Publikace 2026 duben

Scott L. Weiss, Mark J. Peters, Simon J. W. Oczkowski, et al.

Cílem bylo aktualizovat doporučení pro léčbu sepse a septického šoku u dětí založená na důkazech, určená pro klinické lékaře pečující o děti (včetně kojenců, školních dětí a dospívajících). Na doporučeních se podílel panel 68 mezinárodních expertů zastupujících 13 mezinárodních organizací, spolu se šesti metodology.

Výsledky: Panel formuloval 61 výroků týkajících se léčby dětí se sepsí nebo septickým šokem. Celkem bylo vydáno pět silných doporučení, 24 podmíněných doporučení a deset výroků správné praxe. U 22 PICO otázek nebylo možné formulovat žádné doporučení, avšak u sedmi z nich byly uvedeny výroky typu „v naší praxi“. Ve srovnání s doporučeními z roku 2020 bylo 20 doporučení nových, 13 bylo aktualizováno (pro větší srozumitelnost a/nebo na základě nových důkazů), šest bylo přehodnoceno bez změny a 22 bylo převzato na základě konsenzu panelu, že nejsou k dispozici nové důkazy. Pouze tři doporučení byla založena na důkazech s vysokou nebo střední jistotou.

V aktualizovaných doporučeních SSC 2026 došlo k několika změnám v oblasti rozpoznání sepse, diagnostiky i léčby. V rámci screeningu sepse u akutně nemocných dětí není k dispozici dostatek důkazů pro doporučení rutinního systematického screeningu nad rámec běžné klinické praxe. Naopak bylo posíleno doporučení měřit hladinu laktátu u dětí s podezřením na sepsi nebo septický šok jako součást iniciálního vyšetření. Dále se zdůrazňuje význam zavádění programů zlepšování kvality péče ve zdravotnických zařízeních, včetně standardizovaných postupů pro léčbu sepse.

Mezi nová doporučení patří například skutečnost, že v současnosti není dostatek důkazů pro ani proti rutinnímu využití molekulárních metod k detekci patogenů u dětí se sepsí nebo septickým šokem.

V oblasti antimikrobiální léčby zůstává klíčové časné podání antibiotik – u dětí se septickým šokem by měla být léčba zahájena co nejdříve, ideálně do jedné hodiny od rozpoznání stavu. Nově se také doporučuje každodenní přehodnocení antimikrobiální léčby s cílem její možné deeskalace. Naopak není dostatek důkazů pro preferenci kontinuální či prodloužené infuze beta-laktamových antibiotik oproti intermitentnímu podání.

Další nové či upravené oblasti se týkají podpůrné léčby. U dětí se sepsí a metabolickou acidózou není dostatek důkazů pro doporučení podávání hydrogenuhličitanu sodného. Stejně tak není jasné, zda by měla být aktivně cílená normotermie, nebo je možné tolerovat horečku. V oblasti eliminačních metod se nedoporučuje použití vysokobjemové hemofiltrace oproti standardní terapii.

Závěr: Celkově tato aktualizace ukazuje posun směrem k opatrnějším doporučením, častějšímu zdůraznění nedostatku důkazů a většímu důrazu na individualizaci léčby a racionální používání antibiotik.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-026-08360-2

X. Yang, J. Pan, X. Gong aj.

Cílem této multicentrické, randomizované, jednoduše zaslepená studie non-inferiority bylo zhodnotit účinnost a bezpečnost remimazolam-besylátu při krátkodobé sedaci na jednotce intenzivní péče (JIP) ve srovnání s propofolem u pacientů na umělé plicní ventilaci, kteří vyžadovali lehkou sedaci, definovanou jako skóre na škále Richmond Agitation–Sedation Scale (RASS) v rozmezí −2 až +1. Primárním sledovaným parametrem byla úspěšná sedace, definovaná jako absence potřeby podání záchranného sedativa během infuze studovaného léčiva při současném udržení RASS mezi −2 a +1 po alespoň 70 % celkové doby infuze.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 164 pacientů, kteří byli randomizováni v poměru 1:1 do skupiny s remimazolamem a do skupiny s propofolem. Remimazolam byl kontinuálně podáván po dobu 10,5 [8,1–14,7] hodin a propofol po dobu 11,0 [7,0–14,3] hodin (p = 0,534). Medián průměrné udržovací dávky remimazolamu a propofolu byl 0,20 [0,19–0,30] mg·kg⁻¹·h⁻¹, respektive 0,61 [0,30–1,17] mg·kg⁻¹·h⁻¹. Podíl pacientů s úspěšnou sedací byl v obou skupinách 97,5 % (p = 0,497), s rozdílem 0 (95% CI −6,5 % až 6,4

%), což je nad předem stanovenou hranicí non-inferiority (−8 %). Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v průměrném podílu času stráveného v cílovém rozmezí RASS mezi skupinou s remimazolamem (88,6 %; 95% CI 84,2–92,9 %) a skupinou s propofolem (89,4

%; 95% CI 85,0–93,8 %) (p = 0,543).

