Publikace 2024 červenec

Alain Deschamps, Arbi Ben Abdallah, Eric Jacobsohn, et al.

Cílem této randomizované studie bylo posoudit, zda anestezie řízená pomocí elektroencefalogramu (EEG) snižuje výskyt deliria po kardiochirurgických operacích. Primárním sledovaným parametrem bylo delirium během prvního až pátého pooperačního dne. Mezi intraoperační měření patřila koncentrace anestetika a doba trvání EEG suprese. Sekundární sledované parametry zahrnovaly délku pobytu na jednotce intenzivní péče a v nemocnici.

Výsledky: Zařazeno bylo 1140 dospělých pacientů ve věku 60 let a více, kteří podstoupili kardiochirurgické operace ve čtyřech nemocnicích. Pacienti byli randomizováni v poměru 1:1 (stratifikovaní podle nemocnice) k podstoupení anestezie řízené pomocí EEG (n = 567) nebo běžné péče (n = 573). Ze 1140 randomizovaných pacientů (medián [IQR] věk 70 [65-75] let; 282 [24,7 %] žen) bylo 1131 (99,2 %) hodnoceno pro primární výsledek. Delirium během 1.-5. pooperačního dne se vyskytlo u 102 z 562 pacientů (18,15 %) ve skupině řízené pomocí EEG a u 103 z 569 pacientů (18,10 %) ve skupině s běžnou péčí (rozdíl 0,05 % [95% CI, −4,57 % až 4,67 %]). Ve skupině EEG ve srovnání se skupinou s běžnou péčí byla mediánová minimální alveolární koncentrace volatilního anestetika o 0,14 (95% CI, 0,15 až 0,13) nižší (0,66 vs 0,80) a došlo k poklesu mediánové celkové doby EEG suprese o 7,7 minuty (95% CI, 10,6 až 4,7) (4,0 vs 11,7 min). Mezi skupinami nebyly zjištěny významné rozdíly v mediánové délce pobytu na jednotce intenzivní péče (rozdíl 0 dnů [95% CI, −0,31 až 0,31]) ani v délce pobytu v nemocnici (rozdíl 0 dnů [95% CI, −0,94 až 0,94]). Lékařské komplikace se vyskytly u 64 z 567 pacientů (11,3 %) ve skupině EEG a u 73 ze 573 (12,7 %) ve skupině s běžnou péčí. Třicetidenní mortalita byla 8 z 567 pacientů (1,4 %) ve skupině EEG a 13 ze 573 (2,3 %) ve skupině s běžnou péčí.

Závěr: Mezi staršími dospělými podstupujícími kardiochirurgický výkon nesnížila anestezie řízená pomocí EEG za účelem minimalizace EEG suprese ve srovnání s běžnou péčí výskyt pooperačního deliria. Tento nález nepodporuje použití anestezie řízené pomocí EEG pro tento účel.

JAMA. 2024;332(2):112-123. doi:10.1001/jama.2024.8144

Luc E. Vanlinthout, Jacques J. Driessen, Robert Jan Stolker, et al.

Cílem této meta-analýzy bylo porovnat spontánní zotavení po podání různých typů a dávek neuromuskulárních relaxans a kvantifikovat účinek prognostických proměnných spojených s dobou zotavení u pediatrických pacientů. Zařazeny byly randomizované kontrolované studie (RCT) a kontrolované klinické studie (CCT), které porovnávaly čas do 25% T1 (t25), od 25% do 75% T1 (RI25-75) a do ≥90% train-of-four (tTOF90) neuromuskulární zotavení mezi běžnými neuromuskulárními relaxans podávanými jako jednotlivá bolusová dávka zdravým dětským účastníkům.

Výsledky: Do analýzy byla zahrnuta data ze 71 studií s celkem 4319 pacienty.. U všech neuromuskulárních relaxans byla nalezena log-lineární závislost mezi dávkou a dobou působení. U studovaných neuromuskulárních relaxans bylo průměrné tTOF90 (mean[CrI95]) u dětí (věk >2–11 let) o 41.96 [14.35, 69.50] a 17.06 [5.99, 28.30] min kratší než u novorozenců (věk <28 dní) a kojenců (věk 28 dní–12 měsíců). Nalezli jsme negativní log-lineární korelaci mezi věkem a dobou působení neuromuskulárních realxans. Rozdíl v tTOF90 (mean[CrI95]) mezi dětmi a jinými věkovými skupinami se zvýšil o 21.66 min [8.82, 34.53] při použití aminosteroidních relaxans o 24.73 min [7.92, 41.43] při přidání sevofluranu/isofluranu pro udržení anestezie.

