Publikace 2025 březen

José L. Díaz-Gómez, Sameer Sharif, Enyo Ablordeppey, et al.

Tento aktualizovaný přehled porovnává výsledky léčby pacientů s použitím CCUS oproti standardní péči bez CCUS u zástavy oběhu, septického šoku, akutního respiračního selhání, řízení objemu tekutin a kardiogenního šoku. Doporučení vycházejí z analýzy dostupných důkazů provedené odborným panelem. Doporučení byla formulována pomocí rámce PICO (Populace, Intervence, Kontrola, Výstupy) a hodnocena podle metodiky GRADE.

Výsledky: Navrhuje se používat CCUS při péči o dospělé pacienty se septickým šokem, akutním respiračním selháním a kardiogenním šokem nebo pro řízení objemu tekutin ku zlepšení klinických výsledků.

Závěr: Aktualizované guidelines poskytují doporučení založená na nejnovějších důkazech a zdůrazňují důležitost správného školení a vybavení. Hodnotí vliv CCUS vs. běžné péče bez CCUS na důležité outcomes. Nová data o CCUS mohou vést k lepším postupům v několika klíčových oblastech: 1) randomizované studie u pacientů se septickým šokem s protokolizovanou péčí CCUS pro cílené řízení objemu, 2) randomizované studie porovnávající management CCUS a katetrizaci pulmonarní arterie u kardiogenního šoku, a 3) využití umělé inteligence ke zlepšení získávání snímků, přesnosti a reprodukovatelnosti CCUS mezi uživateli s cílem zlepšit klinické outcomes.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006529

Abraham I. J. Gajardo, Santiago Ferrière-Steinert, Joaquín Valenzuela Jiménez, et al.

Zvýšení sérového srdečního troponinu (cTn) je dobře známým jevem u sepse. Klinický význam tohoto jevu při použití vysoce citlivých (hs) testů a aktuální definice sepse musí být objasněn. Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo zjistit, jaké je souvislost mezi časnými hladinami cTn v séru měřenými pomocí hs-testů a rizikem krátkodobé mortality u septických pacientů.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 6242 pacientů z 17 studií, přičemž míra krátkodobé úmrtnosti se pohybovala od 16,9 % do 53,8 %. Nepřeživší pacienti měli vyšší hladiny hs-cTn než přeživší (SMD = 0,87, 95% CI: 0,41–1,33). Zvýšené hladiny hs-cTn byly spojeny se zvýšenou úmrtností (OR = 1,78, 95% CI: 1,41–2,25). Tento prognostický efekt však chyběl ve studiích, které upravovaly pro různé rušivé faktory (aOR = 1,06, 95% CI: 0,99–1,14).

Závěr: Nepřeživší pacienti se sepsí vykazovali výrazně zvýšené hladiny hs-cTn. Ačkoli zvýšené hladiny hs-cTn jsou spojeny se zvýšeným rizikem úmrtnosti, nejsou nezávisle spojeny s tímto výsledkem u sepse.

Gajardo et al. Critical Care (2025) 29:76

Sebastian J. Kilcommons, Fadi Hammal, Mostafa Kamaleldin, et al.

Cílem této metaanalýzy bylo zhodnotit účinnost midodrinu jako podpůrné terapie u kriticky nemocných pacientů se šokem vyžadujícím vazopresory. Jako sekundární sledovaný parametr byla hodnocena bezpečnost midodrinu.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto sedm randomizovaných kontrolovaných studií (RCT), z nichž šest bylo zahrnuto do souhrnné analýzy, a deset observačních studií, z nichž čtyři byly zařazeny do souhrnné analýzy. Midodrin může snižovat délku pobytu na JIP a pravděpodobně i dobu nutnosti podávání intravenózních vazopresorů. Má rovněž potenciál snížit mortalitu na JIP i v nemocnici, avšak jistota důkazů je nízká až velmi nízká. Sekvenční analýza ukázala, že požadovaná velikost vzorku pro spolehlivé určení vlivu midodrinu na délku pobytu na JIP a dobu podávání vazopresorů nebyla dosažena, což přispělo k hodnocení nepřesnosti výsledků.

