Publikace 2018 leden

Matthew A. Chong, Rohin Krishnan, Davy Cheng et al.

Aktuálně není jasné, jestli je možno použít stejný transfuzní trigger u kriticky nemocných pacientů a u pacientů s perioperační péči. Do meta-analýzy byli zahrnuty randomizované kontrolované studie testující liberální vs. restriktivní transfuzní strategii u kriticky nemocných a pacientů v perioperační péči. Primárním outcome byla 30-denní mortalita. Sekundární outcome byla incidence infarktu myokardu (IM), CMO, AKI, počet allogenních transfuzí a délka hospitalizace. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 27 RCT studií (10 797 pacientů). U kriticky nemocných pacientů byla restriktivní transfuzní strategie asociována se signifikantní redukcí 30-denní mortality (odds ratio, 0.82; 95% CI, 0.70– 0.97), nicméně daný efekt byl opačný u chirurgických pacientů (odds ratio, 1.31; 95% CI, 0.94–1.82). U kriticky nemocných pacientů vedla restriktivní transfuzní strategie k redukci incidence IM, CMP/TIA, počtu transfuzí, transfuzních reakcí a délky hospitalizace. U chirurgických pacientů vedla restriktivní strategie k redukci počtu transfuzí.

Záverem: Bezpečnost a efektivita restriktivní transfuzní strategie je pravděpodobně odlišná u kriticky nemocných a pacientů v perioperační péči. Daný efekt je potřeba dále testovat v prospektivních RCT studiích.

Crit Care Med 2018; 46:252–263

Guo‑guang Ma, Guang‑wei Hao, Xiao‑mei Yang et al.

Cílem studie bylo zhodnotit efektivitu variability v.jugularis interna (IJVV) jako indexu na predikci pozitivní odpovědi na tekutinovou výzvu (fluid responsiveness – FR) u pacientů na umělé plicní ventilaci (UPV) po kardiochirurgickém výkonu. Hemodynamické data byla sbíraná a kalkulována za bazálních podmínek a po provedení passive leg raising testu (PLR) před a po aplikaci bolusu tekutin (500ml). Celkem bylo do studie zařazeno 70 pacientů. Pacienti byli dle odpovědi na tekutinovou výzvu rozděleni do skupiny respondérů (zvýšení tepového objemu o ≥ 15%) a non-respondérů. Následně byla analyzována schopnost difirenciace pacientů pomocí IJVV. Celkem 30 (50%) pacientů reagovalo na tekutiny pozitivně. U respondérů byla vyšší hodnota IJVV, vyšší hodnota kolapsibility dolní duté žíly (IVCV) a variace tepového objemu (SVV) ve srovnání s non-respondéry (P < 0.05). Byla detekovaná mírna korelace mezi IJVV a SVV (r = 0.51, P < 0.01).

Závěrem: Ultrazvukem-derivovaná hodnota IJVV je přesná a jednoduchá neinvazivní metoda k zhodnocení fluid responsiveness u kardiochirurgických pacientů v pooperačním období na UPV s efektivitou srovnatelnou s ICVC.

Ma et al. Ann. Intensive Care (2018) 8:6

Jeroen Hermanides, Mark P. Plummer, Mark Finnis et al.

Optimální cílové glykemie u pacientů s kraniotraumtem (TBI) je nejasná. Cílem systematického review a meta-analýzy  RCT studií bylo zhodnotit intenzivní kontrolu glykemie se standardní kontrolou glykemie u pacientů s TBI v intenzivní péči. Sledované outcome byla mortalita, neurologický outcome, incidence hypoglykemie a infekční komplikace. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 10 RCT studií (1066 pacientů), z toho 3 studie sledovali striktně jenom pacienty s TBI a zbytek obsahoval subpopulaci pacientů s TBI. Intenzivní kontrola glykemie byla cílená dle plasmatické hladiny glykemie 4.4 to 6.7 mmol/L a konvenční stategie na hodnoty 8.4–12 mmol/L. Při srovnání obou strategií nebyl detekován vliv na ICU, nebo nemocniční mortalitu (relative risk (RR) (95% CI) 0.93 (0.68–1.27), P = 0.64 a 1.07 (0.84–1.36),P = 0.62). Riziko nepříznivého neurologického outcome bylo RR (95% CI) = 1.10 (1.001–1.24), P = 0.047), nicméně těžká hypoglykemie se vyskytovala méně frekventně v konvenční skupině (RR (95% CI) = 0.22 (0.09–0.52), P = 0.001).

Závěrem: Intenzivní kontrola glykemie nebyla asociovaná s redukcí mortality. Intenzivní kontrola glykemie byla spojena s mírnou redukcí nepříznivého neurologického outcome, nicméně signifikantně zvyšovala riziko hypoglykemie.

