Publikace 2025 únor

K. Couper, C. Ji, C.D. Deakin, R.T. Fothergill,et al.

Cílem této randomizované studie bylo porovnat účinnost různých způsobů cévního přístupu pro podání léků při mimonemocniční zástavě srdce. Do studie byli zařazeni dospělí pacienti, u nichž bylo nutné zajistit cévní přístup pro podání léků. Pacienti byli náhodně rozděleni do dvou skupin – jedné skupině byl lék podán intraoseálně a druhé skupině intravenózně. Primárním sledovaným parametrem byla míra přežití po 30 dnech. Mezi klíčové sekundární parametry patřilo dosažení návratu spontánního oběhu a příznivý neurologický výsledek při propuštění z nemocnice (definovaný jako skóre ≤ 3 na modifikované Rankinově škále).

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 6082 pacientů: 3040 do intraoseální skupiny a 3042 do intravenózní skupiny. Po 30 dnech bylo naživu 137 z 3030 pacientů (4,5 %) ve skupině s intraoseálním přístupem a 155 z 3034 pacientů (5,1 %) ve skupině s intravenózním přístupem (upravený OR 0,94; 95% CI, 0,68–1,32; p = 0,74). Při propuštění z nemocnice byl příznivý neurologický výsledek zaznamenán u 80 z 2994 pacientů (2,7 %) v intraoseální skupině a u 85 z 2986 pacientů (2,8 %) v intravenózní skupině (upravený OR 0,91; 95% CI, 0,57–1,47). Návrat spontánního oběhu během resuscitace byl dosažen u 1092 z 3031 pacientů (36,0 %) v intraoseální skupině a u 1186 z 3035 pacientů (39,1 %) v intravenózní skupině (upravený OR 0,86; 95% CI, 0,76–0,97). Během studie byl hlášen jeden nežádoucí účinek ve skupině s intraoseálním přístupem.

Závěr: U dospělých pacientů s mimonemocniční srdeční zástavou vyžadujících podání léků nevedla strategie intraoseálního přístupu jako první volby k vyššímu přežití po 30 dnech ve srovnání s intravenózním přístupem jako první volbou.

Couper K, Ji C, Deakin CD, Fothergill RT, et al. PARAMEDIC-3 Collaborators. A Randomized Trial of Drug Route in Out-of-Hospital Cardiac Arrest. N Engl J Med. 2025 Jan 23;392(4):336-348. doi: 10.1056/NEJMoa2407780. Epub 2024 Oct 31. PMID: 39480216; PMCID:

Travis Markham, Abraham S. AlFarra, Mubeen Tejani, et al.

Obtížně zajistitelné dýchací cesty jsou častým problémem v mnoha scénářích. Extrémní formou je scénář “cannot intubate, cannot oxygenate”, který postrádá spolehlivé rescue postupy. Předchozí kazuistiky nebo studie s malými vzorky naznačují proveditelnost a účinnost endotracheální kanyly v oblasti phyryngu (TTIP) pro ventilaci pacientů. Naše hypotéza je, že ventilace pomocí TTIP je účinná rescue technika při neúspěšnou ventilaci pomocí masky.

Celkem 147 pacientů s potenciálně obtížnými dýchacími cestami bylo náhodně přiřazeno do sekvence (nejprve kanyla), kdy ventilace pomocí TTIP probíhala po dobu 1 minuty po indukci, následovaná ventilací pomocí masky po dobu 1 minuty, nebo v opačné sekvenci (nejprve maska). Ventilace byla prováděna v režimu tlakové kontroly, s maximálním inspiračním tlakem dýchacích cest 20 cmH2O, poměrem inspiračního a expiračního času 1:2 a frekvencí dýchání 10 dechů/min.

Výsledky: Celkem 136 pacientů podstoupilo konečnou analýzu. Celková úspěšnost (primární výsledek) ventilace pomocí TTIP a masky, definovaná přítomností vydechovaného oxidu uhličitého, byla 93,4 % (127/136) pro TTIP a 84,6 % (115/136) pro masku (P = 0,02). Míra úspěšnosti, 85,7 % (6/7), ventilace maskou při záchraně selhání TTIP ventilace a 100 % (13/13) ventilace TTIP při záchraně selhání maskové ventilace, byla srovnatelná (P = 0,35).

Závěr: Míry úspěšnosti ventilace pomocí TTIP a masky jsou srovnatelné. Ventilace pomocí TTIP by mohla být alternativní rescue technikou pro management obtížných dýchacích cest.