Závěr: Remimazolam-besylát je z hlediska dosažení úspěšné krátkodobé lehké sedace na JIP

non-inferiorní ve srovnání s propofolem.

Intensive Care Medicine, doi:10.1007/s00134-026-08381-x

R. Cristina Schmidt, F. Godinho Zampieri, F. J. da Silva Ramos, et al.

Cílem této investigátorem – iniciované, prospektivní, randomizované, kontrolované, open-label studie provedené na dvou smíšených jednotkách intenzivní péče (JIP) byli dospělí pacienti (≥18 let) vyžadující rychlý úvod do anestezie (RSI) randomizováni v poměru 1:1 k podání ketaminu nebo propofolu. Primárním sledovaným parametrem byla nejnižší hodnota středního arteriálního tlaku (MAP) během prvních 10 minut po indukci, analyzovaná pomocí lineárního regresního modelu upraveného o věk, výchozí MAP a celkovou dávku vazopresorů podanou během prvních 10 minut.

Výsledky: Bylo randomizováno 207 pacientů a 175 bylo zahrnuto do modifikované analýzy intention-to-treat. Nejnižší MAP během prvních 10 minut byl 66 (55–79) mmHg u ketaminu a 60 (48–72) mmHg u propofolu (průměrný rozdíl 6,0 [95% CI -

0,0 až 11,9]; p=0,050). Průměrný rozdíl MAP během první hodiny byl 1,67 (95% CI -1,98 až 5,31). Kardiovaskulární kolaps se vyskytl u 20/91 (22 %) pacientů léčených ketaminem a u 28/84 (33 %) pacientů léčených propofolem, převážně v souvislosti se zvýšením dávky vazopresorů během 2 minut. Mortalita 7. den byla 33 % u ketaminu a 23,8 % u propofolu (OR 1,38; 95% CI 0,86–2,24). Nemocniční mortalita činila 60,4 %, respektive 50,0 % (OR 1,21;

95% CI 0,92–1,58).

Závěry: U kriticky nemocných pacientů podstupujících RSI vedl ketamin k méně výraznému poklesu MAP během prvních 10 minut ve srovnání s propofolem, avšak tento rozdíl nebyl klinicky významný ani dlouhodobě udržitelný. Tato zjištění zpochybňují volbu sedativa založenou výhradně na předpokládaném riziku hypotenze a poukazují na potřebu větších studií k určení optimálního indukčního agens.

Intensive Care Medicine (2026) 52:476–489, doi:10.1007/s00134-026-08351-3

Isao Nagata, Charles L. Sprung, Alexandre Lautrette, et al.

Tato nadnárodní, multicentrická, prospektivní observační studie zkoumala praxe omezování život udržující léčby (LST – life-sustaining therapy) na konci života, která je celosvětově velmi rozšířená. Cílem této studie bylo zhodnotit, zda věk pacienta ovlivňuje celkové omezení péče na konci života a různé formy LST na jednotkách intenzivní péče (JIP) v celosvětovém měřítku. světa. Během 6měsíčního období mezi zářím 2015 a zářím 2016 byli konsekutivně zařazeni dospělí pacienti přijatí na JIP, kteří zemřeli a/nebo u kterých došlo k omezení LST (nezahájení péče [withholding], ukončení péče [withdrawing] nebo aktivní zkrácení procesu umírání).

Výsledky: Pacienti byli rozděleni do skupin: mladší 65 let, 65–79 let a 80 let a starší. Celkem bylo zahrnuto 12 200 pacientů. V multivariační logistické regresní analýze byl poměr šancí (OR) pro jakékoli omezení LST ve skupině pacientů 80letých a starších vyšší než ve skupině mladších 65 let (OR 1,47 [95 % CI, 1,22–1,76], p <0,001). Při stratifikaci podle regionů byla tato asociace signifikantní ve střední a jižní Evropě (OR 1,56 [95 % CI, 1,11–2,20], p = 0,037, resp. OR 2,23 [95 % CI, 1,58–3,17], p <0,001), avšak nikoli v ostatních regionech. Podíl nezahájení léčby (withholding) u každé modality LST byl nejvyšší ve skupině jedinců ve věku 80 let nebo starších, zatímco podíl ukončení probíhající léčby (withdrawing) byl nejvyšší ve skupině mladších 65 let. Skupina pacientů 80 let a starších měla rovněž kratší dobu od příjmu na JIP do prvního rozhodnutí o omezení péče. Převažujícím důvodem pro jakékoli omezení LST ve všech věkových skupinách byla referakternost vůči maximální terapii, následovaná neurologickými a chronickými onemocněními. Samotný věk pacienta byl primárním důvodem k omezení léčby u všech skupin jen zřídka.

