Publikace 2024 srpen

Vera Köhl, Viktor A. Wünsch, Marie-Claire Müller, et al.

Cílem této open-label, pro pacienta zaslepené, randomizované kontrolované studie u dospělých pacientů s předpokládaným obtížným zajištěním dýchacích cest, bylo zjistit, zda geometrie lžíce videolaryngoskopu, ať už hyperangulovaná nebo tvaru Macintosh, ovlivňuje zobrazení glottis, úspěšnost nebo čas intubace. Pacienti byli náhodně přiděleni k intubaci trachey buď hyperangulovanou lžící (C-MAC D-BLADE™) nebo lžící videolaryngoskopu tvaru Macintosh (C-MAC™). Primárním sledovaným parametrem bylo procento zobrazenéhovchodu do dýchacích cest. Klíčovým sekundárním sledovaným parametrem byl úspěch při prvním pokusu o intubaci.

Výsledky: Posoudili jsme 2540 dospělých pacientů plánovaných na elektivní operace hlavy a krku pro způsobilost a zahrnuli 182 pacientů s očekávanými obtížnými dýchacími cestami, kteří podstoupili orotracheální intubaci. Procento zobrazení vchodu do dýchacích cest, vyjádřené jako medián (IQR [rozsah]), bylo 89 (69–99 [0–100]) % s hyperangulovanou lžící videolaryngoskopu a 54 (9–90 [0–100]) % se lžící videolaryngoskopu tvaru Macintosh (p < 0,001). Hyperangulovaná videolaryngoskopie při prvním pokusu selhala u jednoho pacienta, zatímco videolaryngoskopie typu Macintosh selhala u 12 pacientů (13 %, p = 0,002). Úspěšnost při prvním pokusu byla 97 % s hyperangulovanou a 67 % se lžící videolaryngoskopu tvaru Macintosh (p < 0,001).

Závěr: Zobrazení vchodu do dýchacích cest a úspěšnost při prvním pokusu o intubaci byly lepší s hyperangulovanou lžící videolaryngoskopu ve srovnání se lžící videolaryngoskopu tvaru Macintosh při použití zkušenými anesteziology u pacientů s očekávaným obtížným zajištěním dýchacích cest.

Anaesthesia 2024, 79, 957–966 doi:10.1111/anae.16326

James X. Sotiropoulos, Ju Lee Oei, Georg M. Schmolzer,et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a network meta analýzy bylo zhodnotit relativní účinnost počáteční FiO2 při snižování mortality, závažné morbidity a saturací kyslíkem (SpO2) u dětí narozených před 32. týdnem těhotenství pomocí network metaanalýzy (NMA) dat jednotlivých účastníků (IPD). Zahrnuty byly randomizované kontrolované studie (RCT), porovnávající alespoň koncentrace kyslíku pro resuscitaci na porodním sále definované jako nízké (≤0,3), střední (0,5–0,65) nebo vysoké (≥0,90) FiO2.

Primárním sledovaným parametrem byla povšechná mortalita při propuštění z nemocnice. Sekundárními sledovanými parametry byla morbidita spojené s předčasným narozením a SpO2 po 5 minutách.

Výsledky: IPD byla vyhodnocena pro 1055 novorozenců ze 12 studií (2005–2019). Resuscitace s vysokým (≥0,90) počátečním FiO2 byla spojena s výrazně sníženou mortalitou ve srovnání s nízkým FiO2 (≤0,3) (OR, 0,45; 95% Crl, 0,23–0,86; nízká jistota) a středním (0,5–0,65) FiO2 (OR, 0,34; 95%CrI, 0,11–0,99; velmi nízká jistota). Vysoké počáteční FiO2 mělo 97% pravděpodobnost, že bude na prvním místě v snižování mortality. Účinky na morbiditu byly nejednoznačné.

Závěr: Vysoké počáteční FiO2 (≥0,90) může být spojeno se sníženou mortalitou u dětí narozených před 32. týdnem těhotenství ve srovnání s nízkým počátečním FiO2 (nízká jistota). Vysoké počáteční FiO2 je možná spojeno se sníženou mortalitou ve srovnání se středním počátečním FiO2 (velmi nízká jistota), ale je zapotřebí více důkazů.

