500 hospitalizací (1,7 %) u varianty omikron. 48 dětí či adolescentů zemřelo do 28 dnů od hospitalizace kvůli COVID-19 a žádné děti nezemřely na PIMS-TS. Riziko závažného průběhu COVID-19 u dětí a adolescentů souviselo s dalšími komorbiditami a neurodisabilitou, bez ohledu na konkrétní variantu viru SARS-CoV-2.

Závěr: Riziko těžkého průběhu v průběhu prvních dvou let pandemie COVID-19 zůstává u dětí a adolescentů nízké; výjimkou jsou jedinci s mnohočetnými zdravotními problémy, u nichž je riziko naopak zvýšené.

JAMA Pediatr. 2023;177(9):947-955. doi:10.1001/jamapediatrics.2023.2357

Xiang Li, M.D., He Liu, , Jun Wang, et al.

Individualizovaný pozitivní end-expirační tlak (PEEP), řízený dynamickou compliancí, zlepšuje oxygenaci a snižuje postoperativní atelektázu u pacientů bez obezity.  Cílem studie bylo prokázat, zda dynamický PEEP nastavený dle plicní compliance může snížit  pooperační atelektázu u pacientů podstupujících bariatrický chirurgický výkon. Po recruitment menévru byli pacienti náhodně rozděleni (1:1) k výkonu s  dynamickým PEEP, nastaveným dle compliance (PEEP s nejvyšší dynamickou compliance plus 2 cm H2O) nebo PEEP 8 cm H2O. Primárním sledovaným parametrem byla postoperativní atelektáza, hodnocená po extubaci na počítačové tomografii 60 až 90 minut po extubaci a vyjádřená jako procento z celkového objemu plicního tkáně. Sekundárními sledovanými parametry byly PaO2/Fio2 a pooperační plicní komplikace.

Výsledky: Bylo zahrnuto čtyřicet pacientů (průměr ± SD; 28 ± 7 let; 25 žen; průměrný index tělesné hmotnosti 41,0 ± 4,7 kg/m2). Medián PEEP s nejvyšší dynamickou compliancí během titrace byl 15 cm H2O (IQR 13 až 17; rozmezí 8 až 19). Pooperační atelektáza (u 19 pacientů v každé skupině) byla 13,1 ± 5,3 % a 9,5 ± 4,3 % ve skupinách s PEEP 8 cm H2O a dynamickým PEEP, s rozdílem mezi skupinami 3,7 %; 95 % CI, 0,5 až 6,8 %; P = 0,025). Pao2/Fio2 1 hodinu po pneumoperitoneu bylo vyšší ve skupině s dynamickým PEEP (397 vs. 337 mmHg; rozdíl mezi skupinami 60; 95 % CI, 9 až 111; P = 0,017), ale nelišilo se mezi dvěma skupinami 30 minut po extubaci (359 vs. 375 mmHg; rozdíl mezi skupinami –17; 95 % CI, –53 až 21; P = 0,183). Incidence pooperačních plicních komplikací byla 4 z 20 v obou skupinách.

Závěr: Pooperační atelektáza byla nižší u pacientů podstupujících laparoskopickou bariatrickou chirurgii s dynamickým PEEP řízeným plicní compliancí,  než při stanoveném PEEP 8 cm H2O. Pooperační PaO2/Fio2 se nelišil mezi oběma skupinami.

Anesthesiology September 2023, Vol. 139, 262–273

M. Wetterslev, M. H. Muller, A. Granholm, et al.

Cílem této multicentrické, prospektivní, kohortové studie bylo zjistit výskyt, rizikové faktory a výsledky výskytu fibrilace síní (FiSi) na jednotce intenzivní péče (JIP) a popsat aktuální postupy v léčbě FiSi.

Výsledky: Bylo zahrnuto 1 423 pacientů na JIP a analyzováno 1 415 (99,4 %), z nichž 221 mělo 539 epizod FiSi. Většina (59 %) epizod byla diagnostikována pomocí kontinuálního EKG. Incidence FiSi byla 15,6 % (95% CI, 13,8–17,6), z toho nově diagnostikovaná FiSi byla 13,3 % (11,5–15,1). Historie arteriální hypertenze, paroxysmální FiSi, sepse nebo vysoká závažnost onemocnění při přijetí na JIP byla spojena s výskytem FiSi. Použité intervence k léčbě FiS byly: infuze tekutin 19 % (95% CI 16–23), hořčík 16 % (13–20), draslík 15 % (12–19), amiodaron 51 % (47–55), beta-1 selektivní blokátory 34 % (30–38), blokátory vápníkových kanálů 4 % (2–6), digoxin 16 % (12–19) a elektrická kardioverze 4 % (2–6). Pacienti s FiSi měli více ischemických a trombembolických příhod (13,6 % vs 7,9 %) a závažných krvácení (5,9 % vs 2,1 %) a vyšší mortalitu (41,2 % vs. 25,2 %) než ti bez FiSi. Adjustovaný hazard poměr pro příčinu-specifickou mortalitu 90 dní po FiS byl 1,38 (95% CI, 0,95–1,99).

