Publikace 2024 listopad

John Basmaji, Robert Arntfield, Karishma Desai, et. al.

Cílem této meta-analýzy randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) bylo určit dopad ultrazvukem řízené resuscitace (POCUS) na klinické výsledky u dospělých pacientů v šoku.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 18 RCT. POCUS má mírný vliv na plánování podávání intravenózních tekutin (IVF) a podávání vasoaktivních látek (střední míra jistoty). POCUS může mít nulový vliv na počet provedených CT vyšetření (nízká míra jistoty), ale pravděpodobně snižuje počet provedených diagnostických echokardiogramů (střední míra jistota). Resuscitace řízená POCUS pravděpodobně snižuje 28denní mortalitu (RR 0,88; 95% CI, 0,78–0,99), délku podávání vasoaktivních látek (MD –0,73 dne; 95% CI, –1,16 až –0,30), potřebu náhrady funkce ledvin (RRT) (RR 0,80; 95% CI, 0,63–1,02) (důkazy nízké až střední jistoty) a vede ke zlepšení clearance laktátu (důkazy vysoké jistoty). Resuscitace řízená POCUS nemusí mít významný vliv na počet přijetí na ICU nebo do nemocnice, délku pobytu na ICU nebo v nemocnici a potřebu umělé plicní ventilace (MV) (důkazy nízké až střední jistoty). Existuje nejistý vliv na riziko akutního poškození ledvin a dobu trvání MV nebo RRT (důkazy velmi nízké jistoty).

Závěr: Resuscitace řízená POCUS u pacientů v šoku může přinést významné výhody pro pacienty a zdravotnický systém. Vzhledem k absenci dostatečných důkazů jsme nemohli zkoumat, jaký vliv mají úroveň odborné způsobilosti lékaře, frekvence a časování POCUS na outcome pacientů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006399

Gerald Wai Kit Ho, Thirumeninathan Thaarun, Neo Jean Ee, et al.

Cílem bylo vytvořit systematický přehled o použití sevofluranu při léčbě status asthmaticus (SA) u dospělých. Studie se zaměřila na posouzení využití sevofluranu u astmatických pacientů na odděleních urgentního příjmu a v intenzivní péči, s cílem vyhodnotit jeho vliv na klinický stav, ventilační tlaky a weaning od invazivní ventilace.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 13 publikací s 18 případy, převážně kazuistikami nebo abstrakty, bez randomizovaných studií. Většina pacientů vyžadovala intubaci i přes nejlepší lékařskou péči před podáním sevofluranu a byly u nich patrné vysoké tlaky v dýchacích cestách a respirační acidóza. Zaznamenána byla významná různorodost v závažnosti astmatu, podané léčbě, způsobu aplikace, délce trvání a koncentraci podaného sevofluranu. Mnohé studie navíc neudávaly přesné změny parametrů před a po podání sevofluranu. Klinický stav se po podání sevofluranu zlepšil u 16 pacientů; jeden z nich vyžadoval eskalaci péče na ECMO a další pacient zemřel.

Závěr: Systematický přehled naznačuje, že sevofluran může být cennou variantou léčby u status asthmaticus (SA). Vzhledem k tomu, že se jedná o vzácné a heterogenní případy, je zapotřebí dalších prospektivních sérií případů, které by toto tvrzení potvrdily.

Ho et al. Critical Care (2024) 28:334

Jasmine Melissa Madsen, Thomas Engstrøm, Laust Emil Roelsgaard Obling, a kol.

Cílem této zaslepené, placebem kontrolované randomizované klinické studie bylo zjistit, zda má přednemocniční podání glukokortikoidů u pacientů se STEMI kardioprotektivní efekt. Pacienti byli randomizováni k podání methylprednisou (250 mg), nebo placeba v přednemocniční fázi. Primárním sledovaným parametrem byla finální velikost infarktu na magnetické resonanci srdce (CMR) za 3 měsíce od události.