JAMA Pediatr. 2024;178(8):774-783. doi:10.1001/jamapediatrics.2024.1848

Stefan J. Schaller, Flora T. Scheffenbichler, Thomas Bein, et al.

Vědecký panel byl vytvořen za účasti 23 interdisciplinárních a mezioborových expertů v oborech intenzivní medicíny, fyzioterapie, ošetřovatelské péče, chirurgie, rehabilitační medicíny a pneumologie. Doporučení byla vytvořena podle německé Association of the Scientific Medical Societies (AWMF). Panel provedl systematický přehled literatury s přehledem abstraktů a analýzou plných textů a vytvořil souhrnné tabulky. Panel například doporučuje u intubovaných pacientů elevaci horní části těla ≥ 40° s ohledem na možné hemodynamické nežádoucí účinky a zvýšené riziko dekubitů, nebo u pacientů na umělé plicní ventilaci s ARDS a poruchou oxygenace (PaO2/FiO2 < 150 mmHg) doporučuje polohování do pronační polohy, které je třeba zavádět časně, jakmile je indikováno a pacient by měl v pronační poloze setrvat minimálně 12, nejlépe až 16 hodin.

Závěr: Celkem bylo vydáno 46 doporučení: 23 pro polohování, 17 pro mobilizaci 4 pro pomůcky a robotiku a 2 pro neuromuskulární elektrickou stimulaci (NMES).

Intensive Care Med (2024) 50:1211–1227

Yunyun Xiong, Bruce C.V. Campbell, Lee H. Schwamm, et al.

Cílem této studie bylo zjistit údaje o účinnosti tenekteplázy, jako trombolytického prostředku po uplynutí více jak 4,5 hodin od prvních příznaků cévní mozkové příhody (CMP). Pacienti s uzávěrem velké střední mozkové tepny nebo vnitřní karotidy, kteří měli zachovatelnou mozkovou tkáň identifikovanou pomocí perfuzního zobrazení a kteří neměli přístup k endovaskulární trombektomii, byli náhodně rozděleni k podání tenekteplázy (v dávce 0,25 mg na kilogram tělesné hmotnosti; maximální dávka 25 mg), nebo ke standardní terapii. Primárním sledovaným parametrem byl stav bez postižení, definovaný jako skóre 0 nebo 1 na modifikované Rankinově škále (rozsah 0 až 6, přičemž vyšší skóre znamená větší postižení) po 90 dnech. Klíčovými bezpečnostními outcomy byly symptomatické intrakraniální krvácení a úmrtí.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 516 pacientů; 264 bylo náhodně přiřazeno k podání tenekteplázy a 252 ke standardní lékařské léčbě. Méně než 2 % pacientů (4 ve skupině s tenekteplázou a 5 ve skupině se standardní léčbou) podstoupilo rescue endovaskulární trombektomii. Léčba tenekteplázou vedla k vyššímu procentu pacientů s modifikovaným Rankinovým skóre 0 nebo 1 po 90 dnech než standardní léčba (33,0 % vs. 24,2 %; RR 1,37; 95% CI, 1,04 až 1,81; P = 0,03). Úmrtnost po 90 dnech byla 13,3 % u tenekteplázy a 13,1 % u standardní lékařské léčby, a výskyt symptomatického intrakraniálního krvácení do 36 hodin po léčbě byl 3,0 % a 0,8 %.

Závěr: V této studii, která zahrnovala čínské pacienty s ischemickou cévní mozkovou příhodou způsobenou uzávěrem velké cévy, z nichž většina nepodstoupila endovaskulární trombektomii, léčba tenekteplázou podaná 4,5 až 24 hodin po začátku příznaků CMP vedla k menšímu postižení a podobné míře přežití ve srovnání se standardní léčbou, avšak výskyt symptomatického intrakraniálního krvácení byl vyšší.

N Engl J Med 2024;391:203-12. DOI: 10.1056/NEJMoa2402980

Elad Dana, Hadas K. Dana, Charmaine De Castro, et al.

Cílem tohoto sdělení bylo skrze systematický přehled a meta-analýzu posoudit diagnostickou přesnost indexu kolapsibility dolní duté žíly (IVC-CI) a maximálního průměru (dIVCmax) při predikci hypotenze po úvodu do celkové anestezie a identifikovat jejich prediktivní schopnost napříč různými prahovými hodnotami.