Závěr: Podpůrná léčba midodrinem může vést ke zkrácení doby pobytu na JIP, snížení doby podávání intravenózních vazopresorů a potenciálně i ke snížení mortality. Mezi nežádoucí účinky midodrinu patřilo zejména zvýšené riziko bradykardie. Nicméně kvůli nízké jistotě důkazů a nedostatečnému vzorku pacientů jsou zapotřebí další rozsáhlé studie k potvrzení těchto výsledků a k určení role midodrinu v rutinní léčbě pacientů na JIP.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006519

S.S. Jolly, M.-A. d’Entremont, B. Pitt, S.F. Lee et al.

Bylo prokázáno, že antagonisté mineralokortikoidních receptorů snižují mortalitu u pacientů po infarktu myokardu se srdečním selháním. Není však jasné, zda je rutinní použití spironolaktonu po infarktu myokardu přínosné. Tato multicentrická studie s 2x2 faktoriálním designem přiřadila pacienty s infarktem myokardu, kteří podstoupili perkutánní koronární intervenci, náhodně do skupiny, která dostávala buď spironolakton, nebo placebo, a buď kolchicin, nebo placebo. Zde jsou výsledky skupiny spironolaktonu.

Dva primární ukazatele byly kombinace úmrtí z kardiovaskulárních příčin nebo nové či zhoršující se srdeční selhání, hodnocená celkovým počtem událostí, a kombinace první příhody infarktu myokardu, mrtvice, nové či zhoršující se srdeční selhání nebo úmrtí z kardiovaskulárních příčin. Byla také posuzována bezpečnost.

Výsledky: Bylo zařazeno 7062 pacientů z 104 center ve 14 zemích; 3537 pacientů bylo přiřazeno k užívání spironolaktonu a 3525 pacientů k užívání placeba. Při analýze výsledků nebyl znám stav 45 pacientů (0,6 %). Pro první primární ukazatel došlo k 183 událostem (1,7 na 100 pacientů a let) ve skupině s spironolaktonem, zatímco ve skupině s placebem k 220 událostem (2,1 na 100 pacientů a let) během sledování po mediánní dobu 3 let (HR, 0,91; 95%CI, 0,69-1,21; P = 0,51). Pro druhý primární ukazatel došlo k události u 280 z 3537 pacientů (7,9 %) ve skupině s spironolaktonem a u 294 z 3525 pacientů (8,3 %) ve skupině s placebem (HR, 0,96; 95% CI, 0,81 až 1,13; P = 0,60). Závažné nežádoucí účinky byly hlášeny u 255 pacientů (7,2 %) ve skupině s spironolaktonem a u 241 pacientů (6,8 %) ve skupině s placebem.

Závěr: Mezi pacienty s infarktem myokardu spironolakton nesnížil incidenci úmrtí z kardiovaskulárních příčin nebo nové či zhoršující se srdeční selhání ani incidenci kombinace úmrtí z kardiovaskulárních příčin, infarktu myokardu, mrtvice nebo nové či zhoršující se srdeční selhání.

New England Journal of Medicine, 2025; 392:643-652

Michael Beil, Laura Alberto, Richard S. Bourne et al.

Heterogenita velmi starých pacientů (ve věku ≥80 let) a prevalence složitých geriatrických syndromů v této kohortě představují hlavní výzvy pro klasické metody medicíny založené na důkazech. Nedostatek robustních doporučení pro léčbu kritických stavů u těchto pacientů přispívá k významné nejistotě mezi lékaři k neodpodstatněným změnám v péči. Evropská společnost intenzivní péče (ESICM) iniciovala studii Delphi, aby přenesla empirické znalosti odborníků v této oblasti do doporučení založených na konsensu pro klinickou praxi.

Výsledky: Celkem 28 členů expertů a 82 dalších odborníků vydalo doporučení pro 48 prohlášení a 2 kontrolní seznamy, u kterých byl dosažen konsensus. Kromě stanovení základních principů zahrnují také rady týkající se cílů péče a rozhodování o přijetí pacientů na jednotku intenzivní péče, jejich léčbu a péči po propuštění. Příklady silných doporučení zahrnují:(1) Chronologický věk by neměl být jediným kritériem pro přijetí na JIP. (2) Hodnocení očekávané kvality života po kritickém onemocnění musí vzít v úvahu perspektivu pacienta, pokud je k dispozici. (3) Management péče na JIP by měl být přizpůsoben akutnímu a chronickému stavu pacienta a zároveň respektovat pacientovy preference týkající se zastropování intenzivní péče.(4) Rozhodnutí omezit život udržující léčbu by neměla být založena pouze na chronologickém věku.