Hermanides et al. Critical Care (2018) 22:11

In-Kyung Song, Eun-Hee Kim, Ji-Hyun Lee et al.

Pediatrický kardiochirurgický pacienti jsou v riziku perioperační respirační insfucience. Cílem randomizované kontrolované prospektivní studie bylo zhodnotit vliv perioperačního ultrazvuku (USG) plic u daných pacientů. Do studie byli zařazeni pediatričtí pacienti (≤5 let) před kardiochirurgickou operací. Pacienti byli randomizováni do intervenční skupiny (USG) a kontrolní skupiny. Celkem bylo do studie zařazeno 122 pacientů. V kontrolní skupině bylo USG vyšetření provedeno na konci operace a v době 6 a 12 hod po operaci.  V intervenční skupině bylo provedeno USG vyšetření a USG navigovaný recruitment manévr v závislosti od USG nálezu po indukci do anestezie, na konci operace a v době 6 a 12 hodin po operaci. Primárním outcome byla incidence intra- a pooperační desaturace a výskyt pooperačních plicních komplikací. Do finální analýzy bylo celkem zahrnuto 120 pacientů. Pooperační desaturace se vyskytovala signifikantně častěji v kontrolní skupině (64% vs. 27%; P < 0.001; odds ratio [OR], 0.210; 95% CI, 0.097 - 0.456). Incidence intraoperační desaturace a pooperačních komlikací se nelišila mezi skupinami (12% vs. 3%; P = 0.093; OR, 0.271; 95% CI, 0.054 to 1.361). Doba umělé plicní ventilace byla delší v kontrolní skupině (38 ± 43 vs. 26 ± 25 h; P = 0.048).

Závěrem: Perioperační ultrazvukové vyšetření s následným USG-navigovaným recruitment manévrem vedlo k redukci pooperační desaturace a zkrátilo dobu umělé plicní ventilace u pediatrických kardiochirurgických pacientů.

Anesthesiology 2018; XXX:00-00

Tjallie van der Kooi, Hugo Sax, Didier Pittet et al.

Cílem studie bylo zhodnotit efektivitu prevence katétrových infekcí (CRBSI) při zavádění centrálních katetrů (CVC) pomocí aktivních intervencí včetně zvýšení hygieny rukou (HH) v evropské intezivní péči. Do multicentrické studie bylo celkem zařazeno 14 nemocnic z 11 krajin. Po 6-mesičním období byli 3 nemocnice randomizované do 1 z 3 intervencí po dobu ¼ roku: 1) standardizovaná strategie zavádění CVC, 2) HH strategie, 3) kombinovaná strategie. Primární outcome byla prospektivní incidence CRBSI. Sekundární outcome byla skóre inzerce CVC a compliance s HH. Do studie bylo celkem zařazeno 25 348 pacientů a 35 831 CVC. Incidence CRBSI poklesla ve sledovaném období z 2.4/1000 na 0.9/1000 (p < 0.0001). Po adjustaci dle charakteristiky pacientů a CVC vedli všechny 3 intervence k redukci CRBSI.

Závěrem: Multimodální strategie s cílem zlepšit a standardizovat podmínky zavádění CVC a HH vedla k redukci CRBSI v heterogenní populaci evropské intenzivní péče.

Intensive Care Med (2018) 44:48–60

Daniel E. Leisman, Martin E. Doerfler, Sandra M. Schneider et al.

Prevalence pozitivní odpovědi na tekutinovou výzvu (fluid-responsiveness – FR) u hypotenzních pacientů v sepsi není jasná. Vzhledem na riziko možného tekutinového přetížení a minimalizace možného iatrogenního poškození je důležité odlišit pacienty s pozitivní a negativní odpovědí na tekutiny. Cílem analýzy bylo zhodnotit proporci hypotenzních pacientů s pozitivní odpovědi na tekutinovou resuscitaci, zhodnotit demografii a rizikové faktory refrakterní hypotenze. Studie byla provedena jako sekundární analýza prospektivní observační studie. Celkem byli analyzovaná data pocházející z 9 terciárních center v průběhu 1.5 ročného období. Primárním outcome byla normotenze po aplikaci tekutinové terapie bez titrace vazopresorické terapie. Celkem bylo do studie zařazeno 3 686 pacientů, z toho bylo 2350 (64%) fluid-responsivních. Dle výsledků analýzy bylo identifkováno celkem 6 proměnných predikujících negativní odpověď na tekutiny: srdeční selhání (odds ratio, 1.43; CI, 1.20–1.72), hypotermie (odds ratio, 1.37; 1.10–1.69), abnormality krevních plynů (odds ratio, 1.33; 1.12–1.57), iniciální hladina laktátu ≥ 4.0 mmol/L (odds ratio, 1.28; 1.08–1.52), imunodeficit (odds ratio, 1.23; 1.03–1.47), a koagulopatie (odds ratio, 1.23; 1.03–1.48). Mortalita refrakterních pacientů byla vyšší o 15% (CI, 10-18%).

Závěrem: 2/3 hypotenzních pacientů v sepsi reagovalo pozitivně na tekutiny. Srdeční selhání, hypotermie, imunodeficit, hyperlaktatémie a koagulopatie byli asociované s negativní odpovědi na tekutiny. Tekutinová terapie iniciovaná s prodlením ≥2 hodin byla asociovaná s negativní odpovědí na tekutinovou výzvu.

Crit Care Med 2018; 46:189–198

Luca Cabrini, Giovanni Landoni, Martina Baiardo Radaelli et al.

Cílem systematického review bylo zhodnotit léky, techniky a pomůcky, které vedou k zvýšení úspěšnosti a bezpečnosti tracheální intubace u kriticky nemocných pacientů. Celkem bylo do analýzy zahrnuto 22 studií u kterých byl použitý checklist, 6 studií s preoxygenací, 3 studie se sedativy, 1 studii se svalovými relaxanciami, 1 studie s polohováním pacienta k intubaci, 9 studií testujících efekt videolaryngoskopů a 1 studie testující vliv postintubačního recruitement manévru (RM). Preoxygenace pomocí NIV nebo high-flow oxygen terapie měla potenciálně pozitivní efekt.  Postintubační RM vedla ke zlepšení oxygenace. Polohování pacienta do polosedu vedlo ke zvýšení počtu intubačních pokusů a thiopental měl negativní efekt na hemodynamiku. Nebyl detekován vliv checklistu, apnoické oxygenace (na oxygenaci a hemodnamiku) a videolaryngoskopie (na počet a délku intubace), sedativ a myorelaxancií (na hemodynamiku).

Cabrini et al. Critical Care (2018) 22:6 DOI 10.1186/s13054-017-1927-3

Philipp Stein, Jan-Dirk Studt, Roland Albrecht et al.

Aktuálně je k dispozici nedostatek dat o vlivu přednemocničího podání kyseliny tranexamové (TXA) u pacientů s civilním traumatem. Cílem studie bylo zhodnotit změnu koagulačního stavu po těžkém trauamatu během transportu z místa do nemocnice po aplikaci TXA. Data byla srovnána s výsledky předchozí studie, která testovala koagulační status u traumatizovaných pacientů bez TXA. Celkem bylo do studie zařazeno 70 pacientů (1g TXA i.v.), kteří byli srovnání se skupinou 38 pacientů bez TXA. S cílem zohlednit rozdíly ve skupinách (etiologie traumatu, krystaloidní a koloidní tekutinová resuscitace) byli vytvořeny skupiny po 24 pacientů. Koagulační stav bylo hodnocen rotační trombelastometrií (ROTEM), standardními koagulačními testy a analýzou krevních plynů na místě a na oddělení urgentního příjmu (OUP). Epidemiologie traumatu se u pacientů nelišila mezi skupinami. Hodnoty koagulačních testů byli na místě traumatu mezi skupinami srovnatelné. Přednemocniční hyperfibrinolýza byla potlačena u všech (4) pacientů v TXA skupině. Hodnota definující sílu koagula (maximum clot firmness – MCF) ve FIBTEM testu (ROTEM), reprezentující funkční hladinu firinogenu, nebyla signifikantně odlišná v čase traumatu a při příjezdu na OUP v TXA skupině , nicméně v kontrolní skupině došlo k poklesu MCF o 3.7 [1.8] mm. Tento pokles byl signifikantně redukován v TXA skupině v EXTEMu o 9.2 (7.2–11.2) mm (P < .001) a v INTEMu o 6.8 (4.7–9.0) mm (P < .001) ve prospěch TXA skupiny. Produkce fragmentů fibrinogenu (D-dimerů) byla signifikantně nižší v TXA skupině.

Závěrem: Časná přednemocniční aplikace TXA vede k stabilizaci koagula a k redukci fibrinolytické aktivity, která vede k redukci degradaci fibrinu.

Anesth Analg 2018;126:522–9

T. Mizota, Y. Yamamoto, M. Hamada et al.

Cut-of hodnota interaoperační diurézy, která je riziková pro vznik AKI je nejasná. Cílem retrospektivní kohortové studie byla zhodnotit intraoperační diurézu během břišních operačních výkonů a výskyt AKI (akutního renálního selhání) v pooperačním období a identifikovat cut-of hodnotu diurézy spojenou s rizikem AKI. Do studie bylo celkem retrospektivně zařazeno 3560 pacientů, kteří podstoupili rozsáhlý břišní chirurgický výkon. Incidence AKI v dané kohortě byla 6.3%. Riziková hodnota diurézy byla ≤0,3ml/kg/hod (adjusted odds ratio, 2.65; 95% confidence interval, 1.77–3.97; P<0.001).

Závěrem: U pacientů podstupujících rozsáhlý břišní operační výkon je oligurie <0.3ml/kg/hod asociovaná se zvýšeným rizikem AKI.

British Journal of Anaesthesia, 119 (6): 1127–34 (2017)

N. A. Chambers A. Ramgolam, D. Sommerfield et al.

Balonkové tracheální kanyly se těší vzrůstající oblibě v pediatrické anesteziologické praxi. Cílem randomizované prospektivní studie bylo srovnat dechový objem a únik u pediatrických pacientů při použití kanyly bez balonku a s balonkem na operačním sále. Do studie byli zařazeni pacienti ve věku 0-16 let, kteří podstoupili elektivní operační výkon vyžadující zajištění dýchacích cest intubací. Pacienti byli randomizováni do skupiny s balónkovou kanylou (CUFF) a do skupiny s bezbalónkovou kanylou (UNCUFF). Celkem bylo provedeno 5 měření při objemem kontrolované ventilaci s objemem 6ml/kg a PEEP 5 cmH20 a během tlakové-řízené ventilace při inspiračním tlaku 10cmH20 a PEEP 5cmH20. Měření bylo provedeno před  a po standardizovaném recruitment manévru (RM), 10 a 30 minut po RM. Byl sledován výskyt problémů a komplikací. Během objemové ventilace (VCV) byl únik signifikantně nižší v CUFF skupině (v ml/kg) (IQR [range]) 0.20 (0.13–0.39 [0.04–0.60]) vs. 0.82 (0.58–1.38 [0.24–4.85]), p < 0.001. Během tlakově-řízené ventilace (PCV) byl únik nižší v CUFF skupině bez změny během 30 minutového intervalu, ve srovnání s UNCUFF skupinou, kde byl únik vyšší a dále se zvyšoval během 30-minutového intervalu. Dechové objemy byli vyšší v CUFF skupině a zvyšovali se v čase, nicméně v UNCUFF skupině byli nižší a v čase klesali. V obou skupinách bylo dosaženo zvýšení dechového objemu následkem RM. Komplikace v UNCUFF skupině byli častější ve srovnání s CUFF skupinou, byli přechodné a v žádné skupině nebyl detekován výskyt dlouhodobých komplikací.

Závěrem: Při standardním nastavení ventilačních parametrů vedli balonkové kanyly k efektivnější ventilaci ve srovnání s kanylami bez balonku u pediatrických pacientů v elektivní chirurgické operativě.

Anaesthesia 2018, 73, 160–168

Yang Liu, Bo Sheng, Suozhu Wang, Feiping Lu, Jie Zhen et al.

Dle dostupných dat má dexmedetomidin (DEX) přímý renoprotektivní efekt pomocí stabilizace sympatického systému, protizánětlivého efektu a redukcí ischemicko-reperfuzního poškození (I/R) v preklinických studiích. Výsledky v klinických studiích u kardiochirurgických pacientů jsou nicméně kontroverzní. Autoři přináší meta-analýzy randomizovaných kontrolovaných studií, která se věnovala efektu DEXu na výskyt AKI u kardiochirurgických pacientů. Primárním outcome byla incidence AKI. Sekundární outcome byla délka umělé plicní ventilace (UPV), délka hospitalizace v intenzivní péči (ICU) a celková délka hospitalizace (LOS) a prospektivní mortalita (nemocniční a 30-denní). Celkem bylo do analýzy zahrnuto 10 studií z celkovém počtu 1575 pacientů. Při srovnání s kontrolní skupinou vedla terapie DEX-em k redukci incidence AKI [68/788 vs 97/787; odds ratio(OR), 0.65; 95% confidence interval (CI), 0.45–0.92; P=0. 02; I2 = 0.0%], bez efektu na pooperační mortalitu (4/487 vs 11/483; OR, 0.43; 95% CI, 0.14–1.28; P=0.13; I2 = 0.0%), délku UPV [v dnech; n = 1229; střední rozdíl(WMD), −0.22; 95% CI, −2.04 to 1.70; P = 0.81], délku hospitalizace na ICU (in days; n = 1363; WMD, −0.85; 95% CI, −2.14 to 0.45; P=0.20) a LOS (v dnech; n = 878; WMD, −0.24; 95% CI, −0.71 to 0.23; P = 0.32).

Závěrem: Perioperační aplikace Dex u dospělých kardiochirurgických pacientů může být spojena s redukcí incidence AKI.

Liu et al. BMC Anesthesiology (2018) 18:7 DOI 10.1186/s12871-018-0472-1

Jesús López-Herce, Enma Almonte, Manuel Alvarado et al.

Cílem konsenzuálního doporučení bylo unifikovat celkem národní doporučení týkajících se KPR pediatