Publikace 2024 říjen

Connor G. Pepper, John S. Mikhaeil, a James S. Khan

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) bylo zjistit, zda regionální anestezie ovlivňuje rozvinutí pooperační chronické bolesti, nebo dlouhodobého užívání opioidů u dospělých pacientů, kteří podstoupili elektivní nekardiologický operační výkon.

Výsledky: Z celkem 37 zařazených studií vyplývá, že regionální anestezie má významný pozitivní účinek na snížení dlouhodobého užívání opioidů (RR 0,48, 95 % CI 0,24-0,96, P = .04, 5 studií, n = 348 pacientů, GRADE nízká kvalita) a chronické pooperační bolesti 3 měsíce od výkonu (RR 0,74, 95 % CI 0,59-0,93, P = .01, 15 studií, n = 1489 pacientů, GRADE střední kvalita) a 6 měsíců od výkonu (RR, 0.72, 95% CI, 0.61–0.85, P < .001, I2 54%, 19 studií, n = 3457 pacientů, GRADE střední kvalita). U analýzy 12 měsíců po operaci nebyl zaznamenán žádný účinek (RR 0,44, 95 % CI 0,16-1,17, P = .10).

Závěr: Výsledky této studie naznačují, že regionální anestezie může potenciálně snižovat chronickou pooperační bolest až do 6 měsíců po výkonu. Rovněž výsledky naznačují potenciální snížení rozvoje trvalého užívání opioidů.

Anesth Analg. 2024 říjen 1;139(4):711-722. doi: 10.1213/ANE.0000000000006947.

Kunal Karamchandani, Prashant Nasa, Mary Jarzebowski et al.

Cílem studie bylo poskytnout konsensus a odborné klinické prohlášení týkající se managementu dýchacích cest u kriticky nemocných dospělých pacientů s fyziologicky obtížným dýchacím cestami (PDA).

Výsledky Stabilní konsensus byl dosažen pro 53 (87 %) z 61 prohlášení. Odborníci se shodli, že za pacienty s PDA můžeme považovat i těhotné a obézní. Navrhli, aby intubační tým byl složen z minimálně tří zdravotnických pracovníků (z toho dvou schopných zajištění dýchacích cest). Dále podpořili implementaci správně navrženého kontrolního seznamu a optimalizaci hemodynamiky před tracheální intubací. Shodli se na zvýšené poloze hlavy při laryngoskopii, rutinním používání videolaryngoskopie při prvním pokusu, preoxygenaci s použitím neinvazivní ventilace, ventilaci s maskou během apnoické fáze a sledování kardiopulmonálního stavu v pointubační péči.

Závěr: Pomocí Delphi metody byla dosažena shoda mezi panelem mezinárodních odborníků pro 53 prohlášení, která poskytují pokyny pro bezpečné provedení tracheální intubace u pacientů s PDA. Je potřeba dobře navržených studií k hodnocení účinků těchto praktických prohlášení a k došetření zbývajících nejistot.

Intensive Care Med (2024) 50:1563–1579

Lei Cao, Qi Chen, Ying-ying Xiang, et al.

Cílem této studie bylo podat aktuální přehled dat ke zjištění efektu nižších a vyšších oxygenačních cílů na mortalitu kriticky nemocných pacientů na JIP.

Výsledky: Tato metaanalýza zahrnuje 12 studií s celkem 7416 pacienty na jednotkách intenzivní péče. Nebyly zjištěny rozdíly v mortalitě mezi nižšími a vyššími hodnotami cílů oxygenace u kriticky nemocných pacientů na JIP ([RR], 1,00; 95% [CI], 0,93–1,09; střední míra jistoty). Incidence závažných nežádoucích událostí (RR, 0,93; 95 % CI, 0,85–1,00; vysoká míra jistoty), dny bez umělé plicní ventilace do 28. dne (průměrný rozdíl [MD], −0,05; 95 % CI, −1,23 až 1,13; nízká míra jistoty), počet pacientů vyžadujících náhradu renálních funkcí (RRT) (RR, 0,96; 95 % CI, 0,84–1,10; nízká míra jistoty) a délka pobytu na JIP (MD, 1,05; 95 % CI, −0,04 až 2,13; velmi nízká míra jistoty) se také nelišily mezi pacienty s nižšími a vyššími hodnotami cílů oxygenace.

Závěr: Kriticky nemocní pacienti na JIP ve věku ≥ 18 let, u kterých bylo cíleno na nižší či vyšší hodnoty oxygenace kte se nelišili z hlediska úmrtnosti, potřeby RRT, dnů bez umělé plicní ventilace do 28. dne ani délky pobytu na JIP. Vzhledem k značné heterogenitě mezi konkrétními cílovými hodnotami v jednotlivých studiích však nelze vyvodit žádný závěr ohledně vlivu oxygenace na outcomes pacientů na jednotce intenzivní péče.