Závěr Multidisciplinární skupina odborníků dosáhla konsensu na doporučeních týkajících se intenzivní péče pro velmi staré pacienty, která byla schválena a podpořena ESICM. Implementace vyžaduje pečlivou analýzu dostupných zdravotnických zdrojů a měla by probíhat postupně.

Intensive Care Med DOI: https://doi.org/10.1007/s00134-025-07794-4

Olawale Ajetunmobi, David Wong, Anahi Perlas, et al.

Tato prospektivní, dvojitě zaslepená randomizovaná studie zkoumala účinnost sugammadexu oproti neostigminu při reverzi neuromuskulární blokády u pacientů s morbidní obezitou a obstrukční spánkovou apnoe (OSA), kteří podstoupili bariatickou operaci. Primárním sledovaným parametrem bylo zjistit, zda sugammadex urychlí dobu propuštění z operačního sálu. Sekundární sledované parametry zahrnovaly dobu od podání reverzního agens do otevření očí na povel a do extubace.

Výsledky: Do studie bylo randomizováno 120 pacientů do dvou skupin po 60 pacientech. Celkový medián body mass indexu (BMI) činil 48,1 kg/m2 ( IQR 43,0–53,5). Doba od podání léku do propuštění z operačního sálu byla 13,0 minut (IQR 10,0–17,0) ve skupině se sugammadexem a 13,5 minut (IQR 11,0–18,3) ve skupině s neostigminem (P = 0,27). Odhadovaný efekt léčby s 95% intervalem spolehlivosti [CI] pro dobu od podání léku do propuštění z operačního sálu byl -0,5 minut (-2,5 až 3). Nebyly pozorovány rozdíly v pooperačních komplikacích ani v dalších sekundárních výstupech.

Závěr: Mezi skupinami nebyl zjištěn rozdíl v době propuštění z operačního sálu u morbidně obézních pacientů s OSA při podání sugammadexu namísto neostigminu.

Anesth Analg. 2025 Mar 1;140(3):568-576. doi: 10.1213/ANE.0000000000007013

Thiago M. L. Almeida, Flávio G. R. Freitas, Rodrigo C. Figueiredo, et al.

Tato randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie fáze 2 hodnotila, zda podávání kyseliny acetylsalicylové (ASA) může snížit orgánovou dysfunkci u pacientů se sepsí. Pacienti byli náhodně rozděleni do skupiny dostávající ASA nebo placebo po dobu 7 dnů. Primárním sledovaným parametrem bylo měření změny skóre SOFA mezi dnem 0 a dnem 7 nebo v den propuštění/úmrtí. Bezpečnostními parametry byly výskyt závažného krvácení a potřeba krevních transfuzí během 14 dnů

Výsledky: Plánovaný počet zařazených pacientů byl 218, přičemž byly provedeny mezianalýzy po dosažení 109 a 163 pacientů. Studie byla předčasně ukončena kvůli vyšší frekvenci závažného krvácení ve skupině s ASA. Celkem bylo do studie zahrnuto 166 pacientů (82 ve skupině ASA, 84 v placebové skupině). V upravené analýze nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v změně SOFA skóre mezi skupinami (průměrný rozdíl mezi placebem a ASA skupinou: 0,60; 95% CI: -0,55 až 1,75; p = 0,30). Nebyly nalezeny rozdíly ani v žádném ze sekundárních parametrů. Ve skupině ASA byl však zaznamenán vyšší výskyt závažných nežádoucích účinků (9 [11 %] vs. 1 [1,2 %]; p = 0,009) a závažného krvácení (8 [8,5 %] vs. 1 [1,2 %]; p = 0,02).

Závěr: V této populaci pacientů se sepsí podávání ASA nesnížilo intenzitu orgánové dysfunkce. Naopak, ASA byla spojena s vyšším rizikem závažného krvácení ve srovnání s placebem.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006564

Andrea Stadlbauer, Tom Verbelen, Leonhard Binzenhöfer, et al.