Závěr: Omezení péče na konci života se vyskytovalo častěji u pacientů ve věku 80 let a starších v porovnání s pacienty ve věku 65 let a mladšími, přičemž byly pozorovány regionální odchylky. Hlavní důvody pro omezování péče byly napříč věkovými skupinami srovnatelné a samotný věk primárním důvodem nebyl.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007091

D. Lunz, A. Philipp, W. Petermichl, et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo zhodnotit vliv zavedení ECPR přímo na místě zásahu na míru propuštění z nemocnice a neurologický stav pacientů a rovněž analyzovala prediktory nepříznivého outcomu. Zahájení VA ECMO na místě zásahu probíhalo podle předem definovaných indikačních a vylučovacích kritérií. Pacienti byli následně transportováni do univerzitního centra k postresuscitační péči dle doporučených postupů. Byla zaznamenávána a analyzována klinická data včetně parametrů KPR, vstupních fyziologických hodnot a výsledků léčby.

Výsledky: Během deseti let vedlo 11 235 výjezdů k 2 655 (23,6 %) případům, kdy byla na místě zahájena KPR pro OHCA. VA ECMO byla indikována u 213 pacientů s refrakterní OHCA (8,0 % případů KPR na místě). Medián času od zahájení KPR do spuštění VA ECMO byl 45 minut (IQR 35–63). Medián trvání ECMO byl 2 dny (IQR 1–4). Přežití do propuštění z nemocnice dosáhlo 34,7 % (74/213), přičemž 89,2 % (66/74) pacientů mělo dobrý neurologický výsledek a bylo soběstačných v běžných denních aktivitách.

Multivariační analýza omezená na parametry dostupné na místě zásahu identifikovala jako nezávislé prediktory nepříznivého výsledku: bilaterálně dilatované zornice (OR 5,79 [1,85– 19,8]; p = 0,003), absence laické KPR (OR 4,38 [1,23–18,2]; p = 0,029), použití mechanických kompresních zařízení (OR 5,53 [2,09–15,9]; p < 0,001), asystolii jako inciální rytmus (OR 35,0 [5,24–731]; p = 0,002) a interval od zahájení KPR do ECMO > 45 minut (OR 3,07 [1,09–9,14]; p = 0,037).

Závěr: Přednemocniční ECPR je proveditelná a může být integrována do regionálního systému urgentní medicíny, pokud je prováděna vysoce zkušeným týmem. Míra přežití v této selektované kohortě převyšovala běžné výsledky u OHCA, přičemž vysoký podíl pacientů dosáhl příznivého neurologického zotavení. Časná iniciace VA ECMO a několik faktorů zjištěných na místě zásahu jsou klíčovými determinanty prognózy.

Lunz et al. Critical Care (2026) 30:163, doi:10.1186/s13054-026-05958-2

M. Leone, S. N. Myatr, S. Dugar, et al.

Cílem bylo dosáhnout konsensu ohledně klinických kritérií, která by byla použita k definování refrakterního septického šoku. Konsensus byl definován jako shoda nebo neshoda alespoň 75% panelistů na třech nejvyšších nebo nejnižších úrovních 7bodové Likertovy škály, nebo na základě odpovědí na otázky s jednou či více možnostmi.

Výsledky: Byl proveden pětikolový Delphi proces pro dosažení konsensu a stability. Z 29 prohlášení vybraných z osmi domén bylo dosaženo konsensu pro 13 z nich. Panel se shodl na potřebě komplexního konsensuálního souboru klinických kritérií pro refrakterní septický šok. Jako klinická kritéria refrakterního septického šoku byly vybrány markery orgánové dysfunkce (75 %, 2 kola), tkáňové perfúze (91,1 %, 2 kola) včetně laktátu (94,6 %, 2 kola) a času kapilárního návratu (76,8 %, 2 kola), posouzení fluidní responsibility po iniciální resuscitaci (92,9 %, 5 kol) a použití vazoaktivních léků v ekvivalentech noradrenalinu vyšších než 0,5 µg/kg/min (75,0 %, 3 kola). Použití ultrazvuku v kritické péči (CCUS) (92,9 %, 3 kola) byla jediná diagnostická modalita, která dosáhla dohody založené na konsensu.

Závěr: Bylo dosaženo konsensu pro 13 kritérií k vymezení definice refrakterního septického šoku. Refrakterní septický šok je charakterizován trvale zvýšenými koncentracemi laktátu a/nebo prodlouženým časem kapilárního návratu u pacientů se septickým šokem, kteří nereagují na objemovou terapii, vyžadují ekvivalentní dávku noradrenalinu vyšší než 0,5 µg na kilogram za minutu a podstupují hodnocení pomocí CCUS, je-li podezření na smíšený šok.

Crit Care Med . 2026 Mar 24. doi: 10.1097/CCM.0000000000007124.

