Publikace 2020 leden

Dipayan Chaudhuri, David Granton et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo určit roli nasální vysokoprůtokové kanyly v peri-intubačním období. Primárním sledovaným parametrem byla závážná desaturace (definovaná jako hodnota periferní saturace kyslíkem <80% během intubace). Mezi sekundární sledované parametry byl zahrnut apnoický čas, PaO2 před a po intubaci, PaCO2 po intubaci, délka pobytu na JIP a krátkodobá úmrtnost.

Výsledky: Zahrnutých bylo 10 randomizovaných klinických studii (n = 1,017 pacientů). High-Flow nasální kanyla neměla efekt na míru výskytu peri-intubační hypoxémie (RR, 0,98; 95% CI, 0.68-1.42; 0.3% pro absolutní redukci rizika, střední jistota), závažné komplikace (RR, 0.87; 95% CI, 0.71-1.06), apnoický čas (střední rozdíl, 10.3 s vyšší s high-flow nazální kanylou; 95% CI, 11.0 s níže na 31.7 s výše), PaO2 měřený po preoxygenaci (střední rozdíl, 3.6 mm Hg vyšší; 95 % CI, 3.5 mm Hg nižší na 10.7 mm Hg výše), nebo PaO2 měřený po intubaci (mean difference, 27.0 mm Hg vyšší; 95% CI, 13.2 mm Hg nižší na to 67.2 mm Hg výše), pokud porovnáváme s konvenční oxygenoterapií. Nenašel se žádný efekt na postintubačním PaCO2, délka pobytu na JIP a ani 28-denní mortalitu.

Závěr: Byla zjištěna střední až nízká jistota důkazu, že použití vysokoprůtokové nasální kanyly nemá žádný vliv na závažnou desaturaci, vážné komplikace, apnoický čas, oxygenaci, délku pobytu na JIP nebo celkové přežití při použití v peri-intubační období v porovnání s konvenční oxygenoterapií .

Crit Care Med 2019; XX:00–00

Adit A. Ginde, Roy G. Brower, Jeffrey M. Caterino, et al.

Tato randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie časné suplementace vitamínu D3 u deficientních kriticky nemocných pacientů s vysokým rizikem úmrtí, zahrnula celkem 1360 pacientů. Randomizace proběhla během 12 ti hodin od přijetí pacienta na JIP. Pacientům, splňujícím kritéria, bylo podáno 540 000 IU vitamínu D3, nebo placebo.

Výsledky: Ze zařazených pacientů mělo 1078 deficit vitamínu D (25-hydroxyvitamin, <20 ng/ml [50 nmol/l]) a byli zařazeni do primární analýzy populace. Střední hladina vitamínu D 3. den hospitalizace byla 46.9±23.2 ng/ml (117±58 nmol/litr) u skupiny s podaným vitamínem D a 11.4±5.6 ng/ml (28±14 nmol/l) u placebo skupiny (rozdíl 35.5 ng/ml; 95%CI, 31.5 až 39.6). 90 ti denní mortalita byla 23.5% u skupiny s podaným vitamínem D (125 z 531 pacientů) a 20.6% u placebo skupiny (109 z 528 pacientů), (rozdíl, 2.9procentuálního bodu; 95% CI, −2.1 až 7.9; P = 0.26). Nebyl pozorován klinicky významný rozdíl mezi sekundárními sledovanými parametry. Vstupní závažnost deficitu vitamínu D neovlivnila zařazení ani mortalitu.

Závěr: Časné enterální podání vysokých dávek vitamínu D3 u vitamín D deficientntních kriticky nemocných pacientů nevedlo ke zlepšení 90 ti denní mortality, ani dalších sledovaných parametrů oproti placem kontrolované skupině.

N Engl J Med 2019;381:2529-40. DOI: 10.1056/NEJMoa1911124

Zongsheng Wu, Shi Zhang, Jingyuan Xu, et al.

Tato mata analýza identifikovala jednu prospektivní a 7 retrospektivních kohortových studií dospělých pacientů v septickém šoku, kterým byl konkomitantně podáván noradrenalin a vasopresin.Otázkou bylo, podání kterého z vazopresorů by mělo být přerušeno jako první při zlepšení stavu pacienta. Primárním sledovaným parametrem byla incidence hypotenze. Sekundárními sledovanými parametry byla celková mortalita, mortalita na JIP a délka pobytu na JIP.