Anesth Analg. 1. února 2025;140(2):280-289. doi: 10.1213/ANE.0000000000007273.

Silvia De Rosa, Nicolò Sella, Giacomo Bellani, et al.

Cílem této studie bylo zjistit souvislost mezi fyziologickou odpovědí na pronační polohu (PP), délkou prvního cyklu PP a úmrtností na jednotce intenzivní péče (JIP). Tato studia pracovala s mezinárodním registrem zahrnujícím dospělé pacienty s COVID-19, kteří byli pronováni. Byly sledovány změny poměru arteriálního parciálního tlaku kyslíku k frakci inspirovaného kyslíku (PaO₂/FiO₂), ventilačního poměru a poddajnosti respiračního systému (Crs) mezi výchozí supinní polohou a koncem prvního cyklu polohy na břiše (Delta-PP) nebo po návratu do supinní polohy (Delta-PostPP).

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 1816 pacientů z 53 center. Delta-PP a Delta-PostPP pro PaO₂/FiO₂ byly oba spojeny s úmrtností na JIP (OR [95% CI] 0,48 [0,38–0,59] a OR [95% CI] 0,60 [0,52–0,68]). Ventilační poměr vykazoval nelineární vztah s úmrtností na JIP pro Delta-PP (p = 0,022) i Delta-PostPP (p = 0,004). Delta-PP pro Crs, ale ne Delta-PostPP, byla spojena s úmrtností na JIP (OR [95% CI] 0,80 [0,65–0,98]). Délka trvání prvního cyklu polohy na břiše vykazovala inverzní vztah s úmrtností na JIP (OR [95% CI] 0,82 [0,73–0,91]). V multivariační analýze byla délka prvního cyklu polohy na břiše, Delta-PP a Delta-PostPP pro PaO₂/FiO₂, a Delta-PostPP pro ventilační poměr nezávisle spojeny s úmrtností na JIP.

Závěr: U pacientů s COVID-19 s akutním respiračním selháním, na umělé plicní ventilaci a byli pronováni, byla fyziologická odpověď na polohu na břiše spojena s mortalitou na JIP. Prodloužení délky trvání prvního cyklu pronační polohy bylo spojeno se zlepšením přežití.

De Rosa et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:20 DOI: 10.1186/s13613-025-01438-y

Cheng-Hsin Ma, Jack Healy, Ebrima Kinteh, a kol.

Cílem tohto systematického přehledu a metaanalýzy studií bylo zhodnotit vliv časného versus pozdního podávání vazopresorů na klinické výsledky. Byly zahrnuty studie porovnávající časné a pozdní podání vazopresorů u pacientů se septickým šokem. Primárním sledovaným výsledkem byla krátkodobá úmrtnost. Byly provedeny subskupinové analýzy podle různých časových rozmezí zahájení léčby.

Výsledky: Do metaanalýzy bylo zahrnuto 11 studií s celkem 6 661 pacienty. Definice „časného podání“ se mezi studiemi lišila a pohybovala se mezi 1 až 7 hodinami. Kombinovaná analýza 3 757 pacientů ze dvou randomizovaných kontrolovaných studií a tří kvazi-experimentálních studií neprokázala signifikantní rozdíl v krátkodobé úmrtnosti mezi časným a pozdním podáním vazopresorů (OR: 0,66; 95% CI: [0,36–1,19]; I² = 82 %). Nicméně subskupinová analýza ukázala, že časné, ale ne extrémně časné podání vazopresorů (1–3 hodiny) bylo spojeno s nižší krátkodobou ortalitou m(OR: 0,70; 95% CI: [0,60–0,82]; I² = 0 %). Podobně byla nižší úmrtnost pozorována i u pacientů, u nichž byl okamžik diagnózy septického šoku považován za časový referenční bod (OR: 0,64; 95% CI: [0,48–0,85]; I² = 39 %).

Závěr: Časné zahájení podávání vazopresorů, zejména v rozmezí 1–3 hodin od diagnózy septického šoku, může být spojeno s nižší krátkodobou úmrtností v určitých subskupinách pacientů. Nicméně vzhledem k heterogenitě definic a možným zkreslujícím faktorům je třeba tyto výsledky interpretovat opatrně. Další standardizované studie jsou nutné k přesnému stanovení optimálního načasování zahájení podávání vazopresorů za účelem maximalizace přežití pacientů se septickým šokem.