Výsledky: Zařazeno bylo 14 studií, zahrnujících celkem 1 166 pacientů. Sumační citlivost a specificita IVC-CI pro predikci hypotenze po úvodu byla 0,68 (95% CI, 0,55 až 0,79; pravděpodobnost pokrytí, 0,91) a 0,78 (95% CI, 0,69 až 0,85; pravděpodobnost pokrytí, 0,9) s HSROC-AUC 0,80 (95% CI, 0,68 až 0,85, vysoká kvalita důkazů). Rozsah prahové hodnoty IVC-CI 40–45 % měl HSROC-AUC 0,86 (95% CI, 0,69 až 0,93, vysoká kvalita důkazů).

Závěr: Předoperační IVC-CI je silným prediktorem hypotenze po úvodu. Doporučujeme, aby budoucí studie používaly prahovou hodnotu IVC-CI 40–45 % (nízká jistota důkazů). Jsou zapotřebí další studie k určení, zda předoperační optimalizace řízená ultrazvukem zlepšuje outcomy u pacientů s vysokým rizikem.

Can J Anesth/J Can Anesth (2024) 71:1078–1091

Dingyu Tan, Bingxia Wang, Peng Cao, et al.

Cílem této randomizované, open label studie s neinferiorním designem bylo porovnat míru selhání mezi high flow nasální oxygenoterapií (HFNC) a neinvazivní ventilace (NIV) u pacientů s akutní exacerbací chronické obstrukční plicní nemoci (AECOPD) a akutním-moderátním hyperkapnickým respiračním selháním. Pacienti diagnostikovaní s AECOPD a bazálním pH arteriální krve mezi 7,25 a 7,35 a PaCO2 ≥ 50 mmHg, kteří byli hospitalizováni na dvou jednotkách intenzivní péče (JIP), byli náhodně přiděleni buď k HFNC, nebo k NIV. Primárním sledovaným parametrem bylo posoudit míru selhání léčby, definovanou jako endotracheální intubace nebo přechod na jinou léčebnou modality. Sekundárními sledovanými parametry byly míra intubace nebo změny léčby, hodnoty krevních plynů, vitální funkce po jedné, 12 a 48 hodinách, 28denní mortalita, délka pobytu na JIP a v nemocnici.

Výsledky: Celkem 225 pacientů (113 ve skupině HFNC a 112 ve skupině NIV) bylo zahrnuto do analýzy podle záměru k léčbě. Míra selhání ve skupině HFNC byla 25,7%, zatímco ve skupině NIV 14,3%. Rozdíl v riziku selhání mezi oběma skupinami byl 11,38% (95% CI 0,25–21,20, P = 0,033), což bylo vyšší než mezní hodnota neinferiority 9%. V analýze podle protokolu došlo k selhání léčby u 28 z 110 pacientů (25,5%) ve skupině HFNC a u 15 z 109 pacientů (13,8%) ve skupině NIV (rozdíl v riziku 11,69%; 95% CI 0,48–22,60). Míra intubace ve skupině HFNC byla vyšší, než ve skupině NIV (14,2% vs 5,4%, P = 0,026). Míra přechodu na jinou léčbu, délka pobytu na JIP a v nemocnici nebo 28denní mortalita ve skupině HFNC nebyly statisticky odlišné od skupiny NIV (všechny P > 0,05).

Závěr: HFNC se neukázal jako neinferiorní k NIV a vedl k vyšší incidenci selhání léčby než NIV, když byl použit jako počáteční respirační podpora pro pacienty s AECOPD a akutním-moderátním hyperkapnickým respiračním selháním.

Tan et al. Critical Care (2024) 28:250

Robert MacLaren, Joanna C. Dionne, Anders Granholm, et al.