Závěr: Na jednotce intenzivní péče se FiSi vyskytla u jednoho ze šesti pacientů a byla spojena s různými stavy. FiSi byla spojena s horšími outomes, ale v adjustovaných analýzách nebyla statisticky významně spojena s 90-denní mortalitou. Pozorovali jsme rozdíly v diagnostických a léčebných strategiích pro FiSi.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005883

Ch. Sylvie, B. Lila, D. Claire et al.

Cílem bylo zjistit, zda by některé specifické fenotypy pacientů mohly mít prospěch z vysokých dávek dexamethasonu (DXM20) ve srovnání se standardní léčebnou dávkou 6 mg DXM (DXMSoC). Přínos vysokých a nízkých dávek dexametazonu (DXM) u pacientů s těžkým akutním respiračním syndromem s koronavirem 2 (SARS-Cov2) a akutním respiračním selháním (ARF) je kontroverzní, přičemž dvě velké trojitě zaslepené RCT dosáhly velmi významných rozdílů ve velikosti účinku. Ve studii COVIDICUS nebyl zjištěn žádný důkaz o dalším přínosu vysokých dávek dexametazonu (DXM20). Byla provedena post hoc explorativní Bayesova analýza 473 pacientů, kteří ve studii COVIDICUS dostávali DXMSoc nebo DXM20.

Výsledkem byla 60denní mortalita u DXM20 oproti DXMSoC, přičemž účinek léčby byl měřen na základě poměru rizik (HR) odhadnutého z Coxova modelu. Bayesovské analýzy umožnily vypočítat posteriorní pravděpodobnost více než triviálního přínosu (HR < 0,95) a pravděpodobnost potenciálního poškození (HR > 1,05). Bayesovská míra interakce pak kvantifikovala pravděpodobnost interakce (Pr Interact), kdy se HR úmrtí v jednotlivých podskupinách liší o 20 %. V primárních analýzách byly použity neinformativní priory se středem na HR = 1,00. Analýzy senzitivity používaly skeptické a entuziastické priory, založené na nulovém (HR = 1,00) nebo přínosném (HR = 0,95) účinku.

Výsledky: Celkově byla posteriorní pravděpodobnost více než triviálního přínosu a potenciální škody 29,0 % a 51,1 %. Byla prokázána určitá interakce léčby podle podskupiny (i) v závislosti na věku (Pr Interact, 84 %), s 86,5% pravděpodobností přínosu u pacientů mladších 70 let ve srovnání s 22 % u pacientů starších 70 let; (ii) podle doby od nástupu příznaků (Pr Interact, 99 %), s 99,9% pravděpodobností více než triviálního přínosu při zpoždění kratším než 7 dní oproti < 0,1% pravděpodobnosti při zpoždění 7 a více dní; a (iii) podle užívání remdesiviru (Pr Interact, 91 %), s 90,1% pravděpodobností přínosu u pacientů, kteří remdesivir dostávali, oproti 19,1% u těch, kteří ho nedostávali.

Závěr: Podle této explorativní post hoc bayesovské analýzy může být vysoká dávka dexamethasonu ve srovnání se standardní dávkou dexamethasonu prospěšná u pacientů ve věku do 70 let s těžkou ARF, která se objevila méně než 7 dní po nástupu příznaků. Použití remdesiviru může rovněž podpořit přínos přípravku DXM20. K potvrzení těchto zjištění je zapotřebí další analýzy.

Sylvie et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:75 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01168-z

S. Katzenschlager, I. K. Kelpanides, P. Ristau et al.

Cílem bylo identifikovat modifikovatelné faktory související s přežitím. Tato práce poskytuje epidemiologický přehled mimonemocniční srdeční zástavy (OHCA) u dětí v období 2007-2021 v Německu.

Byly použity údaje z německého resuscitačního registru (GRR), přičemž byli zahrnuti pacienti registrovaní v období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2021. Do studie byly zahrnuty děti ve věku od> 7 dnů do 17 let, u kterých byla zahájena kardiopulmonální resuscitace (CPR) a jejichž léčba pokračovala prostřednictvím záchranné zdravotnické služby (EMS). Incidence a popisné analýzy jsou prezentovány pro celou kohortu a jednotlivé věkové skupiny.