Georgios Mavrovounis, Eleftherios Beltsios, Ioannis Boutsikos, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zhodnotit prognostickou přesnost hladin gliálního fibrilárního kyselého proteinu (GFAP) při predikci nepříznivých neurologických výsledků u dospělých pacientů po srdeční zástavě napříč různými časovými body po resuscitaci. Způsobilé studie zahrnovaly randomizované kontrolované nebo observační studie zařazující dospělé nebo pediatrické pacienty s mimonemocniční nebo nemocniční srdeční zástavou, u kterých bylo dosaženo obnovy spontánního oběhu (ROSC), byl měřen GFAP v jakékoli tělesné tekutině a byly reportovány neurologické výsledky.

Výsledky: Do systematického přehledu bylo zahrnuto 20 studií; 12 z nich přispělo do metaanalýzy. Mediánové hladiny GFAP byly signifikantně vyšší u pacientů s nepříznivým neurologickým výsledkem 24 hodin (Δ = 138,1 pg/ml), 48 hodin (Δ = 471,1 pg/ml) a 72 hodin (Δ = 745,7 pg/ml) po ROSC. Souhrnné hodnoty plochy pod křivkou (AUC) pro prognostickou přesnost se v čase zlepšovaly: 0,76 po 24 hodinách, 0,84 po 48 hodinách a 0,88 po 72 hodinách. Analýzy podskupin omezené na šestiměsíční výsledky a mimonemocniční srdeční zástavy ukázaly konzistentní zjištění. Hodnocení kvality odhalilo nízké obavy ohledně aplikovatelnosti, avšak střední riziko zkreslení (bias) ve výběru pacientů a načasování/protokolu (flow/timing).

Závěr: GFAP vykazuje časově závislou prognostickou utilitu při predikci nepříznivého neurologického výsledku po srdeční zástavě u dospělých, s optimální spolehlivostí 48–72 hodin po dosažení ROSC. Tato zjištění naznačují, že GFAP má potenciál jako na čase závislý biomarker, zatím však zůstává ve fázi výzkumu. K ověření jeho klinického využití a stanovení standardizovaných cut-off hodnot před jeho zavedením do rutinní praxe jsou nezbytné další prospektivní studie.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007026

Sweitzer BJ, Thompson A, Blitz J

Nová doporučení kladou větší důraz na kardiovaskulární stavy, které nejsou zahrnuty v tradičních skórovacích systémech rizika. Jsou určena pro lékaře, kteří vyšetřují a léčí dospělé pacienty (≥18 let) zvažované k nekardiálním výkonům a s přítomnými rizikovými faktory nebo onemocněními zvyšujícími perioperační kardiovaskulární riziko.

Výsledky: Doporučení se věnují hodnocení rizika, cílenému kardiovaskulárnímu vyšetření, léčbě komorbidit, farmakoterapii, využití přístrojů a perioperační monitoraci v průběhu celého perioperačního období od předoperačního zhodnocení až po pooperační péči. Zdůrazněn je význam doporučeními řízeného managementu a léčby (guideline-directed management and therapy, GDMT), a to jak z hlediska krátkodobého perioperačního přínosu, tak dlouhodobého snížení kardiovaskulárního rizika, například u pacientů s nově zjištěnými onemocněními nebo u pacientů s chronickými onemocněními znovu hodnocenými v souvislosti s plánovaným výkonem.

Při předoperačním kardiologickém hodnocení by měl lékař postupovat krok za krokem a systematicky, aby bylo možné rozhodnout, zda lze výkon provést, nebo zda je nutné další vyšetření. Screening komorbidit u pacientů podstupujících nekardiální operace by měl probíhat stejně jako u běžných (nechirurgických) pacientů a léčba by neměla být odlišná jen proto, že je plánován chirurgický výkon. Je důležité vyvarovat se nadměrného vyšetřování a zároveň se snažit neodkládat indikované a prospěšné operace, pokud k tomu nejsou jasné důvody ve formě potřeby dalšího vyšetření nebo optimalizace stavu. Zátěžové kardiologické testování by mělo být indikováno pouze u pečlivě vybraných pacientů, u nichž by bylo přínosné nezávisle na plánovaném výkonu. Nově se zdůrazňuje význam tzv. modifikátorů rizika, jako je například těžká aortální stenóza, které nejsou zachyceny běžnými rizikovými kalkulátory, ale vyžadují samostatné posouzení a léčbu. U pacientů s nově diagnostikovanou fibrilací síní v perioperačním období je zvýšené riziko cévní mozkové příhody, a proto je důležitá léčba reverzibilních příčin, kontrola frekvence a rytmu a zvážení dlouhodobé antikoagulace. Bridging léčba perorálními antikoagulancii má přínos pouze u pacientů s nejvyšším trombotickým rizikem a ve většině případů se nedoporučuje.