Výskyt stresového krvácení do horní části gastrointestinálního traktu (UGIB) na jednotkách intenzivní péče (JIP) v posledních 25 letech výrazně poklesl, protože klinická praxe se vyvinula tak, aby zahrnovala časné zahájení enterální výživy (EN), použití protektivní ventilace plic, agresivní resuscitaci a restriktivní transfuzní politiku. Používání profylaxe stresových vředů (SUP) však zůstává rozšířené a může představovat rizika, která převažují nad přínosy prevence UGIB. Byla vytvořena multi-profesionální, mezinárodní panelová skupina za účelem vypracování doporučení založených na důkazech pro použití SUP v moderní éře medicíny intenzivní péče a pro identifikaci mezer knowledge-gaps v současném výzkumu.

Výsledky: Mezi uvedená doporučení patří:1) Považovat kriticky nemocné dospělé pacientky s koagulopatií, šokem nebo chronickým onemocněním jateri za rizikové pro klinicky významnou UGIB (nízká až střední míra jistota důkazů). 2) Doporučení podávat enterální výživu ke snížení klinicky významného UGIB souvisejícího se stresem u kriticky nemocných dospělých ve srovnání s žádnou enterální výživou (střední míra jistoty důkazů). 3) Poskytnout SUP k prevenci klinicky významného UGIB u kriticky nemocných dospělých s rizikovými faktory ve srovnání s žádným SUP (střední míra jistoty důkazů). 4) Používat SUP u kriticky nemocných dospělých, kteří jsou živeni enterálně a mají jeden nebo více rizikových faktorů pro klinicky významné UGIB související se stresem ve srovnání s žádným SUP (velmi nízká míra jistoty důkazů). 5) Nepoužívat SUP u kriticky nemocných dospělých, kteří jsou živeni enterálně a mají nízké riziko klinicky významného UGIB souvisejícího se stresem (velmi nízká míra jistoty důkazů). 6) Používat buď PPI nebo H2RA jako látky první linie pro SUP u kriticky nemocných dospělých s rizikovými faktory pro klinicky významné UGIB související se stresem ve srovnání s žádnými PPI nebo H2RA (střední míra jistoty důkazů).

Závěr: Panel expertů shrnul existující důkazy a poskytuje doporučení o dobré praxi pro použití profylaxe stresových vředů u kriticky nemocných dospělých pacientů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006329

Jerry P. Nolan, Richard A. Armstrong, Andrew D. Kane,et al.

Toto sdělení pojednává o analýze dat ze sedmého národního auditu Royal College of Anaesthetists za účelem stanovení incidence a outcomů srdeční zástavy během operace a shrnutí pokročilých resuscitačních opatření, která anesteziologové použili.

Výsledky: V základním průzkumu více než 50 % anesteziologů uvedlo, že by zahájili komprese hrudníku, pokud by neinvazivní systolický tlak byl < 40–50 mmHg. Z 881 pacientů v registru bylo 548 dospělých pacientů, kteří podstoupili chirurgický výkon bez návaznosti na porodnictví pod péčí anesteziologa a u nichž došlo k zástavě během anestezie (od indukce do vyvedení z anestezie). Trvalý návrat spontánní cirkulace byl dosažen u 425 (78 %) pacientů a 338 (62 %) bylo naživu v době hlášení. U 365 pacientů s bezpulsovou elektrickou aktivitou (PEA) nebo bradykardií bylo podáno 1 mg adrenalinu ve formě bolusu u 237 (65 %) pacientů. Prekordiální úder byl použit u 14 (3 %) pacientů, ačkoli byl spojen s návratem spontánní cirkulace při další kontrole rytmu u téměř tří čtvrtin pacientů, pouze u jednoho z nich byl počáteční rytmus defibrilovatelný. Vápník (glukonát nebo chlorid) a 8,4% hydrogenuhličitan sodný byly podány u 51 (9 %) a 25 (5 %) pacientů, ale u méně, než poloviny pacientů existovaly specifické indikace pro tuto léčbu. Trombolytikum bylo podáno 5 (1 %) pacientům a extrakorporální kardiopulmonální resuscitace byla použita u 9 (2 %) pacientů, z nichž osm během kardiochirurgického výkonu.

Závěr: Specifické charakteristiky srdeční zástavy během operace naznačují, že její optimální léčba vyžaduje úpravy standardních pokynů pro pokročilou resuscitaci.

Anaesthesia 2024, 79, 914–923 doi:10.1111/anae.16310

Yi Zhou, Guizhong Wang, Ying Zhao, et al.