Byla provedena multivariační binární logistická regrese na celé kohortě za účelem zjištění vlivu (1) KPR s/bez ventilace zahájené přihlížející osobou, (2) spatření OHCA a (3) noční doby na výsledek hospitalizace s návratem spontánního oběhu (ROSC).

Výsledky: OHCA u dětí ve věku do 1 roku měla nejvyšší incidenci, a to 23,42 na 100 000 osob. Celkově byla hlavní předpokládanou příčinou OHCA hypoxie, zatímco u dětí ve věku> 1 rok tvořily vysoký podíl úrazy a utonutí. Četnost OHCA spatřené svědkem a KPR prováděné kolemjdoucím byla nejvyšší u dětí ve věku 1-4 roky, a to 43,9 % a 62,3 %. Ve vztahu ke KPR zahájené EMS byla KPR prováděná kolemjdoucím společně s ventilací spojena se zvýšeným poměrem šancí pro ROSC při přijetí do nemocnice, a to po úpravě OR na věk, pohlaví, rok OHCA a místo OHCA.

Závěr: Tato studie poskytuje epidemiologický přehled OHCA u dětí v Německu a identifikuje resuscitaci s ventilací jako jeden z hlavních faktorů přežití.

Katzenschlager et al. Critical Care (2023) 27:349 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04630-3

D. R. Giacobbe, S. Dettori, V. D. Pilato et al.

Primárním cílem studie bylo popsat charakteristiky pacientů na jednotkách intenzivní péče, u kterých byla provedena diagnostika pneumonie vyvolané pneumocystis jirovecii (PJP). Sekundární cíle byly: 1: (i) zhodnotit demografické a klinické proměnné související s PJP; (ii) zhodnotit účinnost PCR vyšetření pneumocystis jirovecii na respiračních vzorcích a BDG testu séra pro diagnózu PJP; (iii) popsat 30denní a 90denní úmrtnost ve studované populaci.

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 600 pacientů, z nichž 115 mělo předpokládanou/prokázanou PJP (19,2 %). Mezi pacienty na jednotkách intenzivní péče, u nichž byla provedena diagnostika PJP, bylo pouze 8,8 % pacientů s HIV infekcí, zatímco hematologické malignity, solidní nádory, zánětlivá onemocnění a transplantace solidních orgánů byly přítomny u 23,2 %, 16,2 %, 15,5 % a 10,0 % testovaných pacientů. V multivariabilní analýze byli AIDS (poměr šancí [OR] 3,31; 95% interval spolehlivosti [CI] 1,13-9,64, p = 0,029), nehodgkinský lymfom (OR 3,71; 95% CI 1,23-11,18, p = 0,020), vaskulitida (OR 5,95; 95% CI 1,07-33,22, p = 0,042), metastazující solidní nádor (OR 4. 31; 95% CI 1,76-10,53, p = 0,001) a oboustranný vzhled mléčného skla na CT (OR 2,19; 95% CI 1,01-4,78, p = 0,048) spojeny s PJP, zatímco pro zvyšující se počet lymfocytů byla pozorována inverzní asociace (OR 0,64; 95% CI 0,42-1,00, p = 0,049). Pro diagnózu PJP byla pozorována vyšší pozitivní prediktivní hodnota (PPV) při pozitivitě PCR na pneumocystis jirovecii i BDG v séru ve srovnání s pozitivitou jednotlivých testů (72 % pro kombinaci vs. 63 % pro PCR a 39 % pro BDG). Kumulativní 30denní mortalita u pacientů s předpokládanou/prokázanou PJP byla 52 % a 90denní mortalita byla 67 %.

Závěr: Na JIP se v současné době nejčastěji setkáváme s pneumonií způsobenou pneumocystis jiroveci u kriticky nemocných pacientů, kteří nejsou nakaženi HIV. Použití sérové Beta D-glukanu v kombinaci s PCR na respirační pneumocysty by mohlo pomoci zvýšit jistotu diagnózy PJP.

Giacobbe et al. Critical Care (2023) 27:323 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04608-1

Y. Umemura, K. Yamakawa, Y. Tanaka, et al.

Tato multicentrická retrospektivní pozorovací studie měla za cíl posoudit účinek na přežití spojený s karbapenemy jako počáteční terapií pro sepsi ve srovnání s alternativními antibiotiky. Studie se zaměřila na dospělé pacienty v sepsi, jimž byla jako iniciální terapie sepse podána karbapenemová antibiotika a na ty, jimž byla jako iniciální terapie sepse podána antibiotická terapie nekarbapenemového typu.