Celkové riziko operace by mělo být hodnoceno komplexně, tedy s ohledem jak na stav pacienta, tak na rizikovost samotného výkonu. Pacienti se zvýšeným rizikem nebo s nově vzniklým či nestabilním kardiovaskulárním onemocněním by měli být léčeni multidisciplinárním týmem. V urgentních situacích nebo při nevysvětlené hemodynamické nestabilitě může být užitečné využití point-of-care ultrazvuku (FOCUS). Dále by neměl být přehlížen perioperační myokardiální infarkt (MINS), protože je spojen s významnou morbiditou a mortalitou.

Závěr: Doporučení shrnují postupy zaměřené na posouzení a snížení kardiovaskulárního rizika u pacientů podstupujících nekardiální operace.

Anesth Analg . 2026 Apr 1;142(4):697-708. doi: 10.1213/ANE.0000000000007857.

Budd AN, Kertai MD, Wyler von Ballmoos MC, et al.

Doporučení vypracovaná společnostmi Society of Cardiovascular Anesthesiologists (SCA) a Society of Thoracic Surgeons (STS) se zaměřují na péči o dospělé pacienty podstupující kardiochirurgický výkon, kteří užívají přímá perorální antikoagulancia (DOAC), jako jsou inhibitory faktoru Xa a přímé inhibitory trombinu.

Výsledky: Na základě dostupných důkazů a shody odborníků byla formulována doporučení pro management těchto pacientů. Tato doporučení pro perioperační management přímých perorálních antikoagulancií (DOAC) u pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon vycházejí z dostupné literatury a expertního konsenzu. V elektivních případech se doporučuje vysazení DOAC alespoň 2 dny před operací, přičemž u pacientů s renální insuficiencí je nutné delší přerušení (obvykle 3–5 dní v závislosti na tíži postižení a typu léčiva). Rutinní měření hladin DOAC se nedoporučuje, ale může být zváženo u urgentních výkonů nebo u pacientů s rizikem jejich zvýšené koncentrace. Bridging antikoagulace se obecně nedoporučuje pro zvýšené riziko krvácení a je vyhrazen pouze pro vysoce rizikové pacienty.

V urgentních situacích je možné využít reverzní strategie – zejména podání 4faktorového protrombinového komplexu (4F-PCC) nebo idarucizumabu u dabigatranu; naopak podání andexanetu alfa se u kardiochirurgických výkonů nedoporučuje kvůli riziku heparinové rezistence a trombózy. U dabigatranu lze zvážit i hemodialýzu. Po operaci by mělo být znovu nasazení DOAC individuální, na základě multidisciplinárního posouzení s ohledem na riziko krvácení a trombózy. Celkově doporučení zdůrazňují individualizovaný, týmový přístup a pečlivé vyvažování rizik.

Závěr: Tato doporučení mají za cíl podpořit bezpečný perioperační management pacientů užívajících DOAC a zlepšit jejich klinické výsledky.

Ann Thorac Surg . 2026 Apr;121(4):774-789. doi: 10.1016/j.athoracsur.2026.01.005

Hsiu-Ting Chien, Shu-Wen Lin, Te-Jung Kung, et al.

Cílem této kohortové studie bylo zhodnotit riziko komorových arytmií nebo náhlé srdeční smrti u pacientů, kterým je současně předepsáno antipsychotikum a SSRI. Způsobilí pacienti (dospělí, u kterých byla zahájena léčba antipsychotiky bez užívání SSRI v předchozím roce) byli zahrnuti do studie a hodnoceni v týdenních intervalech ohledně nasazení SSRI v období od 1. do 52. týdne po zahájení léčby antipsychotiky. Bylo emulováno 52týdenních studií pro posouzení ročního rizika komorové arytmie nebo náhlé smrti po nasazení SSRI u pacientů nově léčených antipsychotiky.

Výsledky: Bylo monitorováno nasazení SSRI do 52 týdnů po zahájení podávání antipsychotik, přičemž pacienti byli každý týden klasifikováni na ty, kteří SSRI nově užívali, a ty, kteří nikoliv. Sledovaným výsledkem byla incidence komorové arytmie nebo náhlé srdeční smrti. Kritéria zařazení splnilo celkem 307 818 unikátních pacientů v americké kohortě (4 370 289 pacientských pokusů [person-trials]; průměrný věk [SD], 46,6 [18,8] let; 2 764 180 žen [61,2 %]) a 191 080 unikátních pacientů v tchajwanské kohortě (2 150 639 pacientských pokusů; průměrný věk [SD], 51,0 [18,3] let; 1 184 464 žen [55,1 %]). V adjustovaných kohortách zahájilo léčbu SSRI 52 825 pacientů z USA (17,2 %) a 25 203 tchajwanských pacientů (14,7 %). Adjustované HR pro souběžné užívání antipsychotik a SSRI oproti samotným antipsychotikům činily 1,51 (95 % CI, 1,04–2,19) v USA a 3,32 (95 % CI, 2,26–4,88) na Tchaj-wanu. U vysoce rizikových SSRI, citalopramu a escitalopramu, byly adjustované hodnoty HR 2,20 (95 % CI, 1,39–3,46) a 2,84 (95 % CI, 1,75–4,62). Analýzy senzitivity potvrdily robustnost primárních zjištění a analýzy s pozitivními a negativními kontrolami naznačily omezený vliv reziduálního zavádění (confounding).