Závěr: Časy do zotavení po podání jednoho bolusu nervosvalových relaxans jsou velmi variabilní. Tyto časy se mohou s věkem výrazně snižovat a prodlužují se při podání volatilních anestetik. Tato variabilita, kombinovaná s krátkou dobou trvání mnoha pediatrických chirurgických výkonů, činí kvantitativní neuromuskulární monitorování povinným, i po jediné dávce realxans.

Paediatr Anaesth . 2024 Aug;34(8):720-733. doi: 10.1111/pan.14908.

Lucas Carvalho Pereira, Igor Carvalho Pereira, Thamiris Dias Delfino Cabral, et al.

Cílem tohoto přehledu a analýzy randomizovaných kontrolovaných studií bylo zhodnotili vliv balancovaných roztoků ve srovnání s fyziologickým roztokem na klinické outcomy u pacientů po transplantaci ledvin. Primárním sledovaným parametrem byla opožděná funkce štěpu (delayed graft function -DGF). Dalšími sledovanými parametry byly acidobazické a hodnoty elektrolytů  spolu s pooperační funkcí ledvin.

Výsledky: Bylo zahrnuto dvanáct RCT s celkem 1668 pacienty; 832 (49,9 %) bylo randomizováno k podání balancovaných roztoků. Balancované krystaloidy snížily výskyt DGF ve srovnání s fyziologickým roztokem, s RR 0,82 (95%CI, 0,71–0,94), P = 0,005; I² = 0%. Výskyt byl 25% (194 z 787) ve skupině s vyváženými krystaloidy a 34% (240 ze 701) ve skupině s fyziologickým roztokem. Chloridy na konci operace (MD, −8,80 mEq·L–1; 95% CI, −13,98 až −3,63 mEq·L–1; P < 0,001), bikarbonát (MD, 2,12 mEq·L–1; 95% CI, 1,02–3,21 mEq·L–1; P < 0,001), pH (MD, 0,06; 95% CI, 0,04–0,07; P < 0,001) a base exces (BE) (MD, 2,41 mEq·L–1; 95% CI, 0,88–3,95 mEq·L−1; P = 0,002) významně upřednostňovaly skupiny s balancovanými krystaloidy a koncentrace draslíku na konci operace (MD, −0,17 mEq·L−1; 95% CI, −0,36 až 0,02 mEq·L−1; P = 0,07) se mezi skupinami nelišila. Kreatinin se však nelišil v prvním (MD, −0,06 mg·dL−1; 95% CI, −0,38 až 0,26 mg·dL−1; P = 0,71) a sedmém (MD, −0,06 mg·dL−1; 95% CI, −0,18 až 0,06 mg·dL−1; P = 0,30) pooperačním dnu ani objem moči v prvním (MD, −1,12 L; 95% CI, −3,67 až 1,43 L; P = 0,39) a sedmém (MD, −0,01 L; 95% CI, −0,45 až 0,42 L; P = 0,95) pooperačním dnu.

Závěr: Balancované roztoky s nižším obsahem chloridů významně snižují výskyt opožděné funkce štěpu (DGF) a poskytují lepší kontrolu acidobazické a elektrolytové rovnováhy u pacientů podstupujících transplantaci ledvin.

Anesth Analg . 2024 Jul 1;139(1):58-67. doi: 10.1213/ANE.0000000000006932.

Rui Dong, M.M., Fen Li, M.M., Bin Li, et al.

Cílem této studie superiority bylo ověřit účinnost a bezpečnost strategie snižování krevního tlaku pomocí remifentanilu a dexmedetomidinu u pacientů s intracerebrálním krvácením. Zařazeni byli pacienti s intracerebrálním krvácením a systolickým krevním tlakem (SBP) 150 mmHg nebo vyšším náhodně přiděleni do intervenční skupiny (přednastavený protokol se standardním řízením za použití remifentanilu a dexmedetomidinu) nebo do kontrolní skupiny (standardní řízené léčby podle guidelines) k léčbě snižující krevní tlak. Primárním sledovaným parametrem byla míra kontroly SBP (méně než 140 mmHg) za 1 hodinu po zahájení léčby. Sekundární sledované parametry zahrnovaly variabilitu krevního tlaku, neurologickou funkce a klinické outcomes.