V této observační studii jsme analyzovali data 1060 pacientů léčených pro vysokorizikovou akutní plicní embolii (PE), přičemž 991 pacientů bylo zahrnuto do cílové studie, která zkoumala odhady celkové úmrtnosti v nemocnici při různých pokročilých léčebných strategiích. Čtyři léčebné skupiny byly následující: Pacienti podstupující (I) veno-arteriální extrakorporální membránovou oxygenaci (VA-ECMO) (n = 126), (II) systémovou trombolýzu (SYS) (n = 643), (III) chirurgickou trombektomii (ST) (n = 49) a (IV) perkutánní katetrizační léčbu (PCDT) (n = 173). VA-ECMO bylo povoleno jako přemostění pro plicní rekanalizaci ve skupinách II, III a IV.

Výsledky: V celé populaci cílové studie byl medián věku 62,0 let a 53,3 % pacientů bylo mužů. Odhadovaná pravděpodobnost úmrtnosti v nemocnici podle primární analýzy záměru léčby v cílové studii pro VA-ECMO samotné byla 57% (95% CI 47%; 67%), ve srovnání s 48% (95% CI 44%; 53%) pro intrahospitalitní SYS, 34% (95% CI 18%; 50%) pro ST a 43% (95% CI 35%; 51%) pro PCDT. Poměry rizik úmrtnosti byly v podstatě ve prospěch jakékoli pokročilé strategie rekanalizace ve srovnání s VA-ECMO samotným. Robustnost těchto zjištění byla potvrzena všemi analýzami citlivosti.

Závěr: Pokročilá rekanalizace pomocí SYS, ST a PCTD může mít pozitivní dopad na krátkodobé přežití pacientů s vysokorizikovou PE ve srovnání s použitím VA-ECMO samotného.

Intensive Care Med DOI: https://doi.org/10.1007/s00134-025-07805-4

Kjetil Fosse, Magnus Salomonsen, Sven Erik Gisvold, et al.

Cílem tohoto článku je představit algoritmus pro systematický přístup k řešení nečekaných ventilačních problémů u intubovaných pacientů, které označujeme jako “can intubate-can not ventilate“.  Může nastat ihned po intubaci nebo později během celkové anestezie. Dýchací cesty u intubovaného pacienta lze vnímat jako kontinuum od ventilátoru až po alveoly, přičemž problém může být kdekoli podél této trasy: ventilátor → okruh→ filtr → tracheální kanyla (TT) → trachea → bronchy → bronchioly → alveoly. Navrhovaný algoritmus vychází z klinických zkušeností a nebyl externě ověřen.

Výsledky: První zásadní otázkou při řešení ventilačních problémů u intubovaných pacientů je správné umístění tracheální kanyly(TT). Primárním markerem správné intubace je pozitivní kapnografie. Další potvrzení lze získat pomocí videolaryngoskopie nebo přímé laryngoskopie. Pokud ventilace selhává, je nutné pacienta odpojit od ventilátoru a zahájit ruční ventilaci pomocí samorozpínacího vaku s 100% kyslíkem. Současně je třeba ověřit průchodnost TT zavedením sacího katetru. Pokud problém přetrvává, doporučuje se zavedení flexibilního fibrooptického bronchoskopu k identifikaci případných překážek v dýchacích cestách. Pokud není nalezena žádná zřejmá příčina, je nutné zvážit a léčit: bronchospazmus, anafylaxi nebo pneumotorax. Dále je klíčové optimalizovat výměnu plynů a zajistit správnou oxygenaci a cirkulaci. Pokud běžná opatření selhávají, je třeba zvážit využití pokročilých metod oxygenace a dalších terapeutických možností.

Závěr: Algoritmus navrhuje systematický přístup k řešení nečekaných ventilačních problémů u intubovaných pacientů. Nejprve je nutné vyloučit selhání vybavení nebo zablokování TT, než přistoupíme k diagnostice a léčbě medicínských nebo chirurgických příčin ventilačního selhání.

Acta Anaesthesiol Scand . 2025 Mar;69(3):e70007. doi: 10.1111/aas.70007.

Frédéric Pène, Lene Russell a Cécile Aubron

Tento narativní přehled má za cíl popsat epidemiologii a etiologie trombocytopenie u kriticky nemocných pacientů, hodnocení rizika krvácení u trombocytopenických pacientů a poskytnout aktualizaci indikací pro transfuze trombocytů.