Výsledky: Pokud byl první vysazen vasopresin, byla incidence hypotenze vyšší, než když byl jako první vysazen noradrenalin (OR 0.3, 95% CI, CI 0.10 až 0.86, P=0.02; I² 91%).  Nebyl identifikován signifikantní rozdíl v celkové mortalitě (OR 1.28, 95% CI 0.77 až 2.10, P=0.34) ani mortalitě na JIP (OR 0.99, 95% CI 0.74 až 1.34, P =0.96) mezi oběma skupinami. Také délka pobytu na JIP byla hodnocena v 5 studiích a nebyl pozorován významný rozdíl mezi skupinami různého vysazování vezopresorů (střední rozdíl 1.35, 95% CI -2.05 až 4.74, P =0.44). Analýza podskupin ukázala významnou asociaci mezi hypotenzí a odpojováním vazopresinu, jako prvního, zejména u pacientů s terapií nízkými dávkami kortikosteroidů (OR 0.18, 95%, CI 0.04 až 0.78, P =0.02). Trial sequence analýza indikovala nedostatek důkazů pro současné výsledky (požadovaný velikost vzorku 11821).

Závěr: U dospělých pacientů v septickém šoku v terapii noradrenalinem a vasopresinem vedlo přerušení podávání vasopresinu k vyšší incidenci hypotenze, avšak nemělo vliv na mortalitu nebo délku pobytu na JIP.

SHOCK, Vol. 53, No. 1, pp. 50–57, 2020

Fayez Alshamsi, Khalil Alshammari, Emilie Belley‑Cote, et al.

Tato meta analýza a systematický přehled zahrnul 25 randomizovaných kontrolních studií (s celkem 1796 pacienty), které zkoumaly efektivitu a bezpečnost extrakorporální hepatální podpory (ECLS) při jaterním selhání.

Výsledky: ECLS bylo pojeno se snížením mortality (RR 0.84; 95% CI 0.74, 0.96, střední jistota) a zlepšením hepatické encefalopatie (RR 0.71; 95% CI 0.60, 0.84, nízká jistota) u pacientů s akutním jaterním selháním (ALF) a akutním selháním v terénu chronického jaterního selhání (ACLF). Efekt ECLS na hypotenzi (RR 1.46; 95% CI 0.98, 2.2, nízká jistota), krvácení (RR 1.21; 95% CI 0.88, 1.66, střední jistota), thrombocytopénii (RR 1.62; 95% CI 1.0, 2.64, velmi nízká jistota) a infekci vstupů (RR 1.92; 95% CI 0.11, 33.44, nízká jistota), je nejasný.

Závěr: Extrakorporální hepatální podpora snižuje mortalitu a zlepšuje hepatickou encefalopatii u pacientů s akutním jaterním selháním a s akutním jaterním selháním v terénu chronického selhání. Efekt na další sledované modality je nejasný. Nicméně výsledky jsou zatíženy rizikem bias a nepřesností, je proto třeba větších studií.

Intensive Care Med (2020) 46:1–16

Yahong Gong, Xiaohan Xu et al

Účelem této prospektivní, jednoduše zaslepené randomizované kontrolované studie bylo prozkoumat potenciální přínosy flexibilní laryngeální masky (FLMA) v porovnání s endotracheální kanylou (ETT) při pooperačních bolestech hrdla při chirurgických výkonech na štítné žláze. Celkem bylo zařazeno 96 pacientů ve věku 20-80 let podstupujících elektivní radikální tyroidektomii v celkové anestezii  (propofol, fentanyl a rokuronium) s umělou mechanickou ventilaci. Tito byli náhodně rozděleni do skupiny ETT a FLMA. Tlaky v manžetách ETT a FLMA byly přísně kontrolovány. Výskyt a závažnost pooperační bolesti v krku, necitlivost a chrapot byly hodnoceny 1, 24 a 48 hodin po výkonu a porovnány mezi skupinami.

Výsledky: Výskyt a závažnost bolesti v krku a chrapot byl ve skupině FLMA významně nižší než u skupiny ETT. Ve srovnání s ETT skupinou.

Závěry: Pacienti podstupující operaci štítné žlázy s použitím flexibilní laryngeální masky měli méně pooperačních laryngofaryngeálních  symptomů ve srovnání  se skupinou s použitím endotracheální kanyly.
 

Nakajima et al. Critical Care (2019) 23:407

Vijai Williams, Muralidharan Jayashree et al.