Výsledky: Celkem 338 pacientů bylo přiděleno do intervenční skupiny (n = 167), nebo kontrolní skupiny (n = 171). Míra kontroly SBP za 1 hodinu po zahájení léčby byla v intervenční skupině vyšší než u kontrol (101 ze 161, 62,7 % vs. 66 ze 166, 39,8 %; rozdíl 23,2 %; 95% CI, 12,4 až 34,1 %; P < 0,001). Analýza sekundárních výsledků ukázala, že u pacientů v intervenční skupině bylo možné účinně snížit agitaci při dosažení lehčí sedace, ale nebylo pozorováno žádné zlepšení klinických outcoms. Co se týče bezpečnosti, výskyt bradykardie a respirační deprese byl vyšší v intervenční skupině.

Závěr: U pacientů s intracerebrálním krvácením a SBP 150 mmHg, nebo vyšším, významně zvýšil přednastavený protokol s použitím remifentanilu a dexmedetomidinu míru kontroly SBP za 1 hodinu po zahájení léčby ve srovnání se standardním řízením podle guidelines.

Anesthesiology . 2024 Jul 1;141(1):100-115. doi: 10.1097/ALN.0000000000004986.

Peta M. A. Alexander, Melania M. Bembea, Katherine Cashen, et al.

Cílem tohoto sdělení bylo předložit doporučení a konsenzuální prohlášení s podporující literaturou pro klinické management novorozenců a dětí na mimotělní membránové oxygenací (ECMO) z konsenzuální konference Pediatric ECMO Anticoagulation CollaborativE (PEACE).

Extrahování dat: V rámci každé z osmi podskupin dva autoři nezávisle přezkoumali všechny citace, přičemž třetí nezávislý recenzent řešil jakékoli konflikty. Každý panel vyvinul prohlášení založená na důkazech a v případech nedostatku důkazů prohlášení založená na názorech expertů pro management antikoagulace u dětí na ECMO.

Výsledky: Bylo představeno 23 doporučení, 52 expertních konsenzuálních prohlášení a 16 prohlášení o dobré praxi pokrývajících řízení antikoagulace při ECMO ve třech širokých kategoriích: obecná péče a monitorování; perioperační péče; a neprocedurální krvácení nebo trombóza. Byly identifikovány knowledge- gaps a výzkumné priority spolu se třemi prohlášeními o dobré praxi zaměřenými na výzkum.

Závěry: Těchto 91 prohlášení zaměřených na klinickou péči bude tvořit základ pro standardizaci a budoucí klinické studie zahrnující téma antikoagulace u dětských pacientů na ECMO.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003480

Robin Lohse, Nanna Wagner a Michael Seltz Kristensen

Cílem této randomizované studie bylo zjistit, zda ultrazvuk napomáhá úspěšné identifikaci krikothyroidní membrány u modelu obézního krku s posunem průdušnice od střední čáry. Autoři vyvinuli silikonové modely krku, které byly vhodné jak pro palpaci, tak pro ultrasonografii, a kde se průdušnice laterálně odchylovala od střední čáry na obě strany. Po praktickém školení a nácviku ultrasonografie pro identifikaci krikotyroidní membrány, provedli anesteziologové a rezidenti náhodně identifikaci buď pomocí ultrazvuku, nebo palpací na jednom ze dvou modelů krku.

Výsledky: Zahrnuto bylo 57 účastníků, z nichž bylo 28 náhodně přiřazeno k identifikaci za pomocí ultrazvuku a 29 náhodně přiřazeno k palpaci. Správná identifikace krikotyroidní membrány byla dosažena u 21 (75,0 %) vs. 1 (3,5 %) účastníků ve skupině s ultrazvukem oproti skupině s palpací (rizikový poměr [RR], 21,8 [95%CI, 3,1–151,0]). Poloha průdušnice v sagitální rovině byla správně identifikována u 24 (85,7 %) vs. 16 (55,2 %) účastníků ve skupině s ultrazvukem oproti skupině s palpací (RR, 1,6 [95% CI, 1,1–2,2]).