Ma et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:18 DOI: 10.1186/s13613-025-01428-0

Amanda J. Ullman, Deanne August, Tricia M. Kleidon et al.

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo porovnat míru selhání periferně zavedených centrálních katétrů (PICC) vyrobených z různých materiálů, a to s ohledem na infekční a neinfekční komplikace. Účastníci byli náhodně rozděleni v poměru 1:1:1 do tří skupin: hydrofobní PICC, chlorhexidinový PICC a standardní polyuretanový PICC. Pacienti byli sledováni po dobu 8 týdnů a primárním sledovaným parametrem bylo selhání katétru v důsledku infekčních (lokálních nebo systémových) nebo neinfekčních komplikací (trombóza, okluze, porušení katétru).

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 1098 pacientů, z toho 365 ve skupině s hydrofobním katétrem, 365 ve skupině s chlorhexidinovým katétrem a 368 ve skupině se standardním polyuretanovým katétrem. Selhání katétru bylo zaznamenáno u 5,9 % pacientů (n=21) s hydrofobním PICC, 9,9 % pacientů (n=36) s chlorhexidinovým PICC a 6,1 % pacientů (n=22) se standardním polyuretanovým PICC. Rozdíl rizik (RD) mezi hydrofobním a standardním katétrem byl -0,2 procentního bodu (95% CI: -3,7 až 3,2; p = 0,89), zatímco mezi chlorhexidinovým a standardním katétrem činil 3,8 procentního bodu (95% CI: -0,1 až 7,8; p = 0,06). Celkové komplikace jakéhokoliv druhu se vyskytly u 21,5 % pacientů ve skupině s hydrofobním PICC, u 38,6 % pacientů s chlorhexidinovým PICC a u 21,7 % pacientů se standardním PICC. OR, hydrofobní vs. standardní polyuretan, 0,99 [95% CI, 0,69 až 1,42]; a chlorhexidin vs. standardní polyuretan, 2,35 [95% CI, 1,68 až 3,29]. Žádné nežádoucí události nebyly přičitatelné intervenčním postupům.

Závěr: U dospělých a dětí, kterým byl zaveden PICC katétr, nebylo riziko selhání v důsledku neinfekčních nebo infekčních komplikací nižší u hydrofobních nebo chlorhexidinových PICC katétrů ve srovnání se standardními polyuretanovými PICC katétry.

N Engl J Med 2025; 392:161-72. DOI: 10.1056/NEJMoa2406815

Chiara Robba, Edoardo Picetti, Sebastián Vásquez García, et al.

Tato konsenzuální studie se zaměřuje na neinvazivní monitorování nitrolebního tlaku (nICP) u pacientů s traumatickým poraněním mozku (TBI), kde nejsou dostupné invazivní metody. Byly provedeny tři přehledové studie a čtyři systematické přehledy s metaanalýzou shrnující dostupné literární údaje. Doporučení byla vypracována pomocí modifikované metody Delphi a následně přijata na osobním setkání s diskuzemi a hlasováním. Silná doporučení byla definována jako ta, která dosáhla souhlasu alespoň 85 % odborníků. Slabá doporučení odpovídala souhlasu mezi 75-85 %.

Výsledky: Bylo formulováno celkem 34 doporučení (32 silných, 2 slabá) rozdělených do tří hlavních oblastí: obecné aspekty využití nICP, management ICP pomocí nICP metod, prahové hodnoty nICP nástrojů pro eskalaci nebo de-eskalaci léčby. Kromě toho byly vytvořeny čtyři klinické algoritmy pro eskalaci terapie a heatmapy pro de-eskalaci léčby.

Závěr: Konsenzus vycházel z kombinace literárního přehledu a osobní diskuze odborníků. Výsledkem je soubor doporučení, která mohou pomoci klinikům při řízení pacientů s TBI pomocí nICP systémů spolu s klinickým hodnocením a případným zobrazovacím vyšetřením mozku. Další klinické studie jsou nezbytné pro ověření užitečnosti těchto doporučení v každodenní klinické praxi.

Robba et al. Intensive Care Med (2025) 51:4-20 https://doi.org/10.1007/s00134-024-07756-2

Matthias Mueller, Michael Holzer, Heidrun Losert, et al.