Tato dvojitě zaslepená randomizovaná kontrolovaná studie s paralelním ramenem, porovnala 0,9% NaCl s Plasmalytem jako iniciální tekutinu při dětské diabetické ketoacidóze (DKA). Primárním sledovaným parametrem byl výskyt nově vzniklého akutního selhání ledvin (AKI), nebo jeho progrese. Sekundárními sledovanými parametry byla úprava AKI, DKA (pH> 7,3, hydrogenuhličitan> 15 mEq /l a normální čití), změna hladin chloridů, pH a bikarbonátů, míra nemocniční úmrtnosti, potřeba renální substituční léčby (RRT) a délka na JIP a pobytu v nemocnici.

Výsledky: Šedesáti šesti dětem byl podán buď plazmalyte (n = 34) nebo 0,9% NaCl (n = 32). Výskyt nových nebo progresivních AKI byl obdobný [Plasmalyte 13 (38,2%) vs. 0,9% NaCl 15 (46,9%); upravené OR 1,22; 95% CI 0,43 - 3,43, p = 0,70]. Medián času (IQR) do úpravy DKA byl u plazmalyte a 0,9% NaCl 14,5 (12 až 20) a 16 (8 až 20) hodin. Čas do úpravy AKI byl podobný v obou skupinách [Plazmalyte 22,1 oproti 18,8 h u 0.9% NaCl (upravená HR) 1,72; 95% CI 0,83 - 3,57; p = 0,14)]. Délka pobytu v nemocnici byla také srovnatelná [Plasmalyte 9 (8 až 12) vs. 0,9% NaCl 10 (8,25 až 11) dní; P= 0,39].

Závěry: Výskyt nově vzniklého nebo progresivního akutního renálního selhání byl obdobný u skupiny s terapií plasmalytem  jako u skupiny pacientů s 0,9 % NaCl. Podávání plazmalytu a 0.9% NaCl bylo spojeno se srovnatelnou dobou nutnou k úpravě diabetické ketoaciózy, potřebou renální substituční terapie, mortality a délky pobytu na JIP a délky hospializace.

Williams et al. Critical Care (2020) 24:1

Leigh D. White, Christopher Thang et al.

Bezpečnost a míra výskytu nepříznivých událostí při zajištění dýchacích cest pomocí supraglotických pomůcek (SGA) při porodu císařským řezem (CD) jsou špatně charakterizovány. Hlavním cílem tohoto průzkumu bylo určit, zda byl první pokus o zavedení úspěšnější a rychlejší při použití SGA, nebo endotracheální intubace při elektivním CD. Sekundárním sledovaným parametrem bylo zhodnocení míry výskytu nepříznivých událostí spojených s použitím SGA oproti endotracheální intubaci při plánovaném CD v celkové anestezii.

Výsledky: Čtrnáct studií s celkem 2236 pacienty porovnávalo SGA a endotracheální intubaci.
Celkově nebyl statisticky významný rozdíl v míře úspěšnosti při prvním pokusu zavedení (OR = 1,92;
95% CI, 0,85 - 4,32; I2 = 0%; P = 0,44), ani klinicky významný rozdíl v řase nutném pro inserci (WMD = −15.80 s; 95% CI, −25.30 to −6.31 s; I2 = 100%; P = .001). Podobně nebyl nalezen rozdíl v míře nepříznivých událostí s výjimkou bolesti v krku, která byla snížena použitím SGA OR = 0.16; 95% CI, 0.08–0.32; I2 = 53%; P < .001).

Závěr: Navzdory porovnatelné míře úspěšné inzerce a bezpečnostního profilu supraglotických pomůcek a endotracheální kanyly pro elektivní císařský řez v rámci této meta analýzy, zůstávají výsledky nedostatečně prokazatelné.  V současnosti jsou nutné další studie před doporučením použití SGA jako první linie dýchacích cest při elektivním císařském řezu.

 

Anesth Analg XXX; XXX: 00-00

Praktické postupy, vypracované americkou společností anesteziologů (ASA), jsou systematicky vypracované reporty, které jsou určeny na pomoc při rozhodování v oblastech péče o pacienta. Poradenství poskytuje syntézu vědeckých poznatků z literatury a analýzu znaleckého posudku, klinicky proveditelné údaje, komentáře otevřeného fóra a konsensuální průzkumy. Do doporučení  perioperačního přístupu bylo zahrnuto například identifikace typu implantovaného přístroje, zjištění, zda je pacient dependentní na stimulaci přístrojem, upřesnění, jakým způsobem bude výkon přístroj ovlivňovat, doporučené postupy pro emergentní defibrilaci a stimulaci, nebo jaký typ monitoringu je vhodný.