Výsledky: Tato studie využila data dospělých pacientů se sepsí, která byla extrahována z rozsáhlé databáze v Japonsku. Pacienti byli rozděleni do dvou skupin: pacienti, kteří dostali karbapenemy, a pacienti, kteří dostali nekarbapenemová beta-laktamová antibiotika širokého spektra jako iniciální léčbu. Nemocniční mortalita byla porovnána mezi skupinami pomocí logistického regresního modelu upraveného inverzní pravděpodobnostní váhou léčby používající propensity skóre. Pro vyhodnocení heterogenity účinků podle charakteristik pacientů jsme také použili logistické modely v několika podskupinách. Z celkového počtu 7 392 pacientů se sepsí dostalo 3 547 pacientů karbapenemy a 3 845 pacientů dostalo nekarbapenemová antibiotika. Logistický model neprokázal významné spojení mezi terapií karbapenemy a nižší mortalitou (adjustovaný OR 0,88, p = 0,108). Analýzy podskupin naznačovaly, že u pacientů v septickém šoku, na jednotkách intenzivní péče, nebo s mechanickou ventilací existují významné výhody pro přežití spojené s terapií karbapenemy (p pro modifikaci účinku: <0,001, 0,014 a 0,105, postupně).

Závěr: Ve srovnání s nekarbapenemovými beta-laktamovými antibiotiky širokého spektra nebyly karbapenemy jako počáteční terapie sepse spojeny s významně nižší mortalitou.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005932

Victor Volovici, Iris S. Verploegh, Djaina Satoer,et al.

Cílem této studie bylo přezkoumat a analyzovat postupy používané při léčbě intrakraniálních aneuryzmat (IA) z hlediska metod a porovnat výsledky studií s pozitivními, nejistými a negativními závěry.

Výsledky: Celkově bylo zahrnuto 1356 studií, zahrnujících 410 993 léčených pacientů. Nebyl zjištěn rozdíl v podílu pacientů s nepříznivým outcomem, nebo mortalitou během hospitalizace mezi studiemi, které tvrdily, že technika je bezpečná, nejistá nebo nebezpečná. Stejně tak nebyl rozdíl v podílu úplně uzavřených IA při posledním sledování mezi studiemi, které tvrdily, že technika je účinná, nejistá nebo neúčinná. Méně než 2 % studií poskytlo jakoukoli definici bezpečnosti, účinnosti nebo trvanlivosti, a pouze jedna z 1356 studií poskytla prahovou hodnotu, pod kterou by byla technika považována za nebezpečnou. Neúplné reportování bylo zjištěno v 546 hlášení (40 %).

Závěr:  V tomto systematické přehledu a metaanalýze literatury o léčbě intrakraniálního aneurysmatu měly studie o bezpečnosti, účinnosti a trvanlivosti terapie metodologické chyby a zahrnovaly neúplné výsledky, podporující jejich tvrzení.

JAMA Network Open. 2023;6(9):e2331798. doi:10.1001/jamanetworkopen.2023.31798

J. C. Widere, C. L. Davis, J. J. Loomba, et al.

Tato retrospektivní kohortová studie si dala za cíl zkoumat časové trendy a výsledky spojené s časným předepisováním antibiotik u pacientů hospitalizovaných s COVID-19. Zahrnuti byli pacienti hospitalizovaní s COVID-19. Pacienti byli definováni jako ti s časným užitím antibiotik, pokud obdrželi alespoň 3 kalendářní dny intravenózních antibiotik během prvních 5 dnů hospitalizace.

Výsledky: Z 322 867 prvních hospitalizací obdrželo 43 089 pacientů časnou empirickou antibiotickou léčbu. Použití antibiotik klesalo během celého období sběru dat, od března 2020 (23 %) do června 2022 (9,6 %). Průměrné míry časného empirického užití antibiotik (EEAU) se také významně liší mezi centry (explikovaná odchylka 7,33 % vs 20,0 %, p < 0,001). Použití antibiotik se mírně snížilo do 2. dne hospitalizace a bylo významně sníženo do 5. dne. Umělá plicní ventilace před 2. dnem (OR 3,57; 95 % CI, 3,42–3,72), mimotělní membránové oxygenace před 2. dnem (OR 2,14; 95 % CI, 1,75–2,61) a užití vasopresorů (OR 1,85; 95 % CI, 1,78–1,93), ale ne region bydliště, byly spojeny s EEAU. Po stratifikaci podle propensity bylo EEAU spojeno s vyšším rizikem nemocniční mortality (OR 1,27; 95 % CI, 1,23–1,33), prodlouženou mechanickou ventilací (OR 1,65; 95 % CI, 1,50–1,82), pozdní expozicí širokospektrých antibiotik (OR 3,24; 95 % CI, 2,99–3,52) a pozdní infekcí Clostridium difficile (OR 1,60; 95 % CI, 1,37–1,87).