Změny mikrocirkulace jsou prediktorem špatných výsledků u pacientů v šoku a po srdeční zástavě ve studiích na zvířatech. Nicméně změny mikrocirkulace během srdeční zástavy u lidí nebyly dosud dostatečně prozkoumány. Kapilární návrat byl měřen na prstu (CRT-F) a ušním lalůčku (CRT-E) každou druhou minutu až do návratu spontánní cirkulace (ROSC) nebo ukončení resuscitace. Primární sledovaným parametrem této prospektivní observační studie byl ROSC, sekundární sledované parametry zahrnovaly 30ti denní mortalitu a dobrý neurologický outcome (definovaný jako cerebral performance score kategorie 1-2).

Výsledky: Po vyhodnocení 141 pacientů bylo do analýzy zahrnuto 50 pacientů (medián věku 75 let, 28 % žen, ROSC dosaženo u 32 %). Medián CRT-F byl >10 sekund [7–>10], medián CRT-E 3 sekundy [3–4]. ROSC dosáhlo 71,4 % pacientů v prvním kvartilu CRT-F (3–5 s), 31,7 % ve druhém (6–8 s), 23,1 % ve třetím (9–10 s) a 10 % ve čtvrtém (>10 s). Pravděpodobnost dosažení ROSC klesala s prodlužujícím se CRT-F (OR 0,39; 95% CI 0,20–0,73; p = 0,004). Naproti tomu CRT-E neprokazovalo souvislost s ROSC.

Závěr: U pacientů se mimonemocniční srdeční zástavou byl kratší kapilární návrat na prstu (CRT-F) spojen s vyšší pravděpodobností ROSC. CRT-E tuto souvislost neprokázal.

Mueller et al. Critical Care (2025) 29:37 https://doi.org/10.1186/s13054-025-05255-4

Tom Burt, Ashley Guilliam, Elaine Cole, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza zahrnovala studie hodnotící účinky časného podání fibrinogenu, buď ve formě kryoprecipitátu, nebo fibrinogenového koncentrátu (FgC), protože hypofibrinogenémie u těžce zraněných pacientů je spojena se zvýšenou mortalitou. Primární sledovaný parametrem byla mortalita (28 a 30denní, nebo nemocniční mortalita). Sekundární parametry zahrnovaly výskyt hluboké žilní trombózy (DVT) a potřebu transfuzí krevních složek.

Výsledky: Celkem bylo prověřeno 1906 studií, z nichž 12 bylo zahrnuto a pět randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) (všechny vhodné pro metaanalýzu) s celkovým počtem 1758 účastníků. Tři RCT uváděly terapii FgC a dvě použily kryoprecipitát. Čtyři z pěti RCT zkoumaly empirickou náhradu fibrinogenu u podezření na traumatické krvácení. Nebyl zjištěn rozdíl v primárním výsledku mortality: časná náhrada fibrinogenu (24 %) vs. kontrola (25 %), OR 1,03 (95% CI; 0,68–1,56). Subanalýza neprokázala rozdíl ve výsledku mezi FgC a kontrolou: 18,1 % vs. 10,9 %, OR 1,99 (95% CI; 0,80–4,94). Podobně u kryoprecipitátu nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě mezi skupinami: kryoprecipitát (24,9 %) vs. kontrola (26,1 %), OR 0,71 (95% CI; 0,25–2,01). Způsob vykazování údajů o transfuzích znemožnil metaanalýzu. Nebyl zjištěn rozdíl v incidenci hluboké žilní trombózy: náhrada fibrinogenu (3 %) vs. kontrola (4 %), OR 0,73 (0,43–1,25). Celkově byla kvalita důkazů hodnocena jako nízká.

Závěr: Nebyla nalezena asociace mezi časným podáním fibrinogenové substituční terapie a mortalitou, výskytem hluboké žilní trombózy. Nebyla prokázána superiority FgC nebo kryoprecipitátu. Tento systematický přehled zdůrazňuje potřebu dalších randomizovaných kontrolovaných studií ke zhodnocení efektivity časné fibrinogenové substituční terapie, preferované strategie (cílená vs empirická) a optimálního produktu.

Burt et al. Critical Care (2025) 29:49

Alexandra Morin, Louai Missri, Tomas Urbina, et al.

Tento výzkum měl za cíl objasnit vztah mezi mikrovaskulárním průtokem krve (SBF) a kapilárním návratem (CRT) a zjistit, zda CRT může sloužit jako spolehlivý marker mikrocirkulace. Jednalo se o prospektivní observační studii provedenou u pacientů starších 18 let, hospitalizovaných na jednotce intenzivní péče s oběhovým selháním a měřitelným CRT.