Výsledky: Trombocytopenie je časté onemocnění u kriticky nemocných pacientů. Klasická definice spočívá v absolutním počtu trombocytů pod 150×109/l. Alternativně byla definice rozšířena na relativní pokles počtu trombocytů (typicky v rozmezí 30-50% poklesu) z výchozí hodnoty, přičemž počet trombocytů zůstává nad 150×109/l. Trombocytopenie může být způsobena různými mechanismy v závislosti na základních onemocněních a aktuálním klinickém stavu. Bez ohledu na příčiny je dobře známé, že trombocytopenie představuje nezávislý faktor špatné prognózy u kriticky nemocných, ačkoli často s nejasným výkladem. Je však dobře prokázáno, že trombocytopenie je spojena se zvýšenou incidencí krvácivých komplikací. Alternativní faktory však také přispívají k riziku krvácení, což činí obtížným stanovit definitivní vztahy mezi minimálními hodnotami trombocytů a potenciálními nežádoucími událostmi.

Transfuze trombocytů je primární podpůrnou léčbou trombocytopenie za účelem prevence nebo léčby krvácení. Vzhledem k tomu, že randomizované kontrolované studie porovnávající různé prahové hodnoty počtu trombocytů pro profylaktické transfuze trombocytů na ICU chybí, je profylaktická transfuzní strategie převážně odvozena ze studií provedených u stabilních hematologických pacientů. Podobně prahová hodnota počtu trombocytů pro zajištění invazivních procedur zůstává založena na nízké úrovni důkazů. Indikace pro transfuze trombocytů k léčbě těžkého krvácení u trombocytopenických pacientů zůstávají převážně empirické, přičemž prahové hodnoty počtu trombocytů se pohybují v rozmezí 50-100×109/l. Kromě toho je časná a agresivní transfuze trombocytů součástí protokolů masivní transfuze v případě těžkého traumatu spojeného s krvácením.

Závěr: Trombocytopenie u kriticky nemocných pacientů je velmi častá a má různé etiologie, je spojena s horší prognózou, a to jak s krvácivými komplikacemi, tak bez nich. Intervenční studie zaměřené na kriticky nemocné pacienty jsou velmi potřebné pro lepší vymezení výhod a rizik transfuze trombocytů.

Pène et al. Annals of Intensive Care (2025)

Priti G. Dalal, Shobha Malviya, Joseph Cravero, et al.

Tato průzkumná studie hodnotila současné postupy a změny v doporučeních ohledně časových limitů příjmu čirých tekutin před anestezií u dětí. Několik mezinárodních pediatrických anesteziologických společností doporučilo zkrácení lačnění pro čiré tekutiny z 2 hodin na 1 hodinu, ačkoli dosud chybějí randomizované studie s jednoznačnými výsledky. Tento průzkum byl proveden elektronickou formou mezi členy Pediatric Anesthesia Leadership Council (PALC) v USA a zaměřoval se na současnou praxi, překážky a přínosy těchto změn.

Výsledky: Celkem 88 členských institucí bylo zastoupeno ve skupině PALC. Finální návratnost odpovědí činila 75 z 88 (85,2 %) z 33 států USA. Celkem 88 % respondentů pocházelo z terciárního pediatrického centra a 94,7 % z akademického prostředí. V době průzkumu 8 z 75 (10,6 %) institucí používalo 1hodinovou hranici pro čiré tekutiny, 7 (9,3 %) bylo v procesu přechodu na tuto hranici a 60 (80 %) stále dodržovalo 2hodinovou hranici. Celkem 55 (73 %) respondentů aktivně doporučovalo podávání čirých tekutin až do doby NPO. Celkem 46,7 % respondentů hlásilo významné problémy (hypoglykémie, dehydratace, obtíže při zavádění intravenózního přístupu, nespokojenost pacientů a rodičů) spojené s prodlouženým lačněním u dětí. Mnoho odpovědí podporovalo změnu doporučení na 1hodinovou hranici pro čiré tekutiny u zdravých malých dětí. Hlavní obavou při zavádění této změny byly možné medicínsko-právní důsledky při absenci oficiálního stanoviska národních odborných společností.

Závěr: Průzkum ukazuje rostoucí trend k implementaci kratší doby lačnění na 1 hodinu pro čiré tekutiny na národní úrovni. Na základě současných pokynů American Society Anesthesia doporučuje pečlivé sledování doby NPO a důrazné podporování konzumace čirých tekutin do stanovené hranice. Zdá se být rozumné zavést 1hodinový limit pro čirých tekutin podle uvážení ošetřujícího anesteziologa nebo instituce.