Výsledky: Z celkových 530 zařazených pacientů (medián věku [IQR], 65 [56–75] let; 418 mužů [78,9 %]) bylo 401 (76 %) hodnoceno pro primární výstup, 198 pacientů dostalo glukokortikoid a 203 placebo. Medián konečné velikosti infarktu byl podobný v obou skupinách (glukokortikoid 5 %; IQR, 2 %–11 % vs. placebo 6 %; IQR, 2 %–13 %; P = 0,24). Skupina s glukokortikoidy však vykazovala menší akutní velikost infarktu (OR 0,78; 95% CI, 0,61–1,00), menší mikrovaskulární obstrukci (RRR 0,83; 95% CI, 0,71–0,99) a vyšší akutní ejekční frakci levé komory (rozdíl 4,44 %; 95% CI, 2,01 %–6,87 %). Další sekundární sledované parametry byly podobné v obou skupinách.

Závěry: U pacientů se STEMI přednemocniční podání pulzní dávky glukokortikoidů nezmenšila konečnou velikost infarktu po 3 měsících. Studie však pravděpodobně nebyla dostatečně silná, protože konečná velikost infarktu byla menší, než se očekávalo. Skupina s glukokortikoidy měla zlepšené akutní parametry ve srovnání s placebem.

JAMA Cardiol. 2024;9(10):882–891 DOI: 10.1001/jamacardio.2024.2298

Yu Jeong Bang, MD; Jeayoun Kim, MD; Nam-Su Gil, et al.

Cílem této zaslepené randomizované studie bylo porovnat incidenci plicní atelaktázy po magnetické resonanci (MRI) při sedaci propofolem vs kombinací propofolu as ketaminem u pediatrických pacientů ve věku 3 až 12 let.

Výsledky: Analýza zahrnovala 107 dětí (medián věku [IQR], 5 [4–6] let; 62 chlapců [57,9 %]), 54 ve skupině s propofolem a 53 ve skupině s propofol-ketaminem. Výrazně nižší incidenci atelektázy měla skupina s propofol-ketaminem (58,5 %) oproti propofolové skupině (88,9 %) (relativní riziko 0,7; 95% CI, 0,5–0,8; P < 0,001). Skupina s propofol-ketaminem měla rychlejší čas probuzení (medián [IQR]: 15 [9–23] min vs. 25 [22–27] min, rozdíl mediánu 9 minut; 95% CI, 6–12 minut; P < 0,001).

Závěry: Kombinace propofolu a ketaminu snížila incidenci atelektázy spojené se sedací a umožnila rychlejší probuzení ve srovnání se samotným propofolem.

JAMA Network Open. 2024;7(11):e2433029 DOI: 10.1001/jamanetworkopen.2024.33029

Sarah K. Griffiths, Robin Russell, Malcolm A. Broom, et al.

Obstetric Anaesthetists’ Association sestavila expertní pracovní skupinu k přezkoumání dostupné literatury ohledně zavádění a managementu intratekálních katétrů pro porod a sekci po neúmyslné durální punkci během pokusu o zavedení epidurální analgezie.

Výsledky:  Bylo vybráno 111 plnotextových studií relevantních pro téma. Byla vytvořena strukturovaná narativní recenze zahrnující zavádění intratekálního katetru, počáteční dávkování, udržovací analgezii při porodu, doplnění dávky pro operační výkony, bezpečnostní prvky, komplikace a doporučené následné kroky. Pracovní skupina se shodla na 17 výrocích a 26 doporučeních. Většina z nich byla hodnocena s nízkou nebo střední jistotou. Bezpečnost matky i dítěte byla prioritou při vytváření těchto doporučení.