Výsledky: Bylo zařazeno 50 pacientů, z nichž 54 % bylo přijato pro sepse. Medián CRT činil 2,0 [1,1–3,9] sekund a medián SBF 46 [20–184] PU. Byla nalezena silná korelace mezi SBF a CRT (R² = 0,89; p < 0,0001), přičemž tento vztah zůstával konzistentní i u septických pacientů (R² = 0,94; p = 0,0013) a u pacientů užívajících noradrenalin (R² = 0,97; p = 0,0035). SBF byl také silným prediktorem 28denní mortality s AUROC 85 % při přijetí a 90 % při druhém měření.

Závěr: Kapilární návrat a kožní mikrovaskularní průtok krve jsou významně korelovány, což potvrzuje, že CRT je spolehlivým markerem mikrocirkulace. Změny v CRT odrážejí změny v perfusi a mohou být využity k hodnocení stavu mikrocirkulace u kriticky nemocných pacientů.

Morin et al. Critical Care (2025) 29:57

Hao Li, Chang Liu, Yu Yang, et al.

Cílem této studie bylo prozkoumat potenciální vliv intraoperačního midazolamu na pooperační delirium u pacientů starších 65 let, podstupujících nekardiochirurgický operrační výkon. Pooperační delirium, které se objevilo do 7 dnů, bylo hodnoceno pomocí 3minutového diagnostického rozhovoru pro metodu hodnocení zmatenosti.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 5 663 pacientů, u 723 (12,8 %)se rozvinulo pooperační delirium. Logistické regrese založené na náhodných efektech různých nemocnic neukázaly žádnou významnou souvislost mezi podáním midazolamu a pooperačním delirium u starší populace (neadjustovaný poměr rizika, 0,96; 95% CI, 0,90–1,30; P = 0,38; a adjustovaný poměr rizika, 1,09; 95% CI, 0,91–1,33; P = 0,35). Křivka Kaplan–Meier ukázala žádný rozdíl v rozložení doby výskytu pooperačního delirium (HR, 1,02; 95% CI, 0,88–1,18; P = 0,82). Výsledky podskupinových analýz ukázaly, že perioperační podání midazolamu nebyla spojena s pooperačním deliriem ve specifických podskupinách pacientů.

Závěr: Perioperační podání midazolamu nemusí být spojeno se zvýšeným rizikem pooperačního deliria u starších pacientů podstupujících nekardiochirurgické operační výkony.

Anesthesiology. 1. února 2025;142(2):268-277. doi: 10.1097/ALN.0000000000005276

Mckenna Longacre, Raymond S. Park, Steven J. Staffa, et al.

Tato studie byla provedena za účelem zjištění výsledků při umístění supraglottického dýchacího zařízení u probuzených dětí, zapsaných v mezinárodním registru Pediatric Difficult Intubation Registry, včetně úspěšnosti ventilace, úspěšnosti tracheální intubace a komplikací.

Výsledky: Supraglottická pomůcka bylo umístěna u probuzeného dítěte v 95 případech z 8061 (1,2 %) v Pediatric Difficult Intubation Registry. Medián věku byl 37 dní (rozmezí 0–17,6 let) a medián hmotnosti byl 3,7 kg (1,6–46,7 kg). Šestnáct (17 %) případů bylo u pacientů starších než 2 roky a 7 (7 %) u adolescentů. Adekvátní ventilace pomocí supraglottického pomůcky byla dosažena u 81/95 případů (85 %, 95%CI, 77 %–93 %). Neadekvátní (n = 13) nebo nemožná (n = 1) ventilace nastala v 14/95 (15 %) případech. Nebyly hlášeny žádné komplikace spojené s umístěním supraglottického pomůcky. U následné intubace byla úspěšnost při prvním pokusu 35 % (33/95) a celková úspěšnost 99 % (94/95), přičemž u jednoho pacienta došlo k probuzení po neúspěšných pokusech o tracheální intubaci. Hypoxie se vyskytla během prvního pokusu o intubaci v 9/95 (9 %) případech. Výskyt hypoxie byl nižší v případech, kdy ventilace pomocí supraglottické pomůcky byla adekvátní (4/81, 5 %) než v případech, kdy ventilace pomocí supraglottické pomůcky byla neadekvátní nebo nemožná (5/14, 36 %).