Závěr: V této kohortové studii dospělých začínajících léčbu antipsychotiky v USA a na Tchaj-wanu bylo přidání SSRI u uživatelů antipsychotik spojeno se zvýšeným rizikem komorové arytmie nebo náhlé srdeční smrti. I když jsou tyto události vzácné, jejich potenciální závažnost podtrhuje nutnost obezřetnosti při používání této kombinace medikamentů.

JAMA Network Open. 2026;9(4):e266028. doi:10.1001/jamanetworkopen.2026.6028

Edward Litton, Rachael L. Parke, Shay P. McGuinness, et al.

Cílem této adaptivní, paralelní randomizované klinické studie bylo zjistit, zda profylaktická aplikace vysoko průtokové nazální oxygenoterapie (HFNO) u pacientů se zvýšeným rizikem respiračních komplikací po kardiochirurgické operaci přináší klinický benefit ve srovnání se standardní oxygenoterapií (SOT). Způsobilí účastníci byli dospělí pacienti podstupující elektivní kardiochirurgický výkon s přítomností alespoň jednoho z následujících rizikových faktorů pro plicní komplikace: chronická obstrukční plicní nemoc, astma, infekce dolních cest dýchacích v posledních 4 týdnech, BMI (index tělesné hmotnosti) 35 nebo vyšší, nebo současné či nedávné kuřáctví přesahující 10 balíčkoroků. Účastníci byli randomizováni v poměru 1:1 se skrytou alokací k HFNO nebo SOT, jež byla aplikována po dobu minimálně 16 hodin bezprostředně po pooperační extubaci pacienta. Primárním parametrem účinnosti byly dny, kdy pacient přežil a zdržoval se doma bez potřeby zvýšené respirační podpory oproti výchozímu stavu během prvních 90 dnů (DAH90 – days alive and at home). Jakýkoli den s eskalovanou respirační podporou (včetně domácího prostředí) představoval pro daný den hodnotu 0. Sekundární parametry zahrnovaly DAH90 bez ohledu na potřebu doplňkové respirační podpory.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 1280 pacientů (průměrný věk [SD], 62,9 [10,5] let; 892 [69,7 %] mužů; 640 v každé větvi), přičemž u 1224 z nich (95,6 %) byla k dispozici kompletní data k DAH90. Primární výsledek – medián DAH90 – byl 0 (IQR, 0–79) pro skupinu léčenou HFNOT a 0 (IQR, 0–87) pro skupinu na SOT (rozdíl mediánů 0 [95% CI, 0–0]; P = 0,75). Sekundární klinické výsledky, včetně DAH90 bez zohlednění toho, zda byla nutná další respirační podpora, byla mezi oběma skupinami srovnatelná.

Závěr: V této randomizované klinické studii nevedlo podání HFNO ke zvýšení počtu DAH90 bez nutnosti eskalované respirační podpory u pacientů se zvýšeným rizikem pooperačních plicních komplikací podstupujících neakutní kardiochirurgickou operaci. Tato zjištění nepodporují zavedení profylaktické HFNO do rutinní praxe po kardiochirurgických výkonech.

JAMA Network Open. 2026;9(4):e265447. doi:10.1001/jamanetworkopen.2026.5447

L.A. Castellucci, V.M. Chen, M.J. Kovacs, et al.

V této mezinárodní prospektivní, randomizované, open-label studii se zaslepeným hodnocením cílových ukazatelů (PROBE) byli pacienti s akutní symptomatickou plicní embolií nebo proximální hlubokou žilní trombózou rozděleni v poměru 1:1 k podávání apixabanu nebo rivaroxabanu po dobu 3 měsíců. Primárním parametrem bylo klinicky závažné krvácení, což je kompozitní ukazatel velkého krvácení (major bleeding) nebo klinicky významného nezávažného krvácení (CRNM - clinically relevant non-major bleeding), definovaného podle kritérií Mezinárodní společnosti pro trombózu a hemostázu (ISTH), a to během 3měsíčního trvání studie. Sekundární parametry zahrnovaly úmrtí z jakékoliv příčiny.

Výsledky Celkem bylo randomizováno 2760 pacientů: 1370 do skupiny apixabanu a 1390 do skupiny rivaroxabanu. Událost primárního parametru se vyskytla u 44 z 1345 pacientů (3,3 %) ve skupině s apixabanem a u 96 z 1355 pacientů (7,1 %) ve skupině s rivaroxabanem (relativní riziko, 0,46; 95% CI, 0,33 až 0,65; P <0,001). K úmrtí z jakékoliv příčiny došlo u 1 pacienta (0,1 %) v apixabanové skupině a u 4 pacientů (0,3 %) v rivaroxabanové skupině (RR, 0,25; 95 % CI, 0,03 až 2,26). Závažné nežádoucí příhody, které nesouvisely s krvácením nebo žilní trombózou, se objevily u 36 pacientů (2,7 %) ve skupině apixabanu a u 30 pacientů (2,2 %) ve skupině rivaroxabanu.