Závěry: Při pečlivém managementu mohou intratekální katetry poskytnout vynikající analgezii během porodu a lze je doplnit pro anestezii při císařském řezu nebo operačním vaginálním porodu. Použití těchto katetrů však také zahrnuje riziko významných chyb v podávání léků, které mohou vést k vysoké nebo úplné spinální anestezii nebo dokonce k zástavě oběhu. Je nezbytné, aby všechny porodní sály měly jasné pokyny pro použití těchto katetrů a aby personál byl informován o jejich možných komplikacích.

Anaesthesia 2024, 79, 1348–1368 DOI: 10.1111/anae.16434

Arjen J. G. Meewisse, Annerixt Gribnau, Steven E. Thiessen, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo zjistit, jaký efekt má načasování elektivního výkonu v rámci denní doby na mortalitu, morbiditu a další klinické outcomy pacientů.

Výsledky: Zahrnuto bylo 19 retrospektivních kohortových studií, jedna prospektivní kohortová studie a jedna randomizovaná kontrolovaná studie (celkem n = 798 914). Večerní/noční plánované zákroky byly spojeny s vyšším rizikem mortality ve třech studiích (n = 611 230), s poměry šancí na úmrtí (95 % CI) v rozmezí od 1,35 (1,16–1,56) do 3,98 (1,54–10,30), zatímco ve třech dalších studiích (n = 142 355) nebyly rozdíly zjištěny. Rozdíly mezi dopoledními a odpoledními zákroky nebyly nalezeny (čtyři studie, n = 3 277). Většina studií však měla nízkou kvalitu důkazů kvůli retrospektivní povaze a neúplné korekci pro charakteristiky pacientů. Studie byly také heterogenní, pokud jde o časové rozvržení a klinické outomes.

Závěry: Bylo zjištěno, že večerní/noční plánované chirurgické zákroky jsou spojeny s vyšším rizikem mortality ve srovnání s denními zákroky. Kvalita důkazů však byla hodnocena jako nízká, a proto by budoucí prospektivní výzkum měl standardizovat výsledná měření a publikovat data na úrovni jednotlivých pacientů.

Anaesthesia 2024, 79, 1325–1334 DOI: 10.1111/anae.16395

Pouya Motazedian, Nickolas Beauregard, Isabelle Letourneau, et. al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta-analýzy bylo určit diagnostickou přesnost saturace krve v centrální žíle (ScvO2) při odhadu smíšené venózní saturace kyslíkem (SvO2) a kardiálního indexu u pacientů v kritickém stavu.

Výsledky: Bylo zahrnuto 18 studií s celkem 1971 pacienty. Meta-analýza byla provedena u 16 studií (1335 pacientů), které použily SvO2 jako referenci, a 3 studií (166 pacientů), které použily termodiluci jako referenci. Data jednotlivých pacientů byla použita pro výpočet ICC pro referenční SvO2 a Spearmanovu korelaci pro kardiální index. ICC pro referenční SvO2 byl 0,83 (95% CI, 0,75–0,89) s MD 2,98% ve prospěch ScvO2. Spearmanova korelace pro referenční kardiální index byla 0,47 (95% CI, 0,46–0,48; p < 0,0001).

Závěr: Pro ScvO2 existuje střední spolehlivost při predikci SvO2 u pacientů na ICU, přičemž spolehlivost se liší podle místa odběru vzorku a přítomnosti sepse. Důkazy o nezávislém použití ScvO2 při predikci kardiálního indexu jsou omezené.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006398

Jozef Kesecioglu, Katerina Rusinova, Daniela Alampi, a kol.

ESICM předkládá tato doporučení založená na důkazech a názorech expertu stran péče na konci života (end – of – life care) a paliativní péče u kriticky nemocných dospělých pacientů. Cílem je optimalizace péče orientované na pacienta, zlepšení outcomů příbuzných a podpory zdravotnických profesionál při poskytování end of life péče a paliativní péče efektivně a se soucitem.

Výsledky: Byly podrobně prozkoumány legislativní aspekty péče na konci života a důraz byl kladen na respektování autonomie a preferencí pacientů. Byly zohledněny rozdíly v poskytování péče na konci života v závislosti na příjmech zemí a dostupnosti zdravotní péče.