Závěr: I když je zavedení supraglottických pomůcek u dětí při vědomí s obtížně zajistitelnými dýchacími cestami prováděno zřídka, bylo dosaženo adekvátní ventilace a poskytlo cestu pro okysličení a ventilaci po indukci anestezie napříč širokým spektrem věkových skupin.

Anesth Analg. 1. února 2025;140(2):310-316. doi: 10.1213/ANE.0000000000006959.

Maëva Campfort, Tristan Perrault, Aymeric Blanchard-Daguet, et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo zhodnotit vliv předoperačního nedostatku železa na výskyt pooperačních infekcí u pacientů podstupujících velké chirurgické zákroky. Nedostatek železa, s anémií nebo bez ní, je v perioperačním období běžný a předpokládá se, že může zvyšovat riziko pooperačních infekcí. Nedostatek železa byl definován jako hladina feritinu <100 µg/l nebo <300 µg/l při saturaci transferinu <20 %. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt jakékoli pooperační infekční komplikace během 90 dnů po operaci. Sekundárními parametry byly jednotlivé typy infekčních komplikací, včetně infekce chirurgického řezu, bakteriémie, pneumonie, infekce močových cest, infekce spojené s periferním žilním vstupem a výskyt jakékoliv pooperační komplikace.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 390 pacientů, z nichž 170 (44 %) mělo předoperační nedostatek železa a 220 (56 %) mělo normální stav železa. Pooperační infekci prodělalo 27 (16 %) pacientů ve skupině s nedostatkem železa vs. 26 (12 %) ve skupině s normální hladinou železa (p = 0,25). Infekce chirurgického řezu se vyskytla u 11 (7 %) pacientů s nedostatkem železa vs. 3 (1 %) pacientům s normální hladinou železa (p = 0,01). Ostatní typy infekčních komplikací ani celkový výskyt pooperačních komplikací se mezi skupinami nelišily.

Závěr: Nedostatek železa nebyl spojen s vyšším výskytem celkových pooperačních infekcí. Nicméně byl zaznamenán vyšší výskyt infekcí chirurgického řezu u pacientů s předoperačním nedostatkem železa, což vyžaduje další prospektivní studie k potvrzení této souvislosti.

Anaesthesia. 2025 Feb;80(2):142-150. doi: 10.1111/anae.16498.

Zhiyong Wang, Jie Zhang, Jing Zhao, et al.

Cílem této prospektivní kohortové studie bylo porovnat prediktivní hodnoty procentuální změny indexu tepového objemu (ΔSVI) navozené TRENDSUPINE, TRENDrTREND a pacivního zvednutí nohou  (PLR), jako odpověď na objemovou resuscitaci u pacientů na umělé plicní ventilaci.  Trendelenburgova poloha může být iniciována ze supinní polohy nakloněním směrem dolů (TRENDSUPINE) nebo z obrácené Trendelenburgovy polohy dalším sklopením dolů (TRENDrTREND).

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 36 pacientů, z nichž 15 (42 %) vykázalo odpověď na objemovou resuscitaci. ΔSVI navozené TRENDSUPINE, TRENDrTREND a PLR bylo 6 %, 16 % a 11 % (ΔSVI_TRENDSUPINE vs. ΔSVI_TRENDrTREND, p < 0,001; ΔSVI_TRENDSUPINE vs. ΔSVI_PLR, p < 0,05). R² hodnoty lineární regrese mezi ΔSVI_TRENDSUPINE, ΔSVI_TRENDrTREND, ΔSVI_PLR a ΔSVI navozenou testem objemové resuscitace byly 0,14, 0,32 a 0,43 (všechny p < 0,001). Dále byla plocha pod křivkou ROC pro predikci odpovědi na objemovou resuscitaci 0,78 (95% CI, 0,59–0,92) pro TRENDSUPINE, 0,88 (95% CI, 0,75–0,96) pro TRENDrTREND a 0,83 (95% CI, 0,61–0,95) pro PLR, bez statisticky významného rozdílu mezi nimi. Citlivost a specifita pro predikci odpovědi na objemovou resuscitaci byly 93 % a 67 % pro ΔSVI_TRENDSUPINE při 4% cutoff, 87 % a 76 % pro ΔSVI_TRENDrTREND při 13% cutoff, a 73 % a 86 % pro ΔSVI_PLR při 11% cutoff.

Závěr: Trendelenburgova poloha představuje alternativní metodu k PLR pro predikci odpovědi pacienta na objemovou resuscitaci. Reverzní Trendelenburgova poloha vykazuje vyšší změny SVI a může být preferována v určitých klinických situacích.