Závěr: Identifikace krikotyroidní membrány u modelu obézního krku s posunem průdušnice od střední čáry byla častěji úspěšná s použitím ultrazvuku ve srovnání s palpací. Tato studie podporuje potenciální využití ultrazvuku před úvodem do anestezie a zajištěním dýchacích cest u skupiny obézních pacientů a může být použita i v nouzových situacích, kdy je ultrazvuk snadno dostupný. Další studie na lidských subjektech by měly být provedeny.

Anesth Analg . 2024 Jul 1;139(1):195-200. doi: 10.1213/ANE.0000000000006867.

Yatish S. Ranganath, Vendhan Ramanujam, Qasim Al-Hassan, et al.

Cílem této pragmatické, randomizované, pro pacienty i hodnotitele zaslepené studie superiority bylo porovnat tradiční techniku ztráty odporu (LOR) pro umístění torakálního epidurálního katetru a technologii dynamického snímání tlaku (DPS) z hlediska míry úspěšnosti prvního pokusu o zajištění. Sekundární sledované parametry zahrnovaly dobu zavedení katetru, snadnost umístění katetru, přítomnost pozitivního znaku klesajícího menisku, časné hemodynamické změny a nechtěné punkce dury. Dále byly zkoumány výsledky včetně počtu pokusů, hloubky jehly k epidurálnímu prostoru, potřebu zásahu konzultanta, pacientem hodnocené nepohodlí při zavádění, bolest v místě zavedení, pooperační hodnoty bolesti a spotřebu opioidů během 48 hodin.

Výsledky: Bylo zařazeno 133 pacientů mezi 18 a 75 roky věku; 117 bylo zahrnuto do konečné analýzy (n = 57 pro skupinu LOR; n = 60 pro skupinu DPS). Primární úspěšnost umístění epidurálního katetru byla 91,2 % (52 z 57) ve skupině LOR a 96,7 % (58 z 60) ve skupině DPS (95% CI rozdílu v podílech: −0,054 [−0,14 až 0,03]; P = 0,264). Nebyl zjištěn žádný rozdíl v době procedury mezi oběma skupinami (medián IQR v minutách: LOR 5,0 [7,0], DPS 5,5 [7,0]; P = 0,982). Počet pacientů s nástupem epidurální analgezie za 10 minut byl 49,1 % (28 z 57) ve skupině LOR ve srovnání s 31,7 % (19 z 60) ve skupině DPS (P = 0,062). Ve každé skupině byly 2 případy nechtěných punkcí dura mater. Další sekundární nebo zkoumané výsledky se mezi skupinami významně nelišily.

Závěr: Tato studie neprokázala superioritu techniky dynamického snímání tlaku oproti tradiční metodě techniky ztráty odporu pro identifikaci torakálního epidurálního prostoru.

Anesth Analg . 2024 Jul 1;139(1):201-210. doi: 10.1213/ANE.0000000000006792.

Kallirroi Laiya Carayannopoulos, Fayez Alshamsi, Dipayan Chaudhuri, et al.

Cílem tohoto systematický přehled a metaanalýzy bylo zhodnocení, zda použití antipsychotických léků u kriticky nemocných dospělých pacientů s deliriem ovlivňuje důležité výsledky pro pacienty.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto pět randomizovaných kontrolovaných studií (n = 1750). Použití antipsychotických léků ve srovnání s placebem nezvýšilo počet dnů bez deliria nebo kómatu (průměrný rozdíl 0,90 d; 95% CI, –0,32 až 2,12; střední jistota), ani nezpůsobilo rozdíl v mortalitě, délce umělé plicní ventilace, pobytu na JIP nebo v nemocnici. Použití antipsychotik nezvýšilo riziko nežádoucích událostí (poměr rizik 1,27; 95% CI, 0,71–2,30; vysoká jistota). Subanalýza typických versus atypických antipsychotik neidentifikovala žádný podskupinový efekt pro žádný výsledek.

Závěr: Tato studie prokázala se střední s mírou jistoty, že neexistuje rozdíl v počtu dnů bez deliria nebo kómatu, když jsou kriticky nemocní dospělí pacienti s deliriem léčeni antipsychotiky. Další studie u podskupiny pacientů s hyperaktivním deliriem mohou být přínosné.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006251

STARSurg Collaborative a EuroSurg Collaborative

Cílem této mezinárodní prospektivní kohortová studie bylo definovat výskyt a čas výskytu pooperačních kardiálních komplikací a zkoumat jejich dopad na 30denní celkovou mortalitu.