Klíčová doporučení:Strukturované strategie rozhodování na konci života mohou zlepšit výsledky pro pacienty i jejich blízké a zvýšit spokojenost a duševní pohodu zdravotnického personálu. Doporučuje se časná integrace paliativní péče a využívání standardizovaných nástrojů pro hodnocení symptomů u pacientů s vysokým rizikem úmrtí. Trénink komunikačních dovedností pro personál JIP a tištěné informační materiály pro rodiny mohou zlepšit výsledky a zvýšit spokojenost. K posílení rodinného zapojení je doporučeno využívat strukturované rodinné konference a kulturně citlivé intervence. Strategie pro zvládání konfliktů a prevence vyhoření zdravotníků jsou zásadní.

Závěr: Tato doporučení zdůrazňují mnoho oblastí vyžadujících další výzkum. Klíčovým cílem je podpora empatické péče, zaměřené na pacienta a příbuzné.

Intensive Care Med (2024) 50:1740–1766 DOI: 10.1007/s00134-024-07579-1

Muhammet Selman Sogut, Ilayda Kalyoncu, Muhammet Ahmet Karakaya, et. al.

Index úrovně nocicepce (NOL) je kvantitativní parametr odvozený z fyziologických signálů, který měří nocicepci během operace. Primárním sledovaným parametrem byla spotřeba opioidů během operace a odhad účinku indexu NOL byl měřen pomocí SMD, přičemž 0,20 je považováno za malý a 0,80 za velký efekt. Cílem tohoto systematického přehledu a meta-analýzy bylo zjistit, zda sledování NOL snižuje spotřebu opioidů během operace ve srovnání s konvenční terapií (opioidy podávané dle uvážení klinika). 

Výsledky: Tento přehled zahrnoval 9 studií (519 pacientů). Standardizovaný rozdíl průměrů (SMD) spotřeby opioidů během operace (sledování NOL vs. konvenční terapie) byl −0,26 (95% CI −0,82 až 0,30; P = 0,31; nízká jistota důkazů). Byla pozorována významná klinická (režimy podávání opioidů během operace) i statistická heterogenita, přičemž statistika nekonzistentnosti I byla 86 % (95 % CI, 75%–92%). Predikční interval se pohyboval mezi −1,95 a 1,42, což naznačuje, kde by se mohl SMD mezi NOL a konvenční terapií nacházet, pokud by byla v budoucnu provedena podobná studie. 

Závěr: Tato meta-analýza nepřináší důkazy, které by podporovaly roli sledování NOL ve snižování spotřeby opioidů během operace.

Anesth Analg. 2024 Nov 1;139(5):978-985. doi: 10.1213/ANE.0000000000007180.

Jana Larissa Koch, Charles Chin Han Lew, Felix Kork, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza si klade za cíl shrnout aktuální literaturu o přínosech enterální výživy (EN) doplněné vlákninou u kriticky nemocných pacientů. Výživová doporučení v intenzivní péči často postrádají podporu na základě kvalitních důkazů, přičemž dosavadní studie o této problematice přinášejí nekonzistentní výsledky. Byly vybrány studie zkoumající klinické účinky enterální výživy (EN) s přídavkem vlákniny vs. placebo nebo standardní péče u dospělých kriticky nemocných pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla celková mortalita a jedním ze sekundárních parametrů byla incidence průjmu.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 20 studií se 1405 kriticky nemocnými pacienty. V metaanalýze byla EN s přídavkem vlákniny spojena s významným snížením celkové mortality (RR 0,66, 95% CI 0,47-0,92, p = 0,01, I2 = 0 %; 12 studií) a incidence průjmu (RR 0,70, 95% CI 0,51-0,96, p = 0,03, I2 = 51 %; 11 studií). Nicméně obě sledované proměnné byly hodnoceny jako vysoce náchylné ke zkreslení, a podle sekvenční analýzy pokusů (TSA) nelze vyloučit chybu typu 1.