Závěr: I když léčba pacientů s COVID-19 empirickými antibiotiky klesla během pandemie, frekvence užití zůstává vysoká. Existuje významná variabilita v předepisování antibiotik mezi různými zdravotnickými centry a evidence pro potencionální poškození pacienta.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005901

Antje M. Barreveld, Andrew Mendelson, Brittany Deiling,et al.

Problematické užívání opioidů (OUD) představuje ve veřejném zdravotnictví postupně rostoucí krizi, která ovlivňuje miliony jednotlivců a rodin po celém světě. Anesteziologové mohou hrát klíčovou roli v zlepšování nemocnosti a mortality těchto pacientů v období kolem chirurgického zákroku tím, že informují peroperační týmy a řídí péči na základě EBM, která může zachránit život pacientům ať už s aktivní OUD nebo v rekonvalescenci. Tento článek má sloužit jako kvalitní zdroj pro anesteziology pečující o pacienty s OUD a je druhým ze série článků zveřejněných v časopise Anesthesia & Analgesia věnující se tématu managementu anestezie a analgezie u pacientů se závislostmi. Článek je rozdělen do 4 částí: 1. úvod do OUD, zásady léčby a role anesteziologa; 2. důležité body vhodné ke zvážení u pacientů s předepsanými léky na OUD (MOUD); 3. důležité body vhodné ke zvážení peroperačně u pacientů s aktivní, neléčenou OUD; 4. neopioidní a nefarmakologické zásady multimodální peroperační analgetické péče o pacienty s aktivní neléčenou OUD nebo v rekonvalescenci.

Závěr:  Článek zdůrazňuje, že anesteziolog je klíčovým členem peroperačního týmu, který může tyto navrhované osvědčené postupy zavádět do praxe a pomáhat tím zachraňovat lidské životy. 

Anesthesia and Analgesia 2023; 137:488–507 https://doi.org/10.1213/ane.0000000000006280

Jacob Karlsson, Eric Peters, André Denault, et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo posoudit potenciál respiračních variací v toku sestupné aorty (ΔVpeak dAo) v předpovídání reaktivity na podání tekutin u dětí v celkové anestezii, které byly mechanicky ventilovány. Měření porbíhalo pomocí metod dvoudimenzionální echokardiografie skrz fossa jugularis. Kromě toho studie zkoumala variace vrcholového průtoku v sestupné aortě měřené apikálním transthorakálním echokardiografem (ΔVpeak LVOT) z důvodu možných odbodbných prediktivních vlastností.

Výsledky: Studie zahrnovala 27 pacientů v celkové anestezii, z nichž 12 bylo hodnoceno jako reagujících a 15 jako nereagujících na podání tekutin o objemu 10 ml/kg. ΔVpeak dAo byla pozoruhodně vyšší ve skupině reagujících (14 %) ve srovnání se skupinou nereagujících (11 %, 95% interval spolehlivosti [CI]: 12% – 17%) (p = .04). Plocha pod ROC křivkou pro ΔVpeak dAo byla 0,73 (95% CI: 0,52 – 0,89, p = .02), což odpovídá střední diagnostické hodnotě, zatímco ΔVpeak LVOT odpovídala nižší diagnostické hodnotě, konkrétně na úrovni 0,56 (0,34 – 0,78, p = .3). Výchozí hodnota ΔVpeak dAo > 14 % předpověděla reaktivitu na infuzi tekutin se senzitivitou 58 % (95% CI: 28% – 85%) a se specificitou 73 % (95% CI: 45% – 92%).

Závěr: U dětí na umělé plicní ventilaci prokázala ΔVpeak dAo střední diagnostickou schopnost v identifikaci pacientů, kteří zareagují na infuzi tekutin (tzv. fluid responders). Naopak ΔVpeak LVOT se v této studii ukázala pro predikci reaktivity na infuzi tekutin jako neúčinná. Tato zjištění naznačují, že hodnocení respiračních variací v toku sestupné aorty může být cenným nástrojem pro řízení infuzní terapie u dětí, které jsou v průběhu anestezie mechanicky ventilovány.