Anesthesia & Analgesia 140(3):p 507-514, March 2025. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007219

Tarvit Worravitudomsuk, Somrat Charuluxananan, Wasin Sukumpanumet, a kol.

Tato randomizovaná kontrolovaná studie zkoumala účinnost palonosetronu oproti ondansetronu při prevenci pooperační nauzey (PONV) a svědění po podání intratekálního morfinu u pacientek podstupujících císařský řez. Studie zahrnovala tři skupiny: palonosetron, ondansetron a placebo (N-fyziologický roztok). Primárním cílem bylo vyhodnotit incidenci PONV a svědění do 48 hodin po operaci.

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 300 pacientek, přičemž 297 z nich ji dokončilo. Jedna pacientka ve skupině palonosetronu-P a dvě ve skupině ondansetronu- O byly vyloučeny kvůli nutnosti přechodu na celkovou anestezii. Základní charakteristiky pacientek byly ve všech skupinách srovnatelné. Výskyt PONV byl v jednotlivých skupinách následující: P (26,3 %; 95% CI: 17,4–35,1), O (34,7 %; 95% CI: 25,1–44,3) a N (50,0 %; 95% CI: 40,0–59,9) (p = 0,002). Pruritus se vyskytl u 69,7 % pacientek ve skupině P, u 76,5 % ve skupině O a u 87,0 % ve skupině N (p = 0,013). Párová srovnání prokázala významně nižší výskyt PONV a pruritu ve skupině P oproti skupině N (p < 0,001 a p = 0,003). Mezi skupinami P a O ani mezi skupinami O a N nebyly zjištěny významné rozdíly. Pacientky ve skupině P vyžadovaly výrazně méně rescue léčby nalbufinem pro pruritus, než pacientky ve skupině N (p = 0,004 pro PACU a p = 0,005 pro lůžkové oddělení). Nebyly zjištěny žádné statisticky významné rozdíly v dalších parametrech, včetně spokojenosti pacientek nebo výskytu nežádoucích účinků.

Závěr: Palonosetron je účinný v prevenci PONV a pruritu vyvolaného intrathekálním morfinem při císařském řezu. Jeho účinnost se však významně neliší od účinnosti ondansetronu.

Anesth Analg. 2025 Mar 1;140(3):628-635. doi: 10.1213/ANE.0000000000007091

Jai N. Darvall, Anurika P. De Silva, An Tran-Duy, et al.

Tato multicentrická randomizovaná kontrolovaná studie hodnotila účinnost žvýkačky ve srovnání s intravenózním ondansetronem při léčbě pooperační nauzey a zvracení u žen po celkové anestezii. Studie byla provedena v 17 nemocnicích v Austrálii a na Novém Zélandu a zahrnovala pacientky, které podstoupily laparoskopické nebo prsní operace s použitím inhalační anestezie. Primárním cílem bylo zjistit, zda žvýkačka poskytuje srovnatelnou účinnost s ondansetronem při zastavení nauzey a zvracení.

Výsledky: Ze 865 zařazených pacientek bylo 218 randomizováno. V analýze podle protokolu dosáhlo kompletní odpovědi 50 z 105 pacientek (47,6 %) léčených ondansetronem ve srovnání s 31 z 103 pacientek (30,1 %), které žvýkaly žvýkačku. Rozdíl absolutního rizika (95% CI) byl -17,3 % (-30,4 až -4,3 %), což nesplnilo předem stanovenou hranici non-inferiority. Čas do dosažení kompletní odpovědi byl delší u pacientek, které žvýkaly žvýkačku ([HR] 0,53; 95% CI: 0,34–0,83), a tyto pacientky měly také vyšší pravděpodobnost, že jim budou během 24 hodin po operaci podána další antiemetika (absolutní rozdíl rizika 14,1 %; 95% CI: 1,6–26,5 %).

Závěr: Žvýkačka se neukázala jako vhodná alternativa k ondansetronu při léčbě PONV u ženských pacientek, které podstoupily operaci a dostaly antiemetickou profylaxi.