Tato studie si kladla za cíl systematicky posoudit účinnost a bezpečnost tří režimů obsahujících polymyxiny prostřednictvím komplexní netrowrk metaanalýzy. Celková mortalita byla hlavním sledovaným parametrem, zatímco sekundární parametry zahrnovaly míru eradikace mikrobů, klinický úspěch, akutní poškození ledvin a výskyt bronchospasmu. Extrahovaná data ze studií byla analyzována pomocí párové a síťové metaanalýzy.

Výsledky: Tato studie zahrnovala 19 observačních studií a 3 randomizované kontrolované studie (RCT), což celkově zahrnovalo 3318 pacientů. Šest studií s vysokým rizikem zkreslení bylo z primární analýzy vyloučeno. V párové metaanalýze, ve srovnání s intravenózním (IV) režimem, režim obsahující intravenózní a inhalovaný (IV + IH) polymyxin vykazoval významné snížení celkové mortality, zatímco u režimu obsahujícího pouze inhalovaný (IH) polymyxin nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl. Network metaanalýza ukázala, že režim IV + IH s polymyxinem měl významně nižší celkovou mortalitu (OR 0,67; 95% CI 0,50–0,88), vyšší míru klinického úspěchu (OR 1,90; 95% CI 1,20–3,00), lepší míru eradikace mikrobů (OR 2,70; 95% CI 1,90–3,90), než režim obsahující pouze IV polymyxin, a významně lepší míru eradikace mikrobů ve srovnání s režimem obsahujícím pouze IH polymyxin (OR 2,30; 95% CI 1,30–4,20). Kromě toho vykázal režim obsahující pouze IH polymyxin významné snížení akutního poškození ledvin ve srovnání s režimy IV + IH a IV.

Závěr: Data naznačují, že mezi třemi režimy podávání polymixinu může být režim IV + IH nejúčinnější pro léčbu pneumonie způsobené multiresistentními gram negativními bakteriemi, s výrazně nižší celkovou mortalitou ve srovnání s režimem IV a výrazně vyšší mírou eradikace mikrobů ve srovnání s režimem IH. Režim IH může být považován za lepší než režim IV kvůli podstatně nižšímu výskytu akutního poškození ledvin, přestože snížení celkové mortality nebylo významné.

Zhou et al. Critical Care (2024) 28:239

Zain Wedemeyer, B.S., Kelly E. Michaelsen, Srdjan Jelacic, et al.

Cílem této studie bylo zjistit přesnost měření v současnosti dostupných a široce používaných monitorů neuromuskulární blokády založených na akceleromyografii a elektromyografi u pacientů bez podání valových relaxans. Byly testovány tři akceleromyografické monitory, tři elektromyografické monitory a mechanomyograf vyvinutý v laboratoři autorů. Většina pacientů měla na jedné paži elektromyograf a mechanomyograf a na opačné paži třetí monitor. Poměry train-of-four byly zaznamenávány každých 12 až 20 sekund po celou dobu anestezie. Pro každý přístroj bylo zaznamenáno alespoň 1 000 hodnot poměru train-of-four.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 28 pacientů. Celkem bylo nasbíráno 9 498 měření poměru train-of-four. Protože nebyly použity žádné neuromuskulární blokátory, očekávaný poměr train-of-four byl 1,0. Všechny akceleromyografické monitory vykazovaly nadhodnocení poměru train-of-four (odhadované průměry, 1,10 až 1,13) a značnou variabilitu (směrodatná odchylka, 0,07 až 0,18). Normalizace poměru train-of-four měřeného akceleromyografií zlepšila odhadovaný průměr u každého zařízení (0,97 až 1,0), ale variabilitu nezlepšila (směrodatná odchylka, 0,06 až 0,17). Elektromyografické a mechanomyografické monitory vykazovaly minimální nadhodnocení (odhadované průměry, 0,99 až 1,01) a podstatně menší variabilitu (směrodatná odchylka, 0,01 až 0,02). U elektromyografie a mechanomyografie bylo 0,3 % všech poměrů train-of-four mimo rozsah 0,9 až 1,1. U akceleromyografie bylo 27 až 51 % normalizovaných poměrů train-of-four mimo rozsah 0,9 až 1,1.