Anesth Analg . 2024 Oct 1;139(4):734-742. doi: 10.1213/ANE.0000000000006859.

Sebastian Rehberg, Sandra Frank, Vladimír Černý et al.

Nadměrná tachykardie u pacientů po resuscitaci ze septického šoku může narušovat hemodynamiku a zhoršovat outcomes. Tato randomizovaná, nezaslepená, kontrolovaná studie zjišťovala, zda je možné dosáhnout kontroly srdeční frekvence (HF) bez zvýšené potřeby vazopresorů pomocí titrovatelného, vysoce selektivního, ultra-krátkodobého β1-blokátoru landiololu. Primárním sledovaným paramentem byla odpověď HF (tj. HF v rozmezí 80–94 tepů za minutu) a její udržení bez zvýšení potřeby vazopresorů v prvních 24 hodin po začátku léčby, sekundárně byla sledována 28 denní mortalita a nežádoucí příhody.

Výsledky: Z 196 zahrnutých pacientů se septickým šokem jich 98 dostalo standardní léčbu v kombinaci s landiololem a 98 standardní léčbu samotnou. V landiololové skupině splnilo primární cíl výrazně větší procento pacientů než v kontrolní skupině (39,8 % vs. 23,5 %), s rozdílem mezi skupinami 16,5 % (95% CI 3,4–28,8 %; P = 0,013). Mezi studijními skupinami nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly v testovaných sekundárních cílech a nežádoucích událostech.

Závěr: Landiolol byl účinný při snižování a udržování srdeční frekvence bez zvýšení požadavků na vazopresory po 24 hodinách u pacientů se septickým šokem a přetrvávající tachykardií. Nebyly zaznamenány rozdíly v nežádoucích příhodách a 28 denní úmrtností ve srovnání se standardní péčí. Výsledky, v kontextu předchozích studií, nepodporují léčebnou strategii přísného snížení HF (< 95 bpm) v populaci pacientů se septickým šokem a přetrvávající tachykardií. Další výzkum je potřebný k identifikaci fenotypů pacientů se septickým šokem, kteří profitují z kontroly HF.

Intensive Care Med (2024) 50:1622–1634

Rayan Braik, Safa Jebali, Pierre‑Louis Blot, et al.

Cílem systematického přehledu a meta-analýzy bylo zhodnotit vliv liberální versus restriktivní transfuzní strategie na mortalitu během AMI. Primárním sledovaným parametrem byla poslední stanovená úmrtnost do 90 dnů po infarktu myokardu (IM). Mezi sekundární parametry patřily recidiva infarktu myokardu, kardiovaskulární mortalita, výskyt cévní mozkové příhody, kompozitní parametr úmrtí nebo recidivy infarktu myokardu.

Výsledky: Byly analyzovány čtyři randomizované kontrolované studie (RCT) zahrnující celkem 4 324 účastníků. Ani model s fixním efektem, ani model s náhodným efektem neprokázaly významné snížení úmrtnosti s risk ratio (RR) 1,16 (95% CI 0,95-1,40) pro model s fixním efektem a 1,13 (95% CI 0,67-1,91) pro model s náhodným efektem (GRADE: nízká míra spolehlivosti důkazů). Pro kompozitní parametr úmrtí nebo infarkt myokardu ukázaly oba modely statisticky významné RR 1,18 (95% CI 1,01-1,37) se zanedbatelnou heterogenitou (I2 = 0 %, p = 0,46), což svědčí o výsledcích nepříznivých pro restriktivní transfuzi (GRADE: velmi nízká spolehlivost důkazů). Tento výsledek byl však primárně podložen jedinou studií. V případě kardiální mortality model s fixními efekty ukázal významné RR 1,42 (95% CI 1,07-1,88), zatímco model s náhodnými efekty ukázal nesignifikantní RR 1,05 (95% CI 0,36-3,80). Analýzy ostatních sekundárních parametrů neprokázaly statisticky významné výsledky. 

Závěr: Analýza neprokázala významný přínos pro časnou mortalitu při liberální transfuzní strategii ve srovnání s restriktivní strategií u AMI, přičemž jistota důkazů byla nízká. Liberální transfuze může snížit riziko kompozitního parametru úmrtí nebo infarktu myokardu, s velmi nízkou jistotou důkazu. Tato zjištění je třeba interpretovat s opatrností u kriticky nemocných pacientů. 

Braik et al. Annals of Intensive Care (2024) 14:150

Yuxin Yang, Xuan Xiong, Xiaofei Wang, et al.