Anesthesiology 2020; 132:225–52.

Flora T. Scheffenbichler, Maíra I. Rudolph et al.

Primárním sledovaným parametrem této studie bylo zhodnotit souvislost mezi dávkou neuromuskulárního relaxans a pooperačními respiračními komplikacemi u kojenců a dětí.

Výsledky: Byla analyzována data 6507 dětských pacientů ve věku 0-10 let, podstupujících chirurgický výkon. V analýzách se ukázalo, že vysoké dávky neuromuskulárního relaxans byly spojeny s vyšším rizikem pooperačních respiračních komplikací (OR 2,27; 95% CI 1,12 - 4,59; P = 0,22). Efekt byl modifikován věkem (P pro interakci = 0,016) vůči významnějšímu riziku u kojenců ≤ 1 rok (OR 3,84; 95% CI) 1,35–10,94; P = 0,012), délkou operace (P pro interakci = 0,006) směrem k vyšším rozdílům  pro operace <90 minut (OR 4,25; 95% CI 1,19–15,18; P = 0,2626) a fyzickým stavem ASA (P pro interakci = 0,015) s větším efektem u pacientů s vyšším operačním rizikem (ASA> 1: OR 3,17; 95% CI 1,43–7,04; P = 0,005). Reverze neostigminem nezměnila asociaci mezi podáním neuromuskulárních relaxans a pooperačními respiračními komplikacemi (P pro interakci = 0,38). Instrumentální proměnná analýza potvrdila asociaci mezi vysokými dávkami neuromuskulárních relaxans s pooperačními respiračními komplikacemi (probit koeficient 0,25; 95% CI 0,04 - 0,46; P = 0,222).

Závěr: Vysoká dávka neuromuskulárních relaxans je asociována s postoperačními respiračními komplikacemi.  Byla identifikována subkohorta pediatrických pacientů, kteří jsou zvláště citliví na respirační nežádoucí účinky neuromuskulárních relaxans: kojenci, pediatričtí pacienti podstupující krátkodobé operace a  vyšším ASA.

Acta Anaesthesiol Scand. 2020; 64: 156–167.

Oluremi A. Ojo, BS, Jennifer E. Mehdiratta et al.

Tato prospektivní, randomizovaná, dvojitě zaslepená studie se zabývala porovnáním účinku  0,1% ropivakainu s 2μg /ml fentanylu  podávaného po 45 minutách jako 6 ml bolusy do epidurálního katetru a kontinuálního podávání 8 ml/h stejné směsi pro terapii porodních bolestí.  Primárním sledovaným parametrem byla spotřeba analgetik při pacientem kontrolované analgezii (PCI). Sekundární sledované parametry zahrnovaly nutnost lékařského zásahů, vzorce použití pacientem kontrolované epidurální analgezie, motorickou blokádu, počet pacientů, u kterého se vyvinula hypotenze, skóre bolesti, doba trvání druhé fázi porodu a spokojenost matek.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 120 rodiček (61 ve skupině s programovaným intermitentním epidurálním podáním bolusů a 59 ve skupině s kontinuální infuzí). Medián (interkvartální  rozsah) objemu PCI epidurálních analgetik za hodinu se mezi skupinami významně nelišil. Pro skupinu s kontinuální epidurální infuzí to bylo 4.5 ml/h (3.0-8.6 mL / h) a 4.0 mL / h (2.2-7.1 mL / h pro skupinu s časovaně  podávanými bolusy(P = .17). Odhad posunu lokace Hodges - Lehmann o rozdíl (95% CI) od kontinuální epidurální infúze do skupiny bolusů je 0,9 ml/h (- 0,4 až 0,7) 2,2 ml / h). Nebyly nalezeny žádné významné rozdíly mezi skupinami v žádném ze sekunárnych sledovaných parametů kromě vyššího mediánu (interkvartální  rozsah) pokusů o pacientem řízenou epidurální analgezie na daný poměr za hodinu ve skupině s podáváním bolusů  (0.17 [0.10-0.30] vs. 0.12 [ 0.08-0.18]; P =0.03) a více motorických blokád ve skupině s kontinuální analgezií (skupiny s Bromage score <5, 27.5% vs. 50.0%; P = 0.03).