Wang et al. Critical Care (2025) 29:60

Mark G. Filipovic, Sascha J. Baettig, Monika Hebeisen, et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo analyzovat faktory ovlivňující obtížnost a dobu provedení ultrazvukového vyšetření žaludku u pacientů podstupujících plánované nebo akutní operace. Ultrazvuk žaludku jako nástroj v perioperační péči nabývá na významu, avšak technické výzvy a optimální parametry výcviku nejsou dosud dostatečně popsány.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 2003 ultrazvukových vyšetření provedených 73 vyškolenými lékaři. Medián doby provedení byl 5 minut (IQR: 4–6 min, rozmezí 1–20 min), přičemž této úrovně bylo dosaženo po 20–27 skenech v rámci strukturovaného tréninku. Faktory spojené s delší dobou vyšetření a vyšší obtížností zahrnovaly: zvýšení BMI o 5 kg/m² bylo spojeno se zvýšením obtížnosti (OR 1,57 [95% CI: 1,35–1,83], p < 0,001) i s prodloužením doby výkonu (koeficient změny 1,03 [95% CI: 1,02–1,05], p < 0,001). Mužské pohlaví bylo spojeno s vyšší obtížností (OR 3,31 [95% CI: 2,28–4,88], p < 0,001) i delší dobou výkonu (koeficient změny 1,08 [95% CI: 1,04–1,12], p < 0,001). Trauma chirurgie (OR 3,26 [95% CI: 1,88–5,68], p < 0,001), ASA 3–4 (OR 1,86 [95% CI: 1,21–2,88], p = 0,0049) a akutní operace (OR 1,86 [95% CI: 1,20–2,89], p = 0,006) byly spojeny s vyšší pravděpodobností odchýlení se od předdefinovaného algoritmu sonografie.

Závěr: Pro dosažení základní úrovně výkonu s dobou provedení 5 minut je zapotřebí přibližně 50 ultrazvukových vyšetření žaludku. Budoucí výukové programy by se měly zaměřit na pacienty s obezitou, mužského pohlaví, s vyšším ASA skóre a na trauma pacienty.

Anaesthesia 2025, 80, 161–169 doi:10.1111/anae.16472

Faraaz Ali Shah, Victor B. Talisa, Chung-Chou H. Chang, et al.

Cílem  této studie bylo prozkoumat, zda dosud necharakterizovaná variabilita odpovědi pacientů  v septickém šoku na resuscitační strategie může přispět k rozporuplným průměrným účinkům léčby ve výsledcích předchozích randomizovaných kontrolovaných studiích.

Náhodně jsme rozdělili místa výzkumu ze studií Australian Resuscitation of Sepsis Evaluation (ARISE) a Protocolized Care for Early Septic Shock (ProCESS) do derivovaných a validačních kohort. Trénovali jsme modely strojového učení pro predikci individuálních absolutních rozdílů v riziku mortality iARD po 90 dnech v derivovaných kohortách a testovali heterogenitu účinku léčby (HTE) ve validačních kohortách a prováděli zaměněné analýzy těchto kohort v citlivostních analýzách. Nejlépe fungující model jsme aplikovali na kombinovaný dataset, abychom prozkoumali roli charakteristik pacientů a jednotlivých komponent časné cílené terapie (EGDT) pro určení odpovědí na léčbu.

Výsledky: Nejlepší výkon měl pro predikci iARD lokálně-lineární náhodného forest model. Ve validační kohortě byla potvrzena heterogenita účinku léčby (HTE), což bylo prokázáno interakcí mezi predikcí iARD a léčbou (p < 0,001). Když byli pacienti rozděleni na základě predikovaných iARD, odpověď na léčbu vzrostla od nejnižšího po nejvyšší kvartil (absolutní rozdíl rizika [95% CI], –8% [–19% až 4%] a relativní redukce rizika, 1,34 [0,89–2,01] v kvartilu 1 naznačující poškození EGDT, a 12% [1–23%] a 0,64 [0,42–0,96] v kvartilu 5 naznačující prospěch). Citlivostní analýzy ukázaly podobné výsledky. Předoperační albumin měl největší vliv na HTE. Analýzy jednotlivých komponent EGDT byly nerozhodné.

Závěr: Odpověď na léčbu EGDT se lišila mezi pacienty ve dvou multicentrických RCT s velkými přínosy pro některé pacienty, zatímco jiní byli léčbou poškozeni. Charakteristiky pacientů, včetně albuminu, byly nejdůležitější pro identifikaci HTE.