Acta anaesthesiologica Scandinavica 2023, 67(8), 1045–1053. https://doi.org/10.1111/aas.14265

Z. Ricci, Ch. Robino, P. Rufini et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo určení mediánu hodnot indexu stavu pacienta (patient state index) a hodnotu frekvence okraje spektra 95% (spectral edge frequency, SEF) u pediatrických pacientů podstupujících zákroky v celkové anestezii.

Výsledky: Zařazeno bylo 111 dětí ve věkovém rozmezí 1-18 let, podstupujících operaci o délce minimálně 60 minut. Hodnoty indexu stavu pacienta byly pravidelně měřeny po dobu trvání anestezie až do přeložení na oddělení. Medián hladiny indexu stavu pacienta byl na konci indukce anestezie 25 (22–32) a pohyboval se od 26 (23–34) do 28 (25–36) v jeho průběhu. Index stavu pacienta při extubaci byl 48 (35–60) a při přeložení z operačního sálu 69 (62–75). Medián hodnoty pravého/levého SEF 95 % na konci indukce anestezie byl 10 (6–14)/9 (5–14) Hz a medián hodnoty pravého/levého SEF 95 % v udržovací fázi se pohyboval od 10 (6–14) do 12 (11–15) Hz v obou hemisférách.

Při extubaci byly hladiny pravého/levého SEF 95 % 18 (15–21)/17 (15–21) Hz. Bylo pozorováno 39 epizod burst suprese u 20 pacientů (19 %). Děti mladší 2 let měly statisticky významně vyšší hladiny indexu stavu pacienta než starší pacienti (p = .0004).

Závěr: Pediatrická anestezie neřízená dle pEEG vedla k hodnotám mediánu indexu stavu pacienta na spodní hranici doporučených hodnot s častými epizodami burst suprese. Hladiny indexu pacientského stavu byly obecně vyšší u dětí mladších 2 let.

Pediatric Anesthesia. 2023;33:855–861. doi.org/10.1111/pan.14711

Zaid I. Almarzooq, Yang Song, Issa J. Dahabreh, et al.

Cílem této studie bylo srovnání perkutánní mikroaxiální dlouhodobé levokomorové srdeční podpory (LVAD) a alternativních metod u pacientů, kteří prodělali infarkt myokardu s kardiogenním šokem pomocí observační analýzy administrativních dat. Sledovaným parametrem byla mortalita a hospitalizace v 30 dnech od provedení intervence.

Výsledky: Ze 23478 zařazených pacientů bylo 14264 (60,8 %) mužů a průměrný (SD) věk byl 73,9 (9,8) let. V analýze vážení inverzní pravděpodobnosti léčby a přístupu s dočasným obdobím byla léčba perkutánním mikroaxiálním LVAD spojena s vyšším rizikem adjustované úmrtnosti do 30 dnů (risk difference 14,9 %; 95%CI 12,9 % -17,0 %). V analýze instrumentální proměnné byla v rámci 30 dnů postoperačně zaznamenána vyšší úmrtnost u perkutánního mikroaxiálního LVAD, ale charakteristiky pacientů a nemocnic se lišily podle úrovní nástrojové proměnné, což naznačuje možné vliv neměřených proměnných (risk difference 13,5 %; 95%CI 3,9 % -23,2 %).

Závěr: V observačních analýzách porovnávajících percutánní mikroaxiální LVAD s alternativními léčbami u pacientů s AMICS byl percutánní mikroaxiální LVAD spojen s horšími výsledky v některých analýzách, zatímco v jiných analýzách byla asociace příliš nepřesná na to, aby se daly vyvodit smysluplné závěry.

JAMA Cardiol. 2023;8(8):744-754. doi:10.1001/jamacardio.2023.1643

A. S. Andreasen, M. Wetterslev, M. I. Sigurdsson, et al.

Tato publikace předkládá guidelines pro management nově vzniklé atriální fibrilace (NOAF) u kriticky nemocných pacientů.

Při vzniku byly zohledněny následující otázky: Jaký je lepší lék první volby pro léčbu NOAF u kriticky nemocných dospělých pacientů? Měli bychom provést kardioverzi u kriticky nemocných dospělých pacientů s NOAF a hemodynamickou nestabilitou způsobenou fibrilací síní? Měli bychom používat antikoagulační terapii u kriticky nemocných dospělých pacientů s NOAF? Měli by kriticky nemocní dospělí pacienti s NOAF být trvale sledováni po propuštění z nemocnice?