Závěry: Nebylo nalezeno zlepšení ve sledovaných parametrech mezi skupinami s časovaným  podávání epidurálních bolusů analgetik ve srovnání se skupinou s kontinuální analgezií pro porodní bolesti kromě menší motorické blokády u skupiny s bolusy. Budoucí studie by měly posoudit, zda existují menší ale klinicky důležité rozdíly a vyhodnotit různé parametry programovaného intermitentního epidurálního podávání bolusů na optimalizaci analgezie a výsledků při tomto režimu analgezie.

 

Anesth Analg 2020;130:426–35

Marija Barbateskovic, Sara R. Krauss, Marie O. Colle

Tento systematický přehled a meta analýza zahrnuli 8 randomizovaných kontrolních studií s 11 porovnáními (počet pacientů n=951), které se zabývaly vlivem podávání haloperidolu vs. žádné intervence na povšechnou mortalitu, závažné nežádoucí účinky, dny bez deliria, se zdravím spojenou kvalitu života (HROoL) a kognitivní funkce u delirujících kriticky nemocných pacientů.

Výsledky: Ve třech studiích byl haloperidol použit jako záchranná terapie, kromě těchto nenašli autoři žádný efekt podání haloperidolu oproti kontrolní skupině na povšechnou mortalitu (RR 1.01; 95% CI 0.33-3.06; I2 = 0%; 112 účastníků; 3 studie; 4 porovnání; velmi nízká kvalita důkazů), nebo závažnost deliria (SMD −0.15; 95% CI −0.61-0.30; I2 = 27%; 134 účastníků; 3 studie; 4 porovnání; nízká kvalita důkazů). Žádná studie nezahrnula report nežádoucích účinků. Jedna studie se zaměřila na dny bez deliria, kognitivní funkce a prodloužení QTc intervalu.

Závěr: Důkazy pro podávání haloperidolu k terapii deliria u kriticky nemocných pacientů jsou sporé, nízké kvality a neprůkazné. Není tedy jistoty ohledně benefitu, poškození nebo neutrálních efektů podávání haloperidolu a těchto pacientů.

Acta Anaesthesiol Scand. 2020;64:254–266

Jhuma Sankar , Man Singh, Kiran Kumar, et al.

Primárním sledovaným parametrem této studie bylo dosažení terapeutických cílů nebo rezoluce septického šoku během prvních 6 hodin u dětí léčených podle Surviving Sepsis Campaign doporučení. Děti byly náhodně rozděleny do skupin intermitentní a kontinuální monitorace centrální venózní kyslíkové saturace (ScvO2).

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 75 a 77 dětí (medián věku 6 (1.5-10 let) do intermitentní a kontinuální monitorace ScvO2. Při porovnání skupin, došlo k rezoluci šoku během 6 hodin u více pacientů s kontinuální monitorací, oproti intermitentní monitoraci (36%  vs. 19%, RR 0.51; 95% CI 0.29–0.89; risk difference − 18.0%; 95% CI − 32.0 až − 4.0). Nebyl rozdíl v proporci pacientů, u kterých došlo k rezoluci šoku během 24 hodin (63% vs. 69%; RR 0.86; 95% CI 0.68–1.08), ani nebyl pozorován vliv na mortalitu (47% vs. 43%; RR 1.06; 95% CI 0.74–1.51).

Závěr: Větší proporce pacientů dosáhla terapeutických hodnot během 6 ti hodin při kontinuální monitoraci ScvO2, proto by měla být kontinuální monitorace ScvO2 použita k titraci terapie u pediatrických pacientů v septickém šoku. Pokud není dostupná, pak by měla být použita intermitentní monitorace.

Intensive Care Med (2020) 46:82–92

Gunnar Lachmann,Cornelia Knaak, Gerald Vorderwülbecke

Tato retrospektivní observační studie zařadila 2623 dospělých pacientů s hyperferitinemií (≥ 500 μg/L). Ti to byli dále kategorizováni do 17 podkategorií, včetně hemofagocytující lymfohistiocytózy (HLH) podle kritérií z roku 2004.

Výsledky: Z celkového počtu pacientů odpovídalo kritériím pro HLH 40 z nich (1.52%). Maximální hladiny feritinu u HLH byly nejvyšší v porovnání s jinými skupinami onemocnění (p < 0.001). Sepse a septický šok měli vyšší maximální hladiny feritinu oproti pacientům s jinými diagnózami (p < 0.001). Maximální hladina feritinu 9083 μg/l byla na 92.5% sensitivní a na 91.9% specifická pro HLH ( plocha pod křivkou  0.963; 95% CI, 0.949–0.978). Z ostatních podskupin pacientů měli vysoké hladiny feritinu pacienti s varicelou zoster, hepatitidou nebo malárií (medián hodnot 1,935, 1,928, a 1,587 μg/l). Maximální hladiny feritinu byly asociovány s nárůstem nemocniční mortality (OR, 1.518 na log μg/l [95% CI, 1.384–1.665 na log μg/l]; p < 0.001).