Critical Care Medicine 53(1):p e4-e14, leden 2025. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000006463

Annie Xin, Anneke Grobler, Graham Bell, et al.

Studie GAS (General Anaesthesia or Awake-regional anaesthesia in Infancy) prokázala, že většina neurovývojových outcomes ve věku 2 a 5 let udětí, kteří podstoupili jednu celkovou anestezii při elektivní inguinální herniorhaphii, byla klinicky ekvivalentní ve srovnání sdětmi, kteří celkovou anesteziinepodstoupili. Více než 20 % dětí ve studii mělo alespoň jednu následnou expozici anestezii po počáteční operaci. Pomocí databáze GAS měla tato studie za cíl zjistit, zda více než jedna expozice celkové anestezii (dvě a více) v raném dětství ve srovnání s jednou nebo žádnou expozicí celkové anestezii je spojena se zhoršenými neurovývojovými výsledky ve věku 5 let. Primárním výsledkem byla celková inteligence podle Wechslerovy škály pro předškolní a primární věk (třetí vydání) ve věku 5 let. Sekundárními výsledky byly neurokognitivní testy hodnotící všechny hlavní vývojové oblasti a dotazníky podávané pečovatelům, které hodnotily emocionální a behaviorální problémy.

Výsledky: Kompletní hodnocení bylo k dispozici u celkem 90 dětí ve skupině s více expozicemi celkové anestezii a 141 dětí ve skupině s jednou nebo žádnou expozicí celkové anestezii. Ve srovnání s dětmi, které měly jednu nebo žádnou expozici celkové anestezii, děti s více expozicemi dosáhly průměrně o téměř 6 bodů nižšího skóre (průměr, -5,8; 95% CI, -10,2 až -1,4; P = 0,011) na celkovém skóre inteligence Wechslerovy škály pro předškolní a primární věk. Také vykazovaly nižší skóre verbální a performační inteligence a více problémů v emocionální, behaviorální a exekutivní funkci. Avšak vzhledem k observační povaze této studie nelze vyloučit významné zbytkové záměny výsledků.

Závěr: Více expozic celkové anestezii před 5. rokem věku bylo spojeno s nižším výkonem v obecném skóre inteligence a v některých oblastech neurovývojových hodnocení. Klinický význam výsledků této studie musí být interpretován opatrně vzhledem k několika omezením, včetně malé velikosti vzorku a nezohlednění confounding faktorů. Tato studie ilustruje omezení souborů dat z klinických studií, které nemusí být vhodné pro sekundární analýzu.

Anesthesiology. 11. listopadu 2024. doi: 10.1097/ALN.0000000000005293

Matias Vested, Andreas Creutzburg, Christian S. Meyhoff, et al.

Cílem této randomizované studie bylo porovnat kvalitu intubačních podmínek při rychlém úvodu do anestezie u pacientů starších 80 let po podání rokuronia nebo suxamethonia. Primárním sledovaným parametrem bylo procento pacientů s vynikajícími intubačními podmínkami hodnocenými podle Fuchs-Buderovy škály. Sekundárně byly hodnoceny úspěšnost intubace na první pokus, skóre podle Intubating Difficulty Scale (IDS), nástup účinku svalové relaxace a výskyt pooperační svalové bolesti, chrapotu a bolesti v krku.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 90 pacientů, kteří byli randomizováni k podání rokuronia (49 pacientů) nebo suxamethonia (41 pacientů). Vynikající intubační podmínky byly zaznamenány u 73 % pacientů ve skupině s rokuroniem a u 75 % ve skupině se suxamethoniem (95% CI: 16 až 20, p = 0,82). Úspěšnost intubace na první pokus byla v obou skupinách 98 % (p = 0,90). Nástup účinku svalové relaxace byl signifikantně kratší při podání suxamethonia (99 s vs. 131 s, p = 0,01, 95% CI: 7 až 57). Pooperační výskyt svalové bolesti, chrapotu a bolesti v krku byl v obou skupinách podobný.

Závěr: Mezi rokuroniem a suxamethoniem nebyl zjištěn významný rozdíl v úspěšnosti intubace u pacientů starších 80 let. Suxamethonium však vykazovalo rychlejší nástup účinku.

Acta Anaesthesiol Scand. 2025 Mar;69(3):e14589. doi: 10.1111/aas.14589.