Závěr U pacientů s akutní žilní tromboembolií bylo riziko klinicky závažného krvácení během 3měsíčního léčebného intervalu signifikantně nižší u apixabanu v porovnání s rivaroxabanem.

N Engl J Med 2026;394:1051-60. DOI: 10.1056/NEJMoa2510703

Usha Gurunathan, Robert L. Medcalf, Lily Chiang et al.

Cílem bylo identifikovat optimální dávkování intravenózní kyseliny tranexamové (TXA) u dospělých pacientů podstupujících elektivní totální náhradu kyčelního kloubu. V rámci studie byl pacientům podán i.v. bolus TXA (15 mg/kg celkové tělesné hmotnosti, max. 1 500 mg) 30 minut před kožním řezem. Vzorky krve byly odebrány na počátku, 5 minut po podání TXA, při provedení kožního řezu, při uzavření rány a 3, 6 a 24 hodin po podání TXA. Cílem bylo zhodnotit aktivitu TXA (měřenou ex vivo) a na základě simulací Monte Carlo identifikovat dávkovací režim, který by zajistil dosažení 90% maximální antifibrinolýzy (což odpovídá udržení cílové koncentrace TXA na hodnotě 10 mg/l) po dobu celých 24 hodin.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 24 účastníků (18 žen, 6 mužů; medián věku 62 let; medián BMI 31,1 kg/m²). Získaná data za 24 hodin nejlépe popsal tří kompartmentový model. Úvodní i.v. bolus v dávce 15 mg/kg udržel koncentraci TXA nad cílovou hodnotou 10 mg/l po medián doby 4,94 hodiny (IQR: 3,76–8,21 h). Z různých simulovaných dávkovacích režimů dosáhla 24hodinového PK/PD cíle u 76–100 % pacientů (v závislosti na jejich odhadované glomerulární filtraci) pouze kontinuální i.v. infuze TXA v dávce 30 mg/kg, která následovala po tomto úvodním bolusu.

Závěr: Z PK/PD modelování vyplývá, že podání bolusu 15 mg/kg TXA i.v., následované kontinuální i.v. infuzí, vedlo k dosažení 24hodinového antifibrinolytického cíle.

British Journal of Anaesthesia, 136 (4): 1157e1165 (2026), doi.org/10.1016/j.bja.2024.12.004

Kristen K. Thomsen, Finn Külls Christina Vokuhl et al.

Cílem bylo otestovat hypotézu, zda kontinuální podávání noradrenalinu ve srovnání s opakovanými bolusy snižuje výskyt hypotenze během prvních 15 minut po úvodu do celkové anestezie u nízce až středně rizikových pacientů podstupujících nekardiologický výkon. V obou skupinách byl noradrenalin podáván přes periferní žilní katétr. Krevní tlak byl rutinně měřen intermitentní oscilometrií, přičemž paralelně probíhalo zaslepené kontinuální neinvazivní monitorování. Primárním sledovaným parametrem byla postindukční hypotenze, definovaná jako plocha pod křivkou pro MAP < 65 mmHg během 15 minut po úvodu do anestezie.

Výsledky: Z 276 randomizovaných pacientů byla kompletní data získána u 261 osob (medián věku 62 let; 40 % žen). Medián (25.–75. percentil) plochy pod křivkou MAP < 65 mmHg činil 3,6 mmHg x min (0,0–16,6) u skupiny s kontinuální infuzí oproti 5,5 mmHg x min (0,5–24,5) u skupiny s bolusy (p = 0,070). Medián trvání hodnot MAP < 65 mmHg byl 1,0 (0,0–2,5) min vs. 1,4 (0,2–3,2) min (p = 0,052).

Závěr: Kontinuální podávání noradrenalinu ve srovnání s opakovanými bolusy nesnížilo výskyt hypotenze po úvodu do celkové anestezie u nízce až středně rizikových nekardiologických pacientů.

British Journal of Anaesthesia, 136 (4): 1137e1144 (2026), doi: 10.1016/j.bja.2025.03.017

Almoosawy SA, Fernando SM, Rochwerg B, et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit vztah mezi socioekonomickým postavením (socioeconomic position, SEP) a mortalitou u pacientů se sepsí nebo septickým šokem.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 13 observačních studií s celkem 3 951 677 pacienty. Absence soukromého pojištění byla spojena s vyšší mortalitou (aOR 1,34; 95 % CI 1,19–1,51; vysoká jistota důkazů). Nižší socioekonomický status v místě bydliště (aOR 1,35; 95 % CI 1,29–1,41; střední jistota důkazů) a nižší příjem (aOR 1,06; 95 % CI 1,01–1,11; aHR 1,51; 95 % CI 1,01–2,25; střední jistota důkazů) byly pravděpodobně spojeny s vyšší mortalitou. Nižší vzdělání (aOR 1,33; 95 % CI 1,14–1,55; nízká jistota důkazů) a nezaměstnanost (aOR 1,91; 95 % CI 1,00–3,63; nízká jistota důkazů) mohou být rovněž spojeny s vyšší mortalitou.