Závěr:  Maximální hladiny feritinu byly pozorovány u pacientů s HLH a mohou přispět k diagnostice tohoto onemocnění na JIP. Zahrnutí hladin feritinu do septického panelu je odůvodněné.

Crit Care Med 2019; XX:00–00

Claude Guérin, Nicolas Terzi, Mehdi Mezidi, et al.

Cílem této studie bylo porovnat vliv podpory nízkým tlakem a automatickou kompenzací tracheální kanyly během spontánní ventilace na svalovou sílu a distribuci plicní ventilace. V této randomizované cross over studii bylo 20 pacientům podány obě metody odpojování po dobu 30 minut separovány základní ventilací: 1. nulová tlaková podpora a 100% automatický kompenzace tracheální kanyly a 2. tlaková podpora 7cm H20 bez automatické kompenzace. V obou případech byl nastaven PEEP na 4cm H2O.

Výsledky: Dechová síla respiračních svalů pacienta byla u minimální tlakové podpory 7.2 (4.4-9.6)J/min a u automatické kompenzace 9.7 (5.7-21.9) J/min ( P = 0.011). Distribuce plicní ventilace se nelišila mezi dvěma metodami.

Závěr: Automatická kompenzace tracheální kanyly je asociována s vyšší dechovou silou, než je tomu u podpory nízkými tlaky bez alterace distribuce plicní ventilace.

Guérin et al. Ann. Intensive Care (2019) 9:137

Massimo Antonelli,Ignacio Martin‑Loeches, George Dimopoulos, et al.

Cílem tohoto vyjádření je poskytnout přehled managementu infekce Clostridioides difficile u kriticky nemocných pacientů, u kterých představuje obávaný problém a je z velké části spojena s nadužíváním antibiotické terapie.  Přijetí preventivních opatření a cílených terapeutických postupů má za cíl zastavit tento fenomén. Možnosti transplantace fekální mikrobioty by mohla u kriticky nemocných pacientů představovat zajímavou možnost, avšak dostupnost důkazů je limitovaná a jsou potřebné další studie, zabývající se touto tématikou.

Intensive Care Med

Stavroula Ilia, Patrick van Schelven et al.

Autoři se snažili pomocí této in vitro studie prozkoumat faktory, které ovlivňují rozdíl mezi vrcholovým inspiračním tlakem měřeným na Y-ose za dynamických průtokových podmínek a plató tlaku měřeným za podmínek nulového toku (odporový tlak) během tlakově řízené ventilace při použití různých endotracheálních kanyl, dechové mechaniky a nastavení ventilátoru. Měření byla prováděna při kombinacích tlaku nad PEEP(10, 15 a 20 cm H2O), odporu dýchacích cest (žádný, nízký, vysoký), compliance respiračního systému (od normální po extrémně vážnou) a inspiračního času při konstantním PEEP (5 cm H2O). Ke konstrukci modelů byla použita vícečetná regresní analýza predikce odporového tlaku stratifikovaného podle velikosti endotracheální kanyly.

Výsledky: Při univariační regresní analýze byla poddajnost dýchacího systému (β –1,5; 95% CI, –1,7 až –1,4; p <0,001), rezistence dýchacích cest (p 1,7; 95% CI, 1,5–2,0; p <0,001), tlak nad PEEP(p 1,7; 95% CI, 1,4–2,0; p <0,001) a inspirační čas (β –0,7; 95% CI, -1,0 až –0,4; p <0,001) asociovány s odporovým tlakem. Vícečetná lineární regresní analýza ukázala nezávislou souvislost mezi zvyšováním poddajnosti dýchacího systému, zvýšením odporu dýchacích cest, zvýšením tlaku nad PEEP a zkrácením inspiračního času a odporového tlaku pro všechny velikosti endotracheální kanyly. Inspirační čas byl nejsilnější proměnnou spojenou s proporcionálním nárůstem v odporovém tlaku. Příspěvek odporu dýchacích cest byl významnější s rostoucí velikostí endotracheální kanyly.

Závěry: Vrcholové inspirační tlaky měřené během tlakově řízené ventilace nadhodnocuje tlak plató bez ohledu na velikost endotracheální kanyly, zejména se sníženým inspiračním časem nebo zvýšeným odporem dýchacích cest.