Výsledky: Kolekce dat probíhala ve 446 nemocnicích v 28 zemích po celé Evropě a zahrnovala 24 203 pacientů, z nichž 611 (2,5 %) mělo kardiovaskulární komplikace. Celkem 458 (1,9 %) pacientů zemřelo do 30 dnů po operaci, z toho 123 (26,9 %) úmrtí byla příčina kardiální. Míra mortality byla vyšší u pacientů, kteří měli pooperační kardiovaskulární komplikace než u těch, kteří je neměli (19,8 % vs. 1,4 %), což přetrvávalo i po úpravě rizika (RR (95%CI) 4,15 (3,14–5,48)). Odhadli jsme absolutní snížení rizika mortality (95%CI) o 0,4 (0,3–0,5) při nepřítomnosti všech kardiovaskulárních komplikací. To by představovalo relativní snížení rizika mortality o 21,1 %, pokud by byly všechny kardiovaskulární komplikace preventovány.

Závěr: Pooperační kardiovaskulární komplikace jsou relativně časté a vyskytují se brzy po velkých břišních operacích. Přesto více než 1 z 5 pooperačních úmrtí bylo přičitatelné těmto komplikacím, což zdůrazňuje důležitou oblast pro budoucí randomizované studie.

Anaesthesia 2024, 79, 715–724 doi:10.1111/anae.16220

Rishi Chanderraj, Andrew J. Admon, Ying He, et al.

Experimentální a observační studie naznačily, že empirická léčba bakteriální sepse antianaerobními antibiotiky (např. piperacilin-tazobaktam) je spojena s horšími výsledky ve srovnání s antibiotiky šetřícími anaeroby (např. cefepim). Nedávná pragmatická klinická studie piperacilin-tazobaktamu a cefepimu však neprokázala žádné rozdíly v krátkodobých výsledcích po 14 dnech. Další studie jsou zapotřebí k objasnění empirického použití těchto léčiv.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo zkoumat použití piperacilin-tazobaktamu ve srovnání s cefepimem ve vztahu k 90denní mortalitě u pacientů empiricky léčených pro sepsi, s použitím analýzy proměnných během 15měsíčního nedostatku piperacilin-tazobaktamu. Studie zahrnovala dospělé pacienty s podezřením na sepsi léčené vankomycinem a buď piperacilin-tazobaktamem, nebo cefepimem pro stavy s předpokládanou ekvipoisí mezi těmito dvěma antibiotiky. Primárním sledovaným parametrem byla 90denní mortalita. Sekundární sledované parametry zahrnovaly dny bez selhání orgánů, dny bez ventilace a dny bez potřeby vasopresorů.

VÝýsledky: Mezi 7569 pacienty (4174 mužů [55 %]; medián věku, 63 [IQR 52-73] let) se sepsí splňující kritéria studie bylo 4523 léčeno vankomycinem a piperacilin-tazobaktamem a 3046 vankomycinem a cefepimem. Léčené skupiny se významně nelišily ve věku, Charlson Comorbidity Index skóre, Sequential Organ Failure Assessment skóre nebo čase do podání antibiotika. V analýze proměnných byl piperacilin-tazobaktam spojen s absolutním nárůstem mortality o 5,0 % po 90 dnech (95% CI, 1,9 %-8,1 %) a s 2,1 (95% CI, 1,4-2,7) méně dny bez selhání orgánů, 1,1 (95% CI, 0,57-1,62) méně dnů bez ventilace a 1,5 dne (95% CI, 1,01-2,01) méně bez potřeby vasopresorů.

Závěr: Mezi pacienty s podezřením na sepsi bez jasné indikace pro pokrytí anaerobů bylo podání piperacilin-tazobaktamu spojeno s vyšší mortalitou a delší dobou dysfunkce orgánů ve srovnání s cefepimem. Tato data naznačují, že rozšířené použití empirických antibiotik pro pokrytí anaerobů při sepsi může být škodlivé.