Závěr: Velmi nízká jistota důkazů naznačuje, že enterální výživa (EN) doplněná vlákninou může mít klinické přínosy. K potvrzení jakéhokoli závazného doporučení pro její rutinní použití u této skupiny pacientů jsou však zapotřebí vysoce kvalitní multicentrické randomizované kontrolované studie (RCT) s velkými soubory pacientů.

Koch et al. Critical Care (2024) 28:359

Vincent Cosme, Nicolas Massart, Florian Reizine, et al.

Cílem této multicentrické kohortové studie bylo vyhodnotit souvislost mezi místem zavedení centrálního žilního katétru (CŽK) a mikrobiologickými komplikacemi. Do analýzy byly zahrnuty pouze katétry, jejichž špičky byly odeslány na mikrobiologické vyšetření. Hlavním cílem bylo popsat místa zavedení CŽK a následné infekce krevního řečiště spojené s katétrem (Catheter-Related Blood Stream Infections, CRBSI).

Výsledky: Z celkového počtu 126 997 CŽK nebylo u 71 314 katétrů provedeno vyšetření špičky, a proto bylo do analýzy zahrnuto pouze 55 663 CŽK (30 548 zavedených do vnitřní jugulární žíly [VJI], 14 423 do femorální žíly a 10 692 do podklíčkové žíly [SC]). Incidence CRBSI činila 0,7 [0,6–0,8] u VJI, 0,7 [0,6–0,9] u femorální žíly a 0,6 [0,4–0,7] na 1000 katétrových dní u SC (p = 0,248). Multivariabilní Poissonův regresní model neprokázal rozdíly v incidenci CRBSI mezi třemi místy zavedení katétru. Mikroorganismy zjištěné u CRBSI zahrnovaly koaguláza-negativní stafylokoky (27,9 %), Enterobacterales (27,5 %), G-nefermentující tyčinky (10,4 %), druhy rodu Candida (16,9 %) a Staphylococcus aureus (16,9 %).

Závěr: Byly zaznamenány nízké incidence CRBSI. Míra výskytu CRBSI byla podobná na všech třech místech zavedení katétru. Nejistota však přetrvává kvůli možnému výběrovému zkreslení, protože velký počet CŽK musel být ze studie vyloučen.

Intensive Care Med (2024) 50:1830–1840

Roberto Venco, Alessandro Artale, Paolo Formenti, et al.

Snížená svalová hmota při přijetí a rozvoj svalové atrofie jsou u kriticky nemocných pacientů časté a jsou spojeny s nepříznivými následky. Ultrazvuk svalů představuje slibný nástroj pro hodnocení svalové hmoty. Tento systematický přehled a metaanalýza shrnuli nálezy hodnot ultrazvukového vyšetření svalů dolních končetin a zkoumali, jak různé parametry tohoto vyšetření nebo charakteristiky pacientů ovlivňují výsledné hodnoty. Metaanalýza porovnávala hodnoty získané při přijetí, během krátkodobého a dlouhodobého sledování během pobytu na JIP. Asociace mezi výchozími hodnotami, charakteristikami pacientů a parametry ultrazvukového vyšetření byla zkoumána pomocí metaregrese.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 66 studií s 3839 pacienty. Hlavními zkoumanými svaly byly: příčný průřez svalu rectus femoris (RF-CSA) (n = 33/66), tloušťka svalové vrstvy čtyřhlavého svalu (n = 32/66) a tloušťka svalu rectus femoris (n = 19/66). Byly zjištěny významné rozdíly v použitých anatomických bodech a nastavení ultrazvuku. Při přijetí na jednotku intenzivní péče (JIP) se hodnota RF-CSA pohybovala od 1,1 [0,73–1,47] do 6,36 [5,45–7,27] cm² (průměrná hodnota 2,83 [2,29–3,37] cm²), přičemž byla vysoká heterogenita mezi jednotlivými studiemi (I2 = 98,43 %). Vyšší věk, vyšší BMI, více distální anatomický bod a použití komprese sondy byly spojeny s nižší baseline svalovou hmotou.