Kvalita a kvantita důkazů v souvislosti s managementem NOAF byla velmi limitovaná. Bylo navrženo slabé doporučení proti rutinnímu užívání antikoagulační léčby v terapeutické dávce a best-practice statement ohledně rutinního sledování kardiologem po propuštění z nemocnice.

Závěr: Množství směrodatných dat pro management NOAF kriticky nemocných dospělých pacientů je velmi limitované a nedostatečně podložené přímými důkazy z randomizovaných klinických studií.

Acta Anaesthesiol Scand . 2023 Sep;67(8):1110-1117. doi: 10.1111/aas.14262.

L. Wang, Ch. Li, X. Hao, et al.

Cílem této studie bylo porovnat nemocniční výsledky u pacientů se srdeční zástavou (CA), kterým byla provedena femoro-femorální ECPR s perkutánní versus chirurgickou kanylací. Perkutánní kanylace je v současné době považována za strategii první volby pro mimotělní kardiopulmonální resuscitaci (ECPR) u dospělých. Předchozí studie srovnávající perkutánní kanylaci s chirurgickou kanylací však byly omezeny malou velikostí vzorku a tím, že se prováděly v jednom centru. Do studie byli vybráni dospělí pacienti s refrakterní srdeční zástavou léčení perkutánní (perkutánní skupina) nebo chirurgickou (chirurgická skupina) femoro-femorální ECPR v období od ledna 2008 do prosince 2019 a byli vybráni z mezinárodního registru Extracorporeal Life Support Organization. Primárním výsledkem byla závažná neurologická komplikace. K posouzení souvislosti mezi perkutánní kanylací a hospitalizačními výsledky byla provedena multivariabilní logistická regresní analýza.

Výsledky: Z 3575 pacientů, kteří splňovali podmínky studie, podstoupilo perkutánní kanylaci 2749 pacientů (77 %). Podíl pacientů, kteří podstoupili perkutánní kanylaci, se v průběhu studie zvýšil z 18 % na 89 % (p < 0,001 pro trend). Závažné neurologické komplikace (13 % vs 19 %; p < 0,001) se v perkutánní skupině vyskytovaly méně často než ve skupině chirurgické. V upravených analýzách byla perkutánní kanylace nezávisle spojena s nižší mírou závažných neurologických komplikací (poměr šancí [OR] 0,62; 95% CI 0,46-0,83; p = 0. 002), podobnou mírou nemocniční mortality (OR 0,93; 95% CI 0,73-1,17; p = 0,522), ischemií končetin (OR 0,84; 95% CI 0,58-1,20; p = 0,341) a krvácením v místě kanylace (OR 0,90; 95% CI 0,66-1,22; p = 0,471). Srovnání výsledků poskytlo podobné výsledky napříč různými úrovněmi zkušeností center s perkutánní léčbou nebo množstvím prováděných ECPR v centrech.

Výsledek: U dospělých pacientů podstupujících ECPR byla perkutánní kanylace spojena s pravděpodobně nižší mírou závažných neurologických komplikací a podobnou mírou nemocniční mortality, ischemie končetin a krvácení v místě kanylace.

Wang et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:77 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01174-1

S. van Diepen, F. A. McAlister, Luan M. Chu, et al.

Tato retrospektivní kohortová studie si dala za cíl prozkoumat očkování proti COVID-19 a jeho vliv na klinické outcomes. Primárním sledovaným parametrem byla celková nemocniční mortalita mezi očkovanými a neočkovanými pacienty a očkovaní pacienti byli stratifikováni podle podání dávky boosteru. Sekundárními výstupy byla doba trvání umělé plicní ventilace (UPV) a doba hospitalizace na jednotce intenzivní péče (LOS).

Výsledky: Studie zahrnovala 3 293 pacientů: 743 (22,6 %) bylo plně očkováno (54,6 % s boosterem), 166 (5,0 %) bylo částečně očkováno a 2 384 (72,4 %) nebylo očkováno. Neočkovaní pacienti měli vyšší pravděpodobnost potřeby UPV (78,4 % vs. 68,2 %), užívání vazopresorů (71,1 % vs. 66,6 %) a mimotělní membránovou oxygenaci (2,1 % vs. 0,5 %). V analýze pravděpodobnosti byla nemocniční mortalita obdobná (31,8 % vs. 34,0 %, adjustovaný poměr šancí [OR], 1,25; 95% CI, 0,97–1,61), ale průměrná doba UPV (7,6 vs. 4,7 dní; p < 0,001) a LOS na jednotce intenzivní péče (6,6 vs. 5,2 dní; p < 0,001) byly delší u neočkovaných pacientů ve srovnání s plně očkovanými pacienty. Mezi očkovanými pacienty mělo podání jedné nebo více dávek boosteru nižší nemocniční mortalitu (25,5 % vs. 40,9 %; adjustovaný OR, 0,50; 95% CI, 0,0.36–0,68) a dobu trvání UPV (3,8 vs. 5,6 dní; p = 0,025).