Cílem této metaanalýzy bylo vyhodnotit, zda endotracheální kanyly (ETT) potažené kovem snižují výskyt ventilátorové pneumonie (VAP) ve srovnání s nepotaženými ETT. Primární sledované parametry byly incidence VAP a nemocniční úmrtnost, zatímco sekundární parametry zahrnovaly délku ventilace a délku pobytu na jednotce intenzivní péče (JIP).

Výsledky: Bylo vybráno pět randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) zahrnujících celkem 2 157 pacientů. Bylo zjištěno, že výskyt ventilátorové pneumonie (VAP) byl nižší ve skupině používající ETT s kovovým potahem ve srovnání se skupinou používající ETT bez potahu, což prokázalo statisticky významný rozdíl [RR = 0,71, 95% CI (0,54-0,95), P = 0,02]. Mezi oběma skupinami nebyl pozorován žádný výrazný rozdíl v míře úmrtnosti [RR = 1,05, 95% CI (0,86-1,27), P = 0,65]. Z hlediska sekundárních parametrů byly hodnoceny dvě studie, které porovnávaly dobu trvání ventilace (RR = 0,60, 95% CI (- 0,52, 1,72), P = 0,29, I2 = 97 %) a pobyt na jednotce intenzivní péče (JIP) u obou skupin (RR = 0,47, 95% CI (- 1,02, 1,95), P = 0,54, I2 = 50 %). Vzhledem k výrazné heterogenitě nebylo možné provést srovnání doby trvání ventilace mezi oběma skupinami. Studie však nenaznačily žádný významný rozdíl v délce trvání ventilace mezi pacienty používajícími ETT s kovovým potahem a pacienty s nepotaženou ETT.

Závěr: ETT s kovovým potahem vykazují nižší výskyt VAP ve srovnání s ETT bez potahu. Nicméně výrazně nesnižují délku ventilace, dobu hospitalizace na jednotce intenzivní péče ani míru úmrtnosti v nemocnici.

Yang et al. Critical Care (2024) 28:309

Gyungah Kim, Dong Kyu Oh, Su Yeon Lee, et al.

Cílem této multicentrické kohortové studie bylo prozkoumat souvislost mezi načasováním zahájení umělé plicní ventilace a klinickými outcomy u pacientů se sepsí na jednotce intenzivní péče (JIP). Pacienti byli rozděleni do skupin „časná MV“ a „opožděná MV“ na základě toho, zda byli na umělé plicní ventilaci (MV)  v den přijetí na JIP, nebo později. Byly porovnávány parametry zahrnující úmrtnost na JIP, úmrtnost v nemocnici, délku pobytu v nemocnici a na JIP a výskyt orgánového selhání při propuštění z JIP.

Výsledky: Z 2 440 pacientů na MV během pobytu na JIP bylo analyzováno 2119 případů „časné MV“ a 321 případů „opožděné MV“. Mortalita na JIP byla nižší ve skupině „časné MV“ než ve skupině „opožděné MV“ (36,3 % vs. 46,4 %; OR 0,66; 95% Cl, 0,47-0,93; p = 0,015). Skupina „časné MV“ měla nižší mortalitu v nemocnici, kratší pobyt na JIP a méně často vyžadovala tracheostomii než skupina „opožděné MV“. Multivariabilní logistický regresní model identifikoval „časnou MV“ jako spojenou s nižší mortalitou na JIP (OR 0,38; 95% Cl, 0,29-0,50; p < 0,001).

Závěr: U pacientů se sepsí, kteří jsou ventilováni na jednotce intenzivní péče (JIP), může být dřívější zahájení umělé plicní ventilace (první den přijetí na JIP) spojeno s nižší mortalitou.

Kim et al. Critical Care (2024) 28:297

Elad Dana, Cristian Arzola, James S. Khan et al.

Hypotenze po úvodu do celkové anestezie (GAIH) je častá a je spojena s pooperačními komplikacemi. Kolabsibilita dolní duté žíly (IVC) je dobrým parametrem při predikci GAIH. Tato monocentrická randomizovaná kontrolovaná studie měla za cíl zjistit, zda předoperační bolus tekutin u pacientů s kolabující IVC, podstupujících elektivní nekardiální výkon, může zabránit tomuto poklesu tlaku oproti standartní péči. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt hypotenze po úvodu do celkové anestezie, která byla definována jako použití vazopresorů/inotropik,  nebo pokles MAPpod 65 mm Hg, nebo o více než 25 % od výchozí hodnoty během 20 minut po úvodu. Sekundárními parametry byl čas trvání POCUS a doba podávání bolusu tekutin.