Anesthesiology. 2025 Mar 1;142(3):454-464. doi: 10.1097/ALN.0000000000005283

Christina L. Cifra, Jason W. Custer, Craig M. Smith, et al.

Cílem této studie bylo zjistit prevalenci diagnostické nejistoty při přijetí kriticky nemocných dětí na pediatrickou jednotku intenzivní péče (PICU) a identifikovat faktory, které s ní souvisejí. Diagnózy a diagnostická nejistota byly porovnávány v době od příjmu na JIP do propuštění z nemocnice.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 882 pacientů ve věku 0–18 let. U 228 pacientů (25,9 %) byla při přijetí identifikována diagnostická nejistota. Počet pacientů s diagnostickou nejistotou se během hospitalizace snižoval, avšak u 58 pacientů (6,6 %) přetrvávala až do propuštění. Multivariabilní analýza ukázala významnou souvislost mezi diagnostickou nejistotou a přijetím mimo běžnou pracovní dobu (OR 1,52; p = 0,037), vyšší závažností onemocnění (OR 1,04; p = 0,025), atypickou klinickou prezentací (OR 2,14; p = 0,046), diagnostickou neshodou mezi ošetřujícími intenzivisty a rezidenty či pokročilými praktikujícími poskytovateli (OR 3,62; p < 0,001) a neurologickou primární diagnózou (OR 1,87; p = 0,03). Naopak nižší pravděpodobnost diagnostické nejistoty byla zaznamenána u starších pacientů (OR 0,96; p = 0,014), respiračních diagnóz (OR 0,58; p = 0,009) a traumatologických diagnóz (OR 0,08; p < 0,001). Charakteristiky ošetřujících intenzivistů nebyly s diagnostickou nejistotou signifikantně spojeny.

Závěr: Diagnostická nejistota při přijetí na PICU je častá a souvisí s přijetím mimo běžnou pracovní dobu, vyšší závažností onemocnění, atypickou prezentací, diagnostickou neshodou mezi lékaři a neurologickou diagnózou. Další výzkum je nutný k lepšímu pochopení a řízení diagnostické nejistoty u kriticky nemocných dětí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.000000000000651

S.S. Jolly, M.-A. d’Entremont, S.F. Lee, R. Mian et al.

Tato multicentrická studie s 2x2 faktoriálním designem přiřadila pacienty s infarktem myokardu náhodně do dvou skupin – buď na kolchicin, nebo placebo, a zároveň buď na spironolakton, nebo na placebo. Zde jsou výsledky skupiny kolchicinu. Primárním ukazatelem účinnosti byla kombinace následujících událostí: úmrtí z kardiovaskulárních příčin, opakovaný infarkt myokardu, mrtvice nebo neplánovaná koronární revaskularizace pro ischemické příznaky, hodnocená v analýze časového výskytu. CRP bylo měřeno po 3 měsících a byla posuzována i bezpečnost léčby.

Výsledky: Celkem bylo náhodně přiřazeno 7062 pacientů z 104 center ve 14 zemích. Při analýze nebyl znám stav 45 pacientů (0,6 %), což bylo pravděpodobně způsobeno náhodným chyběním údajů. Událost primárního ukazatele nastala u 322 ze 3528 pacientů (9,1 %) ve skupině s kolchicinem a 327 ze 3534 pacientů (9,3 %) ve skupině s placebem během 3 let (HR, 0,99; 95%CI, 0,85 až 1,16; P = 0,93). Incidence jednotlivých složek primárního výsledku byla v obou skupinách podobná. Rozdíl v průměrné hodnotě CRP mezi skupinou s kolchicinem a placebem po 3 měsících, upravený podle výchozích hodnot, byl -1,28 mg na litr (95% CI, -1,81 až -0,75). Průjem se vyskytl častěji ve skupině s kolchicinem (10,2 % vs. 6,6 % ve skupině s placebem; P < 0,001), ale incidence závažných infekcí se mezi skupinami nelišila.

Závěr: Mezi pacienty s infarktem myokardu léčba kolchicinem, zahájená krátce po infarktu a pokračující po mediánní dobu 3 let, nevedla ke snížení incidence událostí primárního výsledku (úmrtí z kardiovaskulárních příčin, opakovaný infarkt myokardu, mrtvice nebo neplánovaná koronární revaskularizace vyvolaná ischemickými příznaky).

New England Journal of Medicine, 2025; 392:633-642