Závěr: Vybrané ukazatele socioekonomického postavení jsou spojeny se zvýšenou krátkodobou mortalitou u pacientů se sepsí a septickým šokem. Tyto výsledky zdůrazňují význam sběru socioekonomických dat ve výzkumu sepse, které mohou sloužit jako podklad pro zdravotní politiku a podporu spravedlivého poskytování péče. Vzhledem k tomu, že některé z těchto faktorů jsou potenciálně ovlivnitelné, by cílené intervence mohly přispět ke zlepšení výsledků léčby a snížení rozdílů v péči u znevýhodněných skupin pacientů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.000000000000705

Adel Elfeky, Sara Tomassini , Rachel Court, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo zhodnotit klinickou účinnost různých strategií podávání kyslíku u dětských pacientů podstupujících chirurgické výkony.

Výsledky: Přehled zahrnoval 16 studií s celkem 1337 účastníky z 11 zemí. Pět studií porovnávalo perioperačně vysokou frakci vdechovaného kyslíku (FiO₂ 60–80 %) s nízkou FiO₂ (30–35 %). V pooperačním období čtyři studie porovnávaly vysoko průtokovou nazální oxygenoterapii (HFNO) s konvenční oxygenoterapií (COT), čtyři studie zkoumaly účinnost neinvazivní ventilace (NIV) ve srovnání s COT a tři studie porovnávaly HFNO s NIV. Důkazy o vlivu vysokého vs. nízkého FiO₂ na infekce v místě chirurgického výkonu (RR0,75; 95% CI 0,33–1,73; rozdíl rizik [RD] −3 %; 95% CI −7,9 % až +8,6 %) a pooperační plicní komplikace (RR 0,58; 95% CI 0,24–1,42; RD −5,4 %; 95% CI −9,8 % až +5,4 %) jsou velmi nejisté. Pooperační použití HFNO vedlo ve srovnání s COT k výraznému snížení míry reintubace (RR 0,34; 95% CI 0,13–0,88; RD −10,7 %; 95% CI −14,1 % až −1,9 %), avšak jistota důkazů podle GRADE byla nízká. Důkazy o vlivu HFNO vs. NIV v pooperačním období na incidenci reintubace (RR 0,60; 95% CI 0,26–1,37; RD −5,2 %; 95% CI −9,7 % až +4,8 %) a pneumotoraxu (RR 0,92; 95% CI 0,11–7,76; RD −0,5 %; 95% CI −5,9 % až +45,1 %) jsou velmi nejisté.

Závěr: Současné důkazy nepodporují rutinní použití žádné konkrétní perioperační strategie oxygenoterapie u dětí. V této populaci jsou zapotřebí další kvalitní randomizované studie.

Br J Anaesth. 2026 duben; 136(4):1307–1318. doi: 10.1016/j.bja.2025.12.003.

K.H. Choi, D. Kang, W. Kim et al.

Cílem této multicentrické, randomizované, open label studie bylo zjistit, zda je u stabilních pacientů po infarktu myokardu, kteří mají ejekční frakci levé komory (LVEF) nejméně 40 %, netrpí srdečním selháním a užívali betablokátory alespoň jeden rok, bezpečné tuto léčbu ukončit. Primárním sledovaným parametrem byl složený ukazatel zahrnující úmrtí z jakékoli příčiny, recidivu infarktu myokardu nebo hospitalizaci pro srdeční selhání.

Výsledky: Celkem 2 540 pacientů bylo randomizováno k ukončení (n = 1 246) nebo pokračování (n = 1 294) léčby betablokátory. Průměrný věk byl 63,2 let (12,8% tvořily ženy). Při mediánu sledování 3,1 roku se primární cíl vyskytl u 58 pacientů (7,2 %) ve skupině s ukončenou léčbou a u 74 pacientů (9,0 %) ve skupině pokračující (HR 0,80; 95% CI 0,57–1,13; p = 0,001 pro non-inferioritu). Výskyt závažných nežádoucích účinků byl v obou skupinách podobný.

Závěr: U pacientů, kteří užívali betablokátory déle než jeden rok po infarktu myokardu a mají zachovalou funkci levé komory bez srdečního selhání, bylo ukončení léčby betablokátory non-inferiorní ve srovnání s jejím pokračováním z hlediska rizika úmrtí, recidivy infarktu nebo hospitalizace pro srdeční selhání.

N Engl J Med 2026;394:1302-12. DOI: 10.1056/NEJMoa2601005