Výsledky: Bylo zahrnuto čtyřicet pacientů (20 v každé skupině). Míra hypotenze po úvodu do CA byla u pacientů, kterým byl podán bolus, výrazně snížena (9/20, 45 % vs. 17/20, 85 %; RR 0,53; 95 % CI 0,32 až 0,89; P = 0,02). Průměrný čas (směrodatná odchylka) na dokončení POCUS byl 4 (2) minuty a doba podávání bolusu tekutin byla 14 (5) minut. Nebylo zaznamenáno žádné chirurgické zpoždění ani nežádoucí události v důsledku intervence studie.

Závěr: Předoperační bolus tekutin u pacientů s kolabovatelnou IVC snížil výskyt hypotenze po úvodu do celkové anestezie bez nežádoucích účinků.

Can J Anesth/J Can Anesth (2024) 71:1219–1228

Emanuele Rezoagli, Carla Fornari, Roberto Fumagalli, et al.

Cílem této studie bylo prozkoumat, jak mohou Sighs ovlivnit stav pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním (AHRF) během umělé plicní ventilace. Zaměřili se na to, zda mají Sighs vliv na mortalitu v předem definovaných podskupinách pacientů zapojených do multicentrické klinické studie PROTECTION. Tyto podskupiny byly určeny na základě 1) fyziologické odpovědi na oxygenaci na Sighs (reagující vs nereagující) a 2) nastavených úrovní PEEP (vysoký vs. nízký PEEP). Pokud se mortalita lišila mezi skupinou Sigh a No Sigh, zkoumali fyziologické denní rozdíly po 7 dnech.

Výsledky: Pacienti byli randomizováni na ventilaci s tlakovou podporou (pressure support ventilation, PSV) se Sigh (skupina Sigh) vs. PSV bez Sigh (skupina No Sigh). (1) U pacientů, kteří reagovali na počáteční test se Sigh, nebyly Sigh spojeny s rozdíly v 28denní mortalitě.

Naopak u nereagujících pacientů, z nichž 56 bylo randomizováno do skupiny s Sigh (55 %), byla 28denní mortalita nižší u pacientů se Sigh (17 % vs 36 %, log-rank p = 0,031). (2) U pacientů s PEEP > 8 cm H2O nebyl pozorován žádný rozdíl v mortalitě s Sigh. U pacientů s nízkým PEEP bylo 54 pacientů randomizováno do skupiny s Sigh (48 %). Mortalita po 28 dnech byla snížena u pacientů randomizovaných do skupiny s Sigh (13 % vs. 31 %, log-rank p = 0,021). Tato zjištění byla průkazná i po úpravě více proměnných. Dechový objem, dechová frekvence a ventilační poměr se po 7 dnech snížily u pacientů se Sigh ve srovnání se skupinou bez Sigh. Ventilační poměr byl spojen s mortalitou a úspěšnou extubací u pacientů jak z nereagující skupiny, tak z nízkého PEEP.

Závěr: Přidání Sigh k ventilaci s tlakovou podporou (PSV) by mohlo snížit mortalitu u pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním (AHRF), kteří na Sigh nereagují a jsou vystaveni nízkému PEEP. Výsledky u nereagujících pacientů nebyly očekávané. Zjištění ve skupině s nízkým PEEP mohou naznačovat, že byl použit nedostatečný PEEP, nebo že nízký PEEP může být použit se Sigh. Sigh může snižovat mortalitu tím, že zmenšuje fyziologický mrtvý prostor a intenzitu ventilace a/nebo optimalizuje mismatch ventilace/perfuze.

Rezoagli et al. Annals of Intensive Care (2024) 14:153

Mohammad I. Hirzallah, Piergiorgio Lochner, Muhammad Ubaid Hafeez,, et al.

Cílem tohoto sdělení bylo standardizovat ultrasonografii a zlepšit její využitelnost vytvořením kvalitativních kritérií pro měření průměru obalu zrakového nervu (ONSD POCUS QCC). Panel tvořilo 52 odborníků na ONSD vybraných podle jejich zkušeností, publikací a klinické praxe.

Výsledky: Proces začal s 29 kritérii kvality, k nimž odborníci z panelu přidali další návrhy. Položky byly rozděleny do kategorií: výběr sondy, bezpečnost, poloha pacient, zobrazování, měření a výzkumné aspekty. Na závěr byl dosažen konsenzus ohledně 28 kritérií, která byla zahrnuta do finální verze ONSD POCUS QCC. Tato kritéria byla následně reorganizována, upravena a sloučena do 23 kritérií, jež poté přezkoumali a schválili členové panelu.

Závěr: ONSD POCUS QCC standardizuje ultrazvukové zobrazování a měření ONSD na základě mezinárodního konsenzu. To může zavést ultrazvuk ONSD do klinického výzkumu a zlepšit jeho využitelnost v klinické praxi.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006345

Sung‑Min Cho, Jaeho Hwang, Giovanni Chiarini, et al.