JAMA Intern Med. 2024;184(7):769-777. doi:10.1001/jamainternmed.2024.0581

Lorena Bermudez‑Barrezueta, Juan Mayordomo‑Colunga, Maria Minambres‑Rodriguez, et al.

Cílem této prospektivní, multicentrické, observační studie bylo analyzovat účinky podávání sedativ na klinické parametry, úroveň komfortu, potřebu intubace a délku pobytu na pediatrické jednotce intenzivní péče (PICU) u dětí pod pět let věku s akutním respiračním selháním (ARF) podstupujících neinvazivní ventilaci (NIV). Klinické informace a úrovně komfortu byly zaznamenány při zahájení NIV a poté po 3, 6, 12, 24 a 48 hodinách. K hodnocení úrovně komfortu pacientů byla použita COMFORT-behavior (COMFORT-B) škála. Za selhání NIV byla považována potřeba endotracheální intubace.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 457 pacientů s mediánem věku 3,3 měsíce (IQR 1,3–16,1). Sedaci dostalo 213 dětí (46,6 %; sedovaná skupina); tyto děti měly vyšší srdeční frekvenci, vyšší COMFORT-B skóre a nižší SpO2/FiO2 poměr než děti, které sedaci nedostaly (nesedovaná skupina). Významné zlepšení COMFORT-B skóre ve 3, 6, 12 a 24 hodinách, srdeční frekvence v 6 a 12 hodinách a SpO2/FiO2 poměru v 6 hodinách bylo pozorováno u sedované skupiny. Celková úspěšnost NIV byla 95,6 % - intubace byla vyžadována u 6,1 % sedované skupiny a u 2,9 % nesedované skupiny (p = 0,092). Délka pobytu na PICU korelovala s hmotností, PRISM III skóre, respirační frekvencí ve 12 hodinách, SpO2 ve 3 hodinách, FiO2 ve 12 hodinách, selháním NIV a délkou trvání NIV. Nebylo prokázáno, že by použití sedace bylo spojeno se selháním NIV nebo délkou pobytu na PICU.

Závěr: Použití sedace může být u dětí s akutním respiračním selháním na NIV užitečné, protože se zdá, že zlepšuje klinické parametry a úroveň komfortu, ale nemusí zvyšovat míru selhání NIV nebo délku pobytu na PICU, i když sedované děti byly při zahájení techniky závažněji nemocné.

Bermudez‑Barrezueta et al. Critical Care (2024) 28:235

Markus Zadrazil, Peter Marhofer, Philipp Opfermann, et al.

S hypotézou, že během počátečního období po podání neidentifikují žádné farmakodynamické rozdíly mezi liposomálním a běžným bupivakainem, ale naleznou lepší dlouhodobé farmakodynamické vlastnosti, navrhli autoři randomizovanou, kontrolovanou, trojitě zaslepenou, monocentrickou studii s dobrovolníky. Dobrovolníci ve věku 18 až 55 let (index tělesné hmotnosti 18 až 35 kg/m²) dostali dva bloky ulnárního nervu pod ultrazvukovou navigací, jeden blok byl proveden s liposomálním a druhý s běžným bupivakainem. Který byl aplikován první, bylo určeno randomizací. Endpoints zahrnovaly úspěšnost zavedení blokády, čas do nástupu a trvání blokády. Reziduální účinnost byla hodnocena dobrovolníky vedením deníku.

Výsledky: Úspěšná senzorická blokáda byla zaznamenána u 8 z 25 dobrovolníků (32 %) po liposomálním bupivakainu a u 25 z 25 (100 %) po běžném bupivakainu (P < 0,0001). Významné rozdíly se objevily v čase do nástupu, definovaném jako 0% odpověď na píchání ve čtyřech z pěti oblastí hypothenaru (P < 0,0001), a v čase od nástupu do 80 % nebo 20 % v jedné z pěti oblastí (P < 0,001; P < 0,001). Sebehodnocení delší než 3,5 dne odhalilo, pouze u liposomálního bupivakainu, přerušované, ale nepředvídatelné epizody reziduální senzorické blokády.

Závěry: Výsledky ukazují, že liposomální bupivakain není vhodný jako „jediný“ lék pro intraoperační regionální anestezii. Zjištění jeho omezené dlouhodobé účinnosti přidávají k existujícím důkazům, že lze očekávat pouze mírný účinek na pooperační terapii bolesti.