Závěry: Tři v současnosti dostupné akceleromyografické monitory vykazovaly nadhodnocení a značnou variabilitu, která by mohla být klinicky významná. Normalizace korigovala nadhodnocení průměrných výsledků, ale nezmenšila širokou variabilitu. Tři elektromyografické monitory měřily poměr train-of-four s minimálním nadhodnocením a variabilitou, podobně jako mechanomyograf.

Anesthesiology August 2024, Vol. 141, 262–271.

Ayman El‑Menyar , Mashhood Naduvilekandy, Sandro Rizoli, et al.

Bylo provedeno umbrella review zahrnující dříve publikované systematické přehledy (SR), které porovnávaly mechanickou a manuální CPR; poté autoři provedli nový systematický přehled původních studií, které nebyly zahrnuty v posledním publikovaném systematickém přehledu, abych poskytli panoramatický pohled na existující důkazy o účinnosti metod CPR. Autoři analyzovali alespoň jeden z outcomes of interest, včetně ROSC, přežití do přijetí do nemocnice, přežití do propuštění z nemocnice, přežití po 30 dnech a přežití do propuštění z nemocnice s dobrou neurologickou funkcí. Dále byly provedeny analýzy podle věku, pohlaví, počátečního rytmu, místa zástavy a typu CPR zařízení.

Výsledky: V rámci umbrella review bylo analyzováno 11 SR (leden 2014–březen 2022). Pro nový, dodatečný SR jsme identifikovali osm studií (nezařazených v žádném předchozím SR) pro podrobnou analýzu mezi 1. dubnem 2021 a 15. únorem 2024. Vyšší pravděpodobnost použití mechanické CPR u mužských pacientů byla pozorována ve třech studiích. Dvě studie ukázaly, že u mladší pacientů byla častěji použita mechanické CPR, než starší pacienti. Studie však nekomentovaly výsledky na základě pohlaví nebo věku pacienta. Většina SR a studií byla nízké až střední kvality. Spojené nálezy neukázaly nadřazenost mechanické CPR oproti manuální CPR, kromě několika vybraných podskupin.

Závěr: Vzhledem k významné heterogenitě a metodologickým omezením zahrnutých studií a systematických review, získaná data neposkytují definitivní důkaz, že mechanická CPR je superiorní manuální CPR. Nicméně mechanická CPR může být účinnější v situacích, kde nelze provést kvalitní manuální CPR.

El‑Menyar et al. Critical Care (2024) 28:259

Matias Vested, Sebastian Kempff-Andersen, Andreas Creutzburg, et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo získat údaje o nástupu účinku, délce trvání a vlivu na intubační podmínky u pacientů ve věku 80 let a starších. Předpokladem bylo, že doba nástupu a trvání účinku mivakuria bude u starších pacientů delší než u mladších dospělých. Primárním sledovaným parametrem byla doba nástupu účinku, definovaná jako čas od podání mivakuria 0,2 mg /kg do dosažení nuly při train-of-four (TOF) měření. Dalšími výstupy byly délka trvání účinku (čas do TOF poměru ≥0,9), intubační podmínky pomocí Fuchs-Buderovy škály a stupnice obtížnosti intubace (IDS) a výskyt chrapotu a bolesti v krku po operaci. Indukce anestezie zahrnovala fentanyl 1–3 μg /kg a propofol 1,5–2,5 mg /kg a pro udržení anestezie byl použit propofol a remifentanil. Pro monitorování neuromuskulární blokády byla použita akceleromyografie.

Výsledky: Bylo zahrnuto 35 starších pacientů (≥80 let) a 35 mladších pacientů (18–40 let). Nebyl zjištěn rozdíl v době nástupu účinku mezi staršími a mladšími pacienty; 219 s (SD 45) versus 203 s (SD 74) (rozdíl: 16 s (95% CI: _45 až 14), p = 0,30). Délka trvání účinku byla u starších pacientů významně delší než u mladších pacientů; 52 min (SD 17) versus 30 min (SD 8) (rozdíl: 22 min [95% CI: 15 až 28], p < 0,001). Nebyl zjištěn rozdíl v podílu vynikajících intubačních podmínek (Fuchs-Buder); 31/35 (89 %) versus 26/35 (74 %) (p = 0,12) nebo IDS skóre (p = 0,13). Větší podíl mladších pacientů hlásil bolest v krku 24 hodin po operaci; 34 % versus 0 %, p = 0,0002. Nebyl zjištěn rozdíl v chrapotu.