Závěr: Měření svalové hmoty pomocí ultrazvuku se lišilo v závislosti na charakteristikách pacientů, poloze pacienta, anatomických bodech použitých pro měření a úrovni komprese způsobené sondou. To omezuje validitu výsledků a zdůrazňuje potřebu standardizace.

Venco et al. Annals of Intensive Care (2024) 14:163

Amanda B. Hassinger, Kalgi Mody, Simon Li, et al.

Cílem této sekundární analýzy multicentrické validační studie kvality spánku na pediatrických ICU bylo zkoumat faktory prostředí způsobující poruchy spánku u kriticky nemocných dětí.

Výsledky: Úroveň narušení spánku byla hodnocena na Likertově škále, přičemž vyšší skóre označovalo větší narušení. Věk, demografické údaje, výchozí spánkové návyky a expozice na JIP byly využity k popisu příčin poruch spánku na dětské JIP. Z 152 rodičů na dětských JIP uvedlo 71 %, že spánek jejich dítěte byl výrazně narušen alespoň jedním faktorem souvisejícím s prostředím JIP. Nejčastějšími faktory byly „bolest nebo nepohodlí způsobené nemocí“ (38 %), „nespí doma“ (30 %), „zvuky alarmů přístrojů“ (28 %) a „nespí podle svého běžného denního režimu“ (26 %). Pouze 5 % rodičů uvedlo, že nadměrná noční světla narušila spánek jejich dítěte.

Závěr: Celková úroveň narušení spánku se mezi čtyřmi dětskými JIP nelišila ani nebyla ovlivněna podáváním sedace. Kontrolní skupina zdravých dětí, která podstoupila polysomnografii v nemocničním spánkovém centru, měla méně poruch spánku než děti na JIP. Mezi hlavní patří narušení běžného denního režimu.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006403

Yang Xu, Yi-Fan Wang, Yi-Wei Liu, et. al.

Cílem této retrospektivní analýzy bylo zjistit, zda se liší mortalita u imunokompromitovaných pacientů se sepsí  při porovnání mezi počáteční invazivní  umělou plicní ventilací (IMV) a neinvazivní ventilací (NIV) následovanou opožděným přechodem na IMV. Primárním sledovaným parametrem byla nemocniční mortalita.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 36 187 dospělých imunokompromitovaných pacientů se sepsí. Pacienti byli rozděleni do skupin podle úvodního způsobu ventilace (NIV nebo IMV). Pacienti s NIV byli dále rozděleni podle doby přechodu na IMV: žádný přechod, okamžitý (≤ 1 den), časný (2–3 dny), opožděný (4–7 dní) nebo pozdní (≥ 8 dní). Úmrtnost byla porovnávána mezi skupinami pomocí vážených Coxových modelů. Během mediánového sledování 9 dní byla úmrtnost podobná pro počáteční NIV versus IMV (HR 1,006; 95% CI, 0,959–1,055). Mezi pacienty s NIV však byla delší doba přechodu na IMV spojena s postupným nárůstem úmrtnosti, od okamžitého přechodu (HR 1,65) až po pozdní přechod (HR 2,51), ve srovnání s počáteční IMV. Tento vztah mezi dávkou a odpovědí přetrvával napříč podskupinami a v analýzách senzitivity.

Závěr: Prodloužený pokus o NIV před opožděným přechodem na IMV je spojen s vyšší nemocniční mortalitou u imunokompromitovaných pacientů se sepsí, kteří byli nakonec intubováni.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006400

Victor C. L. Lee, Randa Ridgway, Nicholas C. West, et al.