Cílem bylo vytvořit guidelines pro neurologickou péči (neurologické monitorování a managment) u dospělých pacientů během a po podpoře ECMO, zejména u těch, kteří utrpěli akutní mozkové poškození (ABI). Jedná se o konsenzuální doporučení, která byla vypracována na základě shody mezi odborníky.

Výsledky: Konsenzus přinesl 30 prohlášení a doporučení. Panel identifikoval pět klíčových oblastí, které vyžadují doporučení: (1) neurologické monitorování, (2) časné fyziologické cíle po zavedení kanyly a akutní mozkové poškození (ABI), (3) neurologická terapie, včetně lékařské a chirurgické intervence, (4) neurologická prognóza a (5) neurologické sledování a výstupy. 

Závěr: Vliv akutního mozkového poškození (ABI) na morbiditu a mortalitu pacientů na ECMO je zásadní. Klíčové je včasné rozpoznání a rychlá intervence, které mohou významně zlepšit výsledky léčby. Tato doporučení slouží jako vodítko pro neurologické monitorování, prevenci ABI a strategii léčby ABI spojené s ECMO.

Cho et al. Critical Care (2024) 28:296

Alasdair J. Gray, Katherine Oatey, Julia Grahamslaw, et al.

Mezinárodní guidelines doporučují jako primární pro tekutinovou resuscitaci sepse krystaloid a jako druhou linii 5% roztok albuminu (HAS). Není však jasné, která tekutina má vyšší klinickou účinnost. Cílem této studie bylo posoudit proveditelnost randomizované kontrolované studie, která by srovnávala balancovaný krystaloid s 5 % HAS jako jedinou tekutinou pro časnou resuscitaci u pacientů se sepsí přicházejících do nemocnice. Primárním sledovaným parametrem proveditelnosti byla míra náboru pacientů a 30ti denní mortalita.

Výsledky: Během 12 měsíců byl úspěšně proveden nábor 301 účastníků. Průměrný věk (± SD) byl 69 let (± 16) a 151 (50 %) z nich byli muži. Ze 1303 účastníků, kteří prošli screeningem, bylo 502 potenciálně způsobilých a 300 z nich bylo randomizováno k přijetí intervence studie, přičemž více než 95 % účastníků obdrželo intervence. Medián počtu účastníků na jedno pracoviště byl 19 (rozmezí 1–63). Třicetidenní úmrtnost byla 17,9 % (n = 53). Ve větvi s 5 % HAS zemřelo během 30 dnů 31 účastníků (21,1 %) ve srovnání s 22 účastníky (14,8 %) ve větvi s krystaloidy (upravený poměr šancí 1,50; 95 % CI 0,84–2,83).

Závěr: Výsledky naznačují, že je možné přijímat kriticky nemocné pacienty a provádět tekutinovou resuscitaci s použitím 5 % HAS jako primární resuscitační tekutiny. Nižší úmrtnost byla zaznamenána ve větvi s použitím krystaloidů. Na základě těchto zjištění je pravděpodobné, že by mohla být provedena definitivní studie, ale bodové odhady naznačují, že taková studie by pravděpodobně neprokázala významný přínos používání 5 % HAS jako primární resuscitační tekutiny u sepse.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006348

Michael P. Casaer, Hendrik Stragier, Greet Hermans et al.

Tato prospektivní studie měla za cíl zjistit, jaký dopad má oddálení podání parenterální výživy kriticky nemocným dospělým pacientům na dlouhodobou mortalitu a funkční výsledky pacientů ve vztahu k odhadovanému nutričnímu riziku. Primárně sledovaným parametrem byla 2 letá mortalita u pacientů s časně podanou (Early-PN) parenterální výživou, a pacienty, kterým byla podána po týdnu od přijetí na ICU (Late-PN). Sekundárními parametry byla skóre fyzické a psychické složky odvozené z 36-složkového Short Form Health Survey (PCS a MCS).

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 4640 pacientů, dvouletá mortalita byla u obou skupin podobná: 20,5 % u Late-PN, 19,8 % u Early-PN. Rovněž funkční výsledky (70 [40–90] v obou skupinách; P = 0,99) byly bez významných rozdílů. Late-PN nemělo žádný dopad na dvouletou mortalitu a funkční výsledky v žádné podskupině nutričního rizika. PCS a MCS byly v obou skupinách podobné.

Závěr: Pozdržení podání parenterální nutrice neovlivnilo dvouletou mortalitu a funkční výsledky u dospělých kriticky nemocných pacientů, nezávisle na očekávaném nutričním riziku.

Intensive Care Med (2024) 50:1593–1602

Adam J. Boulton, Edward Smith, Ambreen Yasin, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo shrnout publikovanou literaturu týkající se traumat dýchacích cest souvisejících s použitím pomůcky pro zajištění dýchacích cest.