Anesthesiology .2024 Jul 1;141(1):24-31. doi: 10.1097/ALN.0000000000004988.

Stephanie P. Taylor, Marc A. Kowalkowski, Sable Skewes, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo zhodnotit reálné dopady aktualizovaných doporučení Surviving Sepsis Campaign (SSC) pro načasování podání antibiotik.

Výsledky: Zařazeno bylo 166 559 dospělých hospitalizovaných pacientů léčených na urgentním příjmu pro podezření na závažnou infekci. Pomocí modelu predikce infekce s cutoffem 0,5 pro klasifikaci možné vs. pravděpodobné infekce jsme zjistili, že 30 % kohorty s podezřením na infekci by bylo klasifikováno jako absence šoku a bylo by možné je zahrnout pro nové doporučení podání antibiotika během 3hodin doporučení. V reálné praxi měla tato skupina čas do podání antibiotik (medián 5,5 hod; IQR 3,2–9,8 hod) a nízkou mortalitu (2 %). Pacienti kategorizovaní jako absence šoku, pravděpodobná infekce měli medián času do podání antibiotik 3,2 hodiny (IQR 2,1–5,1 hod) a mortalitu 3 %. Pacienti kategorizovaní jako přítomnost šoku, pravděpodobná infekce měli medián času do podání antibiotik 2,7 hodiny (IQR 1,7–4,6 hod) a mortalitu 17 %, a pacienti kategorizovaní jako přítomnost šoku, možná infekce měli medián času do podání antibiotik 6,9 hodiny (IQR 3,5–16,3 hod) a mortalitu 12 %.

Závěr: Tato data podporují nedávno aktualizovaná doporučení SSC k přizpůsobení cílů pro načasování antibiotik podle stratifikace rizika a pravděpodobnosti infekce. Naše výsledky poskytují empirickou podporu, že lékaři a nemocnice by neměli být nuceni dodržovat 1hodinové cíle u pacientů bez šoku a pouze s možnou sepsí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006240

Peter J. Dunbar,Ryan Peterson, Max McGrath, et al.

Cílem této retrospektivní multicentrické kohortové studie bylo opsat praxi ve Spojených státech týkající se podávání sedativ a analgetik pacientům na neinvazivní ventilaci (NIV) pro akutní respirační selhání (ARF) a zjistit, zda tato praxe souvisí s pravděpodobností intubace nebo úmrtí.

Výsledky: Celkem byla data shromážděna ze 1017 nemocnic. Zařazeno bylo  433 357 dospělých pacientů na NIV, z nichž 26,7 % (95% CI 26,3%–27,0%) dostávalo sedativa nebo analgetika. Celkem 50 589 pacientů (11,7%) dostávalo pouze opioidy, 40 646 (9,4%) dostávalo pouze benzodiazepiny, 20 146 (4,6%) dostávalo opioidy a benzodiazepiny, 1 573 (0,4%) dostávalo pouze dexmedetomidin a 2 639 (0,6%) dostávalo dexmedetomidin spolu s opioidem a/nebo benzodiazepinem. Z 433 357 pacientů na NIV, 50 413 (11,6%; 95% CI, 11,5–11,7%) pacientů podstoupilo invazivní umělou plicní ventilaci ve dnech 2–5 v nemocnici nebo zemřelo ve dnech 2–30 v nemocnici. Intubace byla použita u 32 301 pacientů (7,4%; 95% CI, 7,3–7,6%). Dále došlo k úmrtí u 24 140 pacientů (5,6%; 95% CI, 5,5–5,7%). Multivariabilní analýza ukázala, že užívání jakéhokoli studovaného léku bylo spojeno se zvýšenou pravděpodobností intubace nebo úmrtí. Při inverzní pravděpodobnostním vážení bylo užívání jakéhokoli studovaného léku také spojeno se zvýšenou pravděpodobností intubace nebo úmrtí (OR průměrného léčebného účinku 1,38; 95% CI, 1,35–1,40).

Závěry: Používání sedativ a analgetik během NIV je běžné. Užívání léků bylo spojeno se zvýšenou pravděpodobností intubace nebo úmrtí. Je zapotřebí dalšího výzkumu k potvrzení tohoto zjištění a k určení, zda jsou některé subpopulace touto praxí zvláště ohroženy.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006253