Závěr: Nebyl zjištěn rozdíl v době nástupu účinku mivakuria 0,2 mg/kg mezi staršími a mladšími pacienty. Nicméně u starších pacientů byla délka trvání účinku významně delší. Nebyl zjištěn rozdíl v intubačních podmínkách.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Aug;68(7):898-905. doi: 10.1111/aas.14440.

Jennifer Hammond, Carla Yunis, Robert J. Fountaine,et al.

Cílem této dvojitě zaslepené studie fáze 2–3 bylo vyhodnotit účinnost a bezpečnost nirmatrelviru–ritonaviru jako postexpoziční profylaxe u asymptomatických dospělých, kteří byli negativní při rychlém antigenním testu a byli vystaveni kontaktu s domácí osobou nakaženou Covid-19 během posledních 96 hodin. Účastníci byli náhodně rozděleni v poměru 1:1:1, aby dostávali nirmatrelvir–ritonavir (300 mg nirmatrelviru a 100 mg ritonaviru) každých 12 hodin po dobu 5 nebo 10 dní, nebo odpovídající placebo po stejnou dobu. Primárním sledovaným parametrem byl rozvoj symptomatické infekce SARS-CoV-2, potvrzený pomocí reverzní transkriptázové polymerázové řetězové reakce (RT-PCR) nebo rychlým antigenním testováním, do 14 dní u účastníků, kteří byli na začátku negativní při RT-PCR testu.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 2736 účastníků a náhodně rozděleno do jedné z testovacích skupin—921 účastníků ve skupině s 5denní léčbou nirmatrelvirem–ritonavirem, 917 ve skupině s 10denní léčbou nirmatrelvirem–ritonavirem a 898 ve skupině s placebem. Do 14. dne se symptomatická, potvrzená infekce SARS-CoV-2 rozvinula u 2,6 % účastníků ve skupině s 5denní léčbou nirmatrelvirem–ritonavirem, u 2,4 % ve skupině s 10denní léčbou nirmatrelvirem–ritonavirem a u 3,9 % ve skupině s placebem. Snížení rizika symptomatické infekce v obou skupinách s nirmatrelvirem–ritonavirem ve srovnání se skupinou s placebem však nebylo statisticky významné, přičemž snížení rizika činilo 29,8 % (95% CI, –16,7 až 57,8; P = 0,17) ve skupině s 5denní léčbou a 35,5 % (95% CI, –11,5 až 62,7; P = 0,12) ve skupině s 10denní léčbou. Výskyt nežádoucích účinků byl podobný ve všech skupinách, přičemž nejčastějším nežádoucím účinkem byla dysgeuzie (zkreslení smyslu pro chuť), která byla hlášena u 5,9 % a 6,8 % účastníků ve skupinách s 5denní a 10denní léčbou nirmatrelvirem–ritonavirem a u 0,7 % ve skupině s placebem.

Závěr: Tato placebem kontrolovaná studie zjistila, že postexpoziční profylaxe nirmatrelvirem–ritonavirem po dobu 5 nebo 10 dní významně nesnížila riziko rozvoje symptomatické infekce SARS-CoV-2 ve srovnání s placebem.

N Engl J Med 2024;391:224-34. DOI: 10.1056/NEJMoa2309002

Shaheer Bukhari, Morten F. Leth, Christina C. W. Laursen, et al.

Cílem tohoto sdělení bylo posoudit rizika závažných nežádoucích události (SAE) u pacientů podstupujících gastrointestinální operace při perioperační léčbě Nesteroidní protizánětlivé léky NSAID.

Výsledky: Do primární analýzy bylo zařazeno 22 studií zahrnujících celkem 1622 pacientů. Většina studií měla vysoké riziko zkreslení. Metaanalýzy (poměr rizik 0,78; 95%CI 0,51–1,19; I2 = 4 %; p = 0,24; velmi nízká jistota důkazů) a trial sekvenční analýza (TSA) ukázala nedostatek informací o účincích NSAID ve srovnání s placebem pro riziko SAE. Post-hoc analýzy, zahrnující studie s nulovými událostmi, ukázaly snížení výskytu SAE u NSAID ve srovnání s placebem (poměr šancí 0,73; CI 0,54–0,99; p = 0,042).

Závěr: U dospělých pacientů podstupujících gastrointestinální operace nebylo dostatek informací pro vyvození pevných závěrů ohledně účinků NSAID na závažné nežádoucí události. Jistota důkazů byla velmi nízká.

Acta Anaesthesiol Scand. 2024;68:871–887. DOI: 10.1111/aas.14143

Signe Østergaard Mortensen, Maria Bolther Pælestik, Peter Carøe Lind, et al.

Cílem této observační kohortové studie bylo popsat charakteristiky a outcomes pacientů podstupujících celkovou anestezii v Dánsku. Data zahrnovala dospělé pacienty, kteří podstoupili celkovou anestezii během let 2020 a 2021.

Výsledky: Bylo identifikováno 453 133 případů celkové anestezie u 328 951 jedinečných pacientů. Medián věku byl 57 let (kvartily: 41, 71) a 242 679 (54 %) tvořily ženy. Data o klasifikaci ASA chyběla u méně než 1 % populace a ASA II byla nejčastější klasifikací (49 %). Mezi případy celkové anestezie mělo 0,1 % pacientů cévní mozkovou příhodu, 0,2 % prodělalo srdeční zástavu během hospitalizace a 3,9 % bylo hospitalizováno na jednotce intenzivní péče do 30 dnů. Úmrtnost po 30 dnech a 1 roce byla 1,8 % a 6,3 %, přičemž se zvyšovala s vyšší klasifikací ASA.

Závěr: Tato studie nabízí první komplexní přehled dospělých pacientů podstupujících celkovou anestezii v Dánsku. Pooperační komplikace byly vzácné a jejich výskyt rostl s klasifikací ASA.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Aug;68(7):888-897. doi: 10.1111/aas.14442.

Alexandru Ille, Carl Nilsson, Carl Sjödin, et al.

Primárním cílem této studie bylo zjistit, zda APRV ovlivňuje srdeční index u intubovaných pacientů na jednotce intenzivní péče (JIP) bez těžkého plicního onemocnění ve srovnání s ventilací s tlakem podpory (PSV).Sekundární cíl zahrnoval potenciální změny dalších hemodynamických a ventilačních parametrů.

Kritéria pro zahrnutí do studie byla: věk 18 let a více, intubace a umělá plicní ventilace, stabilní na režimu PSV, s kontinuálním hemodynamickým monitorováním pomocí j PiCCO. Protokol studie začal 30minutovým intervalem v režimu PSV, následovaným 30minutovým intervalem v režimu APRV, a nakonec 30minutovým intervalem zpět v režimu PSV. Na konci každého intervalu byly zaznamenány výstupy PiCCO, ventilátoru, analýzy arteriálních a žilních krevních plynů, srdeční frekvence a centrálního žilního tlaku a porovnány mezi režimy.

Výsledky: Bylo zařazeno dvacet pacientů. Nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v srdečním indexu (3,42 vs. 3,39 L/min/m²) mezi režimy PSV a APRV, ale byl zaznamenán významný nárůst centrálního žilního tlaku (+1,0 mmHg, p = 0,027). Dále jsme zjistili významné snížení peakového tlaku v dýchacích cestách (-3,16 cmH2O, p < 0,01) a zvýšení mean tlaku v dýchacích cestách (+2,1 cmH2O, p < 0,01). Nebyla zjištěna žádná statisticky významná změna v indexu oxygenace (parciální tlak O2 [pO2]/frakce inspirovaného kyslíku) ani v jiných sekundárních výsledcích při porovnání režimů PSV a APRV. Všechny parametry se po přepnutí ventilátoru zpět do režimu PSV vrátily k výchozím hodnotám.

Závěr: U pacientů na JIP bez těžkého plicního onemocnění jsme během režimu APRV ve srovnání s režimem PSV nezjistili žádné změny srdečního indexu, a to i přes nižší peak tlak v dýchacích cestách a zvýšený mean tlak v dýchacích cestách.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Aug;68(7):932-939. doi: 10.1111/aas.14434.