Cílem této randomizované, dvojitě zaslepené kontrolované studie u pediatrických pacientů ve věku 2 až 10 let, bylo zjistit velikost snížení dávky propofolu a remifentanilu při souběžném podání dexmedetomidinu při úvodu do anestezie pro zubní výkon. Pacienti byli randomizování do 4 skupin: podání placeba a podání dexmedetomidinu ve 3 různých dávkách ( 0.25 mcg/kg ,0.5 mcg/kg a 1 mcg/kg) při úvodu, následovanou úplnou intravenózní anestezií s fixním poměrem propofolu a remifentanilu, vedené za pomocí BIS algoritmu k dosažení dostatečné hloubky anestezie. Primárním sledovaným parametrem byla časově-vážená průměrná rychlost udržovací infuze propofolu a remifentanilu. Sekundární sledované parametry zahrnovaly skóre sedace na dospávacím pokoji, skóre bolesti a dobu do propuštění.

Výsledky: Data od 67 pacientů byla dostupná k analýze. Skupina s 1 μg/kg dexmedetomidinu měla nižší dávky propofolu (180 [164–185] μg/kg/min) oproti placebu  (200 [178–220] mcg/kg/min):−10.0%; 95% CI −2.4 to −19.8; p = 0.013. Stejně tak podávání remifentanilu bylo snížené u této skupiny (0,089 [0,080–0,095] μg/kg/min) oproti placebu (0.103 [0.095, 0.106] mcg/kg/min): −13.7%; 95% CI −5.47 to −21.0; p = .022). Dávky propofolu a remifentanilu se nelišili u dalších skupin podávání dexmedetomidinu (0.25 a 0.5 mcg/kg), oproti placebu. Sekundární výsledky se mezi skupinami významně nelišily.

Závěr: Dexmedetomidin v dávce 1 μg/kg snížil potřebu propofolu a remifentanilu během udržování anestezie u dětí bez významného prodloužení doby do propuštění.

Paediatr Anaesth. 2024 Dec;34(12):1213–1222 DOI: 10.1111/pan.14987

Fabio Silvio Taccone, Alain Cariou, Stefano Zorzi, et al.

Cílem této analýzy bylo posoudit, zda hypotermie zvyšuje přežití a zlepšuje funkční výsledky ve srovnání s normotermií u pacientů s mimonemocniční zástavou srdce (OHCA). V této analýze byla zohledněna podskupina pacientů zahrnutých do studie, kteří měli podobné charakteristiky jako pacienti zařazení do předchozí randomizované studie a byli randomizováni k hypotermii na 33 °C nebo normotermii (tj. cílová teplota <37,8 °C). Primární parametr bylo přežití po 6 měsících; sekundární sledované parametry zahrnovaly příznivý funkční výsledek po 6 měsících, definovaný jako skóre 0–3 na modifikované Rankinově škále. Dále byly zaznamenány čas do úmrtí a výskyt nežádoucích příhod.

Výsledky: Z celkového počtu 1891 pacientů zařazených do studie TTM-2 bylo do analýzy zahrnuto 600 (31,7 %), z toho 294 ve skupině s hypotermií a 306 ve skupině s normotermií. Po 6 měsících přežilo 207 z 294 pacientů (70,4 %) ve skupině s hypotermií a 220 z 306 pacientů (71,8 %) ve skupině s normotermií (RR u hypotermie: 0,96; 95% CI: 0,81–1,15; P = 0,71). Příznivý funkční outcome mělo 198 z 294 pacientů (67,3 %) ve skupině s hypotermií a 202 z 306 pacientů (66,0 %) ve skupině s normotermií (RR u hypotermie: 1,03; 95% CI: 0,87–1,23; P = 0,79). Výskyt arytmií byl významně vyšší ve skupině s hypotermií (62/294, 21,2 %) ve srovnání se skupinou s normotermií (43/306, 14,1 %; OR: 1,49; 95% CI: 1,05–2,14; P = 0,026).