Závěr: Téměř každý čtvrtý pacient hospitalizovaný na jednotce intenzivní péče s COVID-19 při široké dostupnosti vakcíny proti COVID-19 představoval případ selhání vakcinace. Riziko mortality zůstává významné u očkovaných pacientů a je podobné u očkovaných i neočkovaných pacientů s těžkým průběhem onemocnění. Nicméně očkování proti COVID-19 je spojeno s nižšími náklady na léčbu na jednotce intenzivní péče a podání dávky boosteru může zvýšit přežívání u kritického onemocnění spojeného s COVID-19.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005928

Jonas Gmeiner, Bernhardt Bulach, Enzo Lusebrink, et al.

Účinnost a bezpečnost fyziologického roztoku oproti balancovaným roztokům krystaloidů u pacientů na jednotkách intenzivní péče (ICU) zůstává komplikována mimořádně heterogenní populací. Tato studie měla za cíl porovnat fyziologický roztok a balancované krystaloidy u tekutinové resuscitace pacientů v kardiogenním šoku s nebo bez mimo nemocniční srčení zástavy (OHCA). Primárním  sledovaným parametrem byla 30ti denní mortalita.

Výsledky: Byla sledována data od 1032 pacientů. Pacienti ve  skupině s podávaným fyziologickým roztokem (n = 516) měli podobnou míru úmrtnosti do 30 dnů jako pacienti s podávanými balancovanými krystaloidy (n = 516) (43,1 % vs. 43,0 %, p = 0,833), ale vyšší výskyt nově diagnostikovanou nutnost zapojení renální substituční terapie (30,2 % vs. 22,7 %, p = 0,007) a významně vyšší dávky katecholaminů. Nicméně pacienti po OHCA s hladinou laktátu vyšší než 7,4 mmol/L měli signifikantně nižší míru úmrtnosti do 30 dnů, když byli léčeni fyziologickým roztokem (58,6 % vs. 79,3 %, p = 0,013). Navíc bylo podání balancovaných krystaloidů nezávisle spojeno s vyšší mírou úmrtnosti v multivariabilní coxově regresní analýze po OHCA (hazard ratio 1,43, CI: 1,05–1,96, p = 0,024).

Závěr: U pacientů s kardiogenním šokem bylo použití balancovaných krystaloidů spojeno s podobnou celkovou mírou úmrtnosti do 30 dnů, ale nižší mírou nově vzniklé nutnosti renální substituční terapie. V podskupině pacientů po OHCA s těžkým šokem bylo použití balancovaných krystaloidů spojeno s vyšší mírou úmrtnosti, než u pacientů s podávaným fyziologickým roztokem.

Gmeiner et al. Journal of Intensive Care (2023) 11:38

S.-L. Lauronen, J. Kalliovalkama, A. Aho, et al.

Tato studie se zaměřuje na srovnání efektivity využití samoohřívací deky (self-warming blanket, SW) vs. ohřívací deky s průtokem vzduchu (forced-air warming blanket, FAW) perioperačně u artroplastiky kolene. Primárním zkoumaným parametrem byla teplota tělesného jádra po převozu na dospávací pokoj.

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 150 pacientů, kteří byli zahříváni jedním z typů dečky s nastavením na 38°C po dobu 30 minut před zahájením spinální anestezie. Zahřívání ve stejném režimu pokračovalo v průběhu operace, teplota těla byla kontinuálně měřena, V případě poklesu teploty pacienta pod 36°C byla teplota ohřevu zvýšena na 43°C. Obě metody úspěšně zvýšily teplotu těla pře podáním spinální anestezie, nicméně během výkonu došlo k výskytu hypotermie u 61% ze skupiny SW a 49% skupiny FAW. Teplota tělesného jádra po přeložení na dospávají pokoj se mezi skupinami statisticky významně nelišila(p = 0.366 (CI: _0.18–0.06)).

Závěr: Využití samo ohřívací deky nemělo horší efekt než využití deky s průtokem vzduchu, s rozdílem vyššího výskytu hypotermie u skupiny se samo ohřívací dekou.

Acta Anaesthesiol Scand . 2023 Sep;67(8):1102-1109. doi: 10.1111/aas.14283. Epub 2023 May 28.