Výsledky: V tomto systematickém přehledu bylo zahrnuto 16 randomizovaných kontrolovaných studií a pět observačních studií, celkem čítající 10 797 pacientů. Rozdíly mezi studiemi se projevily v charakteristikách pacientů, manipulacích s dýchacími cestami a v definování a hodnocení traumatu dýchacích cest. Jedna studie zkoumala hyperangulační videolaryngoskopii. Nejčastěji uváděnou pomůckou byl standardní zavaděč, následovaný bougie a vodiči s dalšími funkcemi, jako jsou kamera nebo osvětlení. Trauma dýchacích cest vedlo k nízkému poškození a nejčastěji zahrnovalo poranění horních dýchacích cest, následovaná poraněním hrtanu a tracheobronchiálními poraněními. Osmnáct studií bylo srovnávacích a uvádělo snížení výskytu traumat dýchacích cest při použití zavaděče, s výjimkou standardního zavaděče. Medián (IQR [rozmezí]) souhrnné incidence traumat dýchacích cest spojených se standardními vodiči činil 13,1 % (4,2–31,4 [0,5–79,2]) % a s bougie 5,4 % (0,4–49,9 [0,0–68,0]) %. Riziko zkreslení zahrnutých studií se lišilo a u mnoha randomizovaných studií se prokázalo vysoké riziko z důvodu nedostatečného měření výsledku.

Závěr: Použití zavaděče může být spojeno se zvýšeným rizikem poranění dýchacích cest ve srovnání s jinými pomůckami nebo v případě, že žádný zavaděč nebyl použit, nicméně kvalita důkazů není vysoká. Naopak, ostatní zaváděcí pomůcky se zdají být bezpečné a snižují riziko poranění dýchacích cest.

Anaesthesia 2024, 79, 1091–1101 doi:10.1111/anae.16379

Luke Flower, Alicia Waite, Adam Boulton et al.

Echokardiografie je doporučována jako nástroj první volby při hodnocení pacientů se šokem. Aktuální použití echokardiografie v intenzivní péči je špatně definováno. Cílem studie bylo vyhodnotit využití echokardiografie u pacientů přicházejících na ICU se šokem, její dopad na rozhodování a adherenci ke guidelines.

Výsledky: Bylo zahrnuto 1015 pacientů se šokem na 178 pracovištích intenzivní péče. Echokardiogram byl proveden u 545 (54 %) pacientů během 72 hodin a u 436 (43 %) během 24 hodin po přijetí. Většina vyšetření byla provedena týmem ICU (n = 314; 58 %). Provedení echokardiografie vedlo k reportování snížení diagnostické nejistoty nebo ke změně managementu v 291 (54 %) případech. U pacientů s obstrukčním nebo kardiogenním šokem došlo k častějšímu ovlivnění managementu echokardiografií (n = 15 [75 %] a n = 100 [58 %]). Jen 25 % provedených echokardiogramů odpovídalo aktuálním národním regulačním pokynům a pokynům pro ukládání obrazových dat (platné pro Velkou Británii).

Závěr: Použití echokardiografie při hodnocení pacientů se šokem zůstává nekonzistentní. Když je echokardiografie použita, zvyšuje diagnostickou jistotu nebo mění management u většiny pacientů. Budoucí výzkum by měl zkoumat překážky pro větší využití echokardiografie při hodnocení pacientů se šokem.

Intensive Care Med (2024) 50:1668–1680

Joseph S. Piktel, Xiaoping Wan, Shalen Kouk, et al.

Jeví se, že léčba hyperkalémie vápníkem (Ca²⁺) má pozitivní účinky na „stabilizaci membrán“, a tedy na obnovení klidového membránového potenciálu (RMP). Tato kontrolovaná experimentální studie se zaměřila na prozkoumání mechanismů, které jsou zodpovědné za nepříznivé elektrofyziologické účinky hyperkalémie a terapeutické účinky léčby Ca²⁺. Studie byla provedena na myocytech a tkáňových preparátech psů. Byly zaznamenávány optické akční potenciály a elektrokardiogramy.

Výsledky: Hyperkalémie výrazně zpomalila rychlost vedení (CV, o 1,5 %; 67 % ± 7 %; p <0,001) a homogenně zkrátila trvání akčního potenciálu (APD, o 20 % ± 10 %; p <0,002). U všech preparátů to vedlo k rozšíření QRS a k „sinusoidnímu“ vzoru pozorovanému u těžké hyperkalémie. Léčba Ca²⁺ obnovila CV (zvýšení o 44 % ± 18 %; p <0,02), což mělo za následek zúžení QRS a normalizaci elektrokardiogramu, avšak APD nebylo obnoveno. RMP byl hyperkalemií významně zvýšen; nebyl však obnoven pomocí Ca²⁺, což naznačuje mechanismus nesouvisející s „membránovou stabilizací“. Kromě toho byl účinek Ca²⁺ při blokádě Ca²⁺ kanálů typu L oslaben, což naznačuje mechanismus související s vedením závislým na Ca²⁺ (spíše než normálně závislým na sodíku).