Závěr: V této analýze hypotermie při 33 °C nezlepšila přežití ani funkční outcome u podskupiny pacientů s podobnými charakteristikami srdeční zástavy jako u pacientů, u nichž byl přínos hypotermie prokázán v předchozích studiích.

Taccone et al. Critical Care (2024) 28:335

Jakub Werner, Olga Klementová, Jan Bruthans, et al.

Cílem této mezinárodní multicentrické prospektivní kohortové studie bylo zhodnotit použití i gel plus u dospělých pacientů, podstupujících elektivní výkon v celkové anestezii. Primární sledovaným parametrem byla celková úspěšnost zavedení, definovaná jako schopnost efektivního managementu dýchacích cest pomocí zařízení od jeho zavedení až do ukončení chirurgického výkonu.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 1 012 pacientů; 12 záznamů bylo vyloučeno kvůli neúplným údajům, což ponechalo 1 000 pacientů (545 žen) pro analýzu. Celková úspěšnost zavedení byla 98,6 %, přičemž úspěšnost při prvním pokusu byla 88,2 %. Významný rozdíl byl zaznamenán mezi ženami a muži v celkové úspěšnosti (97,4 % vs. 99,6 %), ale ne v úspěšnosti při prvním pokusu. Průměrný (SD) tlak orofaryngeálního uzávěru byl 32 (7) cm H2O. Jediným nezávislým faktorem zvyšujícím riziko selhání při prvním pokusu byla nízká zkušenost. Komplikace zahrnovaly desaturaci < 85 % u 0,6 % pacientů, stopy krve na i Gel u 7,4 %, laryngospasmus u 0,5 % a přítomnost žaludečního obsahu v lžíci zařízení u 0,2 % pacientů.

Závěry: i-gel Plus se jeví jako účinný nástroj pro supraglotické zajištění dýchacích cest, které je spojeno s vysokou úspěšností zavedení a relativně nízkou incidencí komplikací.

Anaesthesia 2024, 79, 1284–1291 DOI: 10.1111/anae.16401

Christian Jung, Raphael Romano Bruno, Marwan Jumean, et al.

Managment kardiogenního šoku je stále velkou výzvou. Navzdory veškerému úsilí zůstává mortalita vysoká. Základem léčby je odstranění příčiny, obnovení a udržení perfuze orgánů a jejich funkce. Přítomnost komorbidit a předchozích orgánových dysfunkcí zvyšuje komplexitu péče, přičemž je třeba integrovat potřeby životně důležitých orgánů každého jednotlivého pacienta. Tento přehled poskytuje komplexní souhrn současné literatury týkající se definice a klasifikace kardiogenního šoku, jeho patofyziologie, diagnostiky, laboratorního hodnocení a monitorování. Dále se věnuje nejnovějším důkazům v oblasti farmakologické terapie a využití mechanické podpory oběhu, včetně nedávno publikovaných randomizovaných kontrolovaných studií, a také budoucím směrům výzkumu.

Nakonec zkoumá potřebu individualizace péče, to zahrnuje využití nových biomarkerů, umělé inteligence k identifikaci specifických endotypů kardiogenního šoku (tj. podskupin s odlišnými biologickými/molekulárními mechanismy), aby podpořila personalizovanější medicínu přesahující přístup založený pouze na syndromech v rámci kardiogennímu šoku.

Závěr: Léčba kardiogenního šoku zůstává i nadále výzvou. Přes veškeré úsilí vynaložené na zlepšení diagnostiky a multimodální terapie zůstává mortalita vysoká. Je zapotřebí přesněji určit správnou terapii s ohledem na komorbidity a metabolické nároky pacienta. Inovativní vývoj v oblasti biomarkerů a využití umělé inteligence by mohly zlepšit personalizovanou péči

Intensive Care Med (2024) 50:1814–1829