Pediatr Crit Care Med 2020; 21: e47 – e51

Hui Xu, Xiaoqiu Zju et al.

Do této studie bylo zařazeno 75 pediatrický pacientů, 50 chlapců a 25 dívek. Vylučovací kritéria byla neschopnost identifikovat sternální úhel nebo nemožnost přístupu k vnitřní jugulární žíle. Katétr byl vložen do pravé vnitřní jugulární žíly, vzdálenost od bodu vpichu kůže do středu úhlu sterna byla změřena a špička katetru byla umístěna do vzdálenosti -1 cm. Poté byl u těchto dětí proveden rentgen hrudníku po vložení katétru. Relativní poloha mezi špičkou katétru a karinou byla potvrzena a na RTG snímcích byla vypočtena longitudinální vzdálenost od špičky katétru ke karině.

Výsledky: Všechny hroty katétru byly nad karinou a průměrná vzdálenost od špičky katétru ke karině byla 9,8 mm. U žádných pacientů nedošlo k závažným komplikacím.

Závěr: Sternální úhel je užitečným a spolehlivým anatomickým orientačním bodem pro určení pozice centrálního žilního katetru u dětí. Pomocí tohoto orientačního bodu může být katétr rychle umístěn do bezpečné polohy do pravé vnitřní jugulární žíly, zejména v některých urgentních případech.

Acta Anaesthesiol Scand. 2020; 64: 188–192.

Raghavan Murugan, Marlies Ostermann, Zhiyong Peng,et al.

Cílem této dotazníkové studie bylo zjistit přístup zdravotníků (intenzivistů, nefrologů, sester na JIP a dialyzačních sester), pečujících o kriticky nemocné, k preskripci ultrafiltrace u pacientů s akutním renálním selháním na renální substituční terapii (RRT).

Výsledky: Celkem 1569 zdravotních specialistů vyplnilo dotazník. Většina z nich bylo intenzivistů (72.7%) s mediánem 13.2 let praxe (7.2-22 let). Dvě třetiny respondentů (71.0%, regionální rozpětí 55-95.5%) uvedlo používání kontinuální renální substituční terapie s ultrafiltrací s mediánem 80 ml/h (interkvartální rozmezí 49-111) pro hemodynamicky nestabilního pacienta s maximální rychlostí 299ml/h (interkvartální rozmezí 200-365 ml/h) u hemodynamicky stabilních pacientů s regionální variabilitou. Pouze třetina respondentů (31.5%, rozmezí 13.7-47.8%) uvedla používání hodinové tekutinové bilance během kontinuální RRT. Hemodynamická nestabilita byla reportována v 20% případů(rozmezí 20-38%) a lékaři by snižovali rychlost výměny tekutin v 70% případů, v 51 % případů by zahájili podporu vazorpesory, ve 35% případů zcela zastavili RRT a v 31% podali bolus tekutin, vše se signifikantní regionální variabilitou. V porovnání s lékaři uváděly častěji sestry pacientovu intoleranci k net ultrafiltraci (73.4% vs 81.3% p = 0.002), frekvenci přerušení (40.4% vs 54.5%; p < 0.001) a nedostupnost kvalifikovaného personálu (11.9% vs 15.6%; p = 0.04). Lékaři častěji poukazovali na nedostatek dialyzačních přístrojů 14.3% vs 6.1%; p < 0.001) a finanční prostředky, jako bariéru pro používání terapie (12.1% vs 3.0%; p < 0.001).

Závěr: Tato studie prezentuje nové poznání pojetí ultrafiltrace v mezinárodním kontextu. Identifikovala rovněž specifické cíle pro zlepšení kvality péče. Data, získaná touto dotazníkovou studií, reflektují potřebu evidence-based doporučení k ultrafiltraci.

Crit Care Med 2020; 48:e87–e97

Geert Meyfroidt, Pedro Kurtz, Romain Sonneville

Infekce centrálního nervového systému (CNS) reprezentují 2.9% infekcí na JIP. Infekční meningitida a encefalitida mají, bez ohledu na to, zda mají komunitní, nebo nemocniční původ, dramatický průběh a možné závažné konsekvence včetně trvalého poškození mozku. Tento přehledový článek se zabývá epidemiologií, diagnostikou, klinickou prezentací, nejčastějšími patogeny a terapií akutní meningoencefalitidy a akutní bakteriální meningitidy a poskytuje ucelený přehled o těchto závažných onemocněních.