Závěr: Tyto údaje naznačují, že léčba hyperkalémie Ca²⁺ obnovuje vedení spíše prostřednictvím mechanismů závislých na Ca²⁺ než obnovením membránového potenciálu nebo „stabilizací membrány“. Zjištění z této kontrolovaná experimentální studie poskytují mechanistické zdůvodnění pro léčbu Ca²⁺ v případě, že hyperkalémie způsobuje abnormality vedení (tj. prodloužení QRS).

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006376

Kyung Won Shin, Sang Phil Lee, Taeyup Kim et al.

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo prokázat účinnost laryngoskopických lžic Macintosh s vodícím kanálem, a to při videolaryngoskopické intubaci při imobilizaci krční páteře. Primárním parametrem byla míra úspěšnosti intubace. Sekundárními parametry byly čas k intubaci a výskyt či závažnost komplikací spojených s intubací (subglottické, lingvální a zubní poranění; krvácení; bolest v krku; chrapot).

Výsledky: Zařazeno bylo 261 pacientů,130 bylo intubováno pomocí lžíce Macintosh s vodícím kanálem (kanálová skupina), 131 pomocí Macintosh lžíce bez vodícího kanálu a se zavaděčem (nekánálová skupina). Počáteční míra úspěšnosti intubace byla 98 % v kanálové a 99 % v nekánálové skupině, což ukazuje na neinferioritu kanálové skupiny (difference in proportions -0,8 %; CI -4,8 % až 2,9 %; předem definovaná neinferiorní mez -5 %; P = 0,62). V kanálové skupině mělo méně účastníků subglottické poranění než v nekanálové skupině (32 % [32/100] vs. 57 % [54/95]; difference in proportions -25 %; 95 % CI -39 % až -11 %; P <0,001). Mezi oběma skupinami nebyly zjištěny významné rozdíly v celkové míře úspěšnosti intubace, čase k intubaci a výskytu nebo závažnosti dalších komplikací spojených s intubací.

Závěr: Pro videolaryngoskopickou intubaci u pacientů s krčním límcem jsou laryngoskopické lžíce Macintosh s vodícím kanálem alternativou k lžícím Macintosh bez vodícího kanálu, s neinferiorní počáteční mírou úspěšnosti intubace a nižším výskytem subglottického poranění.

Can J Anesth/J Can Anesth (2024) 71:1261–1271

Sofia Ortuno, Wulfran Bougouin, Sebastian Voicu, et al.

Primárním cílem této studie bylo popsat dlouhodobý výskyt závažných kardiálních příhod u pacientů, kteří přežili mimonemocniční zástavu srdce (OHCA), přičemž závažná kardiální příhoda byla definována jako hospitalizace pro kardiovaskulární příhodu nebo úmrtí, podle toho, co nastalo dříve. Sledované parametry byly incidence hospitalizace pro kardiovaskulární příhody, výskyt úmrtí a faktory spojené s výskytem těchto závažných příhod. Studie předpokládala, že pacienti, kteří přežili OHCA, mají dlouhodobě zvýšené riziko kardiovaskulárních příhod z důvodu jak základních stavů vedoucích k OHCA, tak kardiovaskulárních následků akutní ischemie-reperfuze způsobené OHCA.

Výsledky: Celkem bylo analyzováno 306 pacientů (průměrný věk 57 let; 77 % mužů) a sledováni byli po dobu 3 let kvůli hospitalizaci pro kardiovaskulární příhodu a 6 let kvůli přežití. Během tohoto období se u 38 % pacientů vyskytla závažná příhoda. Hospitalizace pro kardiovaskulární příhody se většinou vyskytovaly během prvního roku po OHCA, zatímco úmrtí nastávalo postupně během celého sledovaného období. Předchozí anamnéza chronického srdečního selhání a ischemické choroby srdeční byly nezávisle spojeny s výskytem závažné příhody (HR 1,75, 95%CI[1,06-2,88] a HR 1,70, 95%CI[1,11-2,61]), zatímco dysfunkce myokardu po resuscitaci, kardiogenní šok a kardiologická příčina srdeční zástavy nikoliv.

Závěr: Přeživší po mimonemocniční srdeční zástavě (OHCA) by měli být považováni za vysoce rizikové pacienty s výskytem kardiovaskulárních příhod bez ohledu na etiologii, zejména během prvního roku po srdeční zástavě, a měli by vyžadovat pečlivé sledování.

Ortuno et al. Annals of Intensive Care (2024) 14:144

studie Kyung Won Shin, Seyong Park, Woo-Young Jo, et al.

Cílem studie bylo zjistit, zda je nesprávné umístění katétru po katetrizaci vena subclavia (SVC) častější při pravostranném přístupu než při levostranném. Studie předpokládala, že levostranný přístup je výhodnější kvůli asymetrii mezi pravou a levou brachiocefalickou žílou. Jednalo se o paralelně uspořádanou randomizovanou kontrolovanou studií, do které byli zařazeni pacienti ve věku 20–79 let.  Primárním sledovaným parametrem byla celkový výskyt malpozice katetru. Sekundární parametry zahrnovaly četnost nesprávného umístění katetru do ipsilaterální  vena jugularis interna jugulární a kontralaterální brachiocefalické žíly a další komplikace související se zavedením katetru.

Výsledky: Pacienti byli náhodně rozděleni buď do skupiny levé SVC (n = 224) , nebo pravé SVC (n = 225). Míra nesprávné polohy katétru byla nižší (10 [4,5 %] vs. 31 [13,8 %], p = 0,001), zejména v ipsilaterální jugulární žíle (9 [4,0 %] vs. 24 [10,7 %], p = 0,007), ve skupině s levostranným zavedením než ve skupině s pravostranným. Ve skupině s levostranným zavedením í byly vyšší úspěšnosti  katetrizace při prvním pokusu (88 [39,3 %] vs. 65 [28,9 %], p = 0,020), zatímco časy vizualizace žíly (30 s [18–50] vs. 20 s [13–38], p <0,001) a celkového výkonu (134 s [113–182] vs. 132 s [103–170], p = 0,034) byly delší.

Závěr: Tyto výsledky podporují volbu levostranného přístupu před pravostranným při ultrazvukem naváděném zavedení centrálního žilního katetru do vena subclavia.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006368

Matthew W. Nelms, Arshia Javidan, Ki Jinn Chin, et al.

Cílem bylo provést systematický přehled studií hodnotících celkovou kvalitu videí o perioperační anestezii na YouTube.

Výsledky: Z 8 908 citací jsme identifikovali 14 studií, které zkoumaly 796 videí s celkovým obsahem 59,7 hodiny a 47,5 milionu zhlédnutí. Mezi 14 studiemi, které hodnotily kvalitu obsahu videí, bylo použito 17 různých nástrojů pro hodnocení kvality, přičemž pouze tři z nich byly externě validovány (Global Quality Score, modifikované DISCERN skóre a JAMA skóre). Podle celkového hodnocení kvality videa 11 z 13 (85 %) studií dospělo k závěru, že celková kvalita videí byla špatná.

Závěry: Kvalita videí na YouTube, která byla hodnocena jako vzdělávací zdroj týkající se perioperační anestezie, byla špatná. Ačkoliv jsou tato videa žádána, jejich dopad na vzdělávání pacientů a studentů zůstává nejasný. Je třeba standardizovaná metodologie pro hodnocení online videí pro zlepšení budoucích výzkumů. Pro podpoření vzdělávání pacientů a studentů v oblasti anestezie je vhodné, aby byla videa posuzována odborníky.

Can J Anesth/J Can Anesth (2024) 71:1238–1250

Eelco F.M. Wijdicks, Allan H. Ropper

Neuroleptické léky blokují nebo alterují dopamin v centrálním nervovém systému a staly se hlavní formou léčby psychózy, zejména schizofrenie. Léky s vlastnostmi blokujícími dopamin se také používají při poruchách spojených s deliriem, pro úzkostné poruchy, Tourettův syndrom a neurogastrointestinální dysfunkce.  Na začátku vývoje těchto látek bylo zjištěno, že haloperidol způsobuje nejen hypokinetické a hyperkinetické motorické poruchy, ale také potenciálně smrtelný syndrom svalové rigidity a hypertermie, který nyní známe jako neuroleptický maligní syndrom. Klinická kritéria pro diagnózu se liší a mohou zahrnovat změněnou úroveň vědomí, ale syndrom je vzácnou a nepředvídatelnou komplikací antipsychotik. Léčba, která je empirická, zahrnuje myorelaxancia a pečlivou monitoraci na ICU. Existuje nízké riziko recidivy po opětovné expozici, ale určité riziko přetrvává.

Závěr: Neuroleptický maligní syndrom, charakterizovaný horečkou, svalovou rigiditou a dysautonomií, se vyskytuje při expozici látkám blokujícím dopamin.Toto sdělení popisuje epidemiologii, klinickou prezentaci, patogenezi a management neuroleptického maligního syndromu, zejména v kontextu kritické péče.

N Engl J Med 2024;391:1130-1138 DOI: 10.1056/NEJMra2404606