Intensive Care Med

Antoni Torres, Ignacio‑Martin‑ Loeches, Wendy Sligl, et al

Roční chřipková období jsou obvykle charakterizována změnami typů a podtypů chřipky, s různou mírou závažnosti. Přes pozoruhodná zlepšení v prevenci a léčbě pacientů s podezřením nebo laboratorně potvrzenou diagnózou chřipky, je období chřipek stále spojována s vysokou morbiditou a mortalitou.  Přijetí na JIP je nutné u pacientů se závažnými formami chřipkové infekce, přičemž ve většině případů je přítomna primární pneumonie. Tento článek shrnuje nejnovější poznatky o diagnostických a léčebných strategiích u kriticky nemocných pacientů s chřipkou se zaměřením na diagnostiku, antivirová terapie, použití kortikosteroidů, antibakteriální a antimykotickou terapii a podpůrná opatření. Zdůrazňuje zejména nutnost rychlého rozpoznání virové a případně bakteriální či mykotické koinfekce, časné zahájení terapie oseltamvirem a úplné vynechání terapie kortikosteroidy, které zvyšují mortalitu. Důležitá je optimální péče na JIP, podpůrný management, včetně zahájení ECMO v indikovaných případech.

Intensive Care Med

Shiqing Liu, Wenxu Qi et al.

Cílem této studie bylo zjistit změny vnitřního průměru a tvaru krikoidální chrupavky během vývoje a prozkoumat důsledky těchto změn pro výběr typu a velikosti endotracheální kanyly u pediatrické populace pomocí zhodnocení CT snímků u pacientů ve věku 1-20 let. Po provedení vícenásobné rekonstrukce a korekce cervikálního CT scanu byly měřeny a dopočítány transverzální a anteroposteriorní vnitřní průměry krikoidální chrupavky a byl dopočítán úhel mezi obloukem a laminou chrupavky ve střední sagitální rovině.

Výsledky: U žen se vnitřní průměry krikoidální chrupavky zvětšovaly lineárně s věkem. U mužů vykazovaly vnitřní průměry krikoidální chrupavky prudký růst během adolescence. Transversální rozměr vstupu byl nejmenším průměrem krikoidní chrupavky a predikční vzorec tohoto rozměru u dětí ve věku 1-12 let byl  stanoven: 0,4 × věk (rok) + 5,1, R2 = 0,758. Úhel mezi obloukem a laminou krikoidální chrupavky a poměry příčných ku anteroposteriorním rozměrům slabě korelovaly s věkem.

Závěr: Transversální vnitřní rozměr vstupu je nejmenší průměr krikoidální chrupavky. „Tvar trychtýře“ krikoidální chrupavky zůstává během vývoje nezměněn. Vnější průměr by se měl brát v úvahu při výběru velikosti endotracheální kanyly.

Pediatric Anesthesia. 2020; 30: 63–68.

Zakaria Ait‑Hamou , Jean‑Louis Teboul, Nadia Anguel et al.

Do této studie bylo retrospektivně zařazeno 491 pacientů se selháním oběh. Před a po podání 500 ml NaCl byl měřen srdeční výdej (CO) (pomocí PiCOO), tepová frekvence (HR), systlolický (SAP), diastolický (DAP), střední (MAP) a pulzní (PP) arteriální tlak, šok index (HR/SAP) a PP/HR poměr.

Výsledky: Změny v tepové frekvenci vyvolané podáním tekutin nebyly v korelaci se změnami CO. Plocha pod křivkou pro změny v tepové frekvenci při změnách HR jako detektoru pozitivní tekutinové odpovědi (CO nárůst ≥ 15%) se nelišila od 0.5. Změny v souvislosti s podáním tekutin v rámci SAP,MAP,PP , šok indexu a PP/HR poměr byly v korelaci se změnami CO v rámci podávání tekutin, avšak s r < 0.4.Nejlepší detekce byla  poskytnuta nárůstem PP, avšak i ta byla orientační (plocha pod křivkou = 0.719 ± 0.023, nejlepší práh: nárůst ≥ 10%, sensitivita = 72 [66–77]%, specificita = 64 [57–70]%).

Závěr: Pozitivní odpověď na podávání tekutin byla identifikována změnou pulzního arteriálního tlaku a nebyly pozorovány změny v srdeční tepové frekvenci. Změny při sledování jiných parametrů, jako například šokového indexu, nebo PP/HR poměru, neposkytly lepší diagnostickou přesnost.

Ait‑Hamou et al. Ann. Intensive Care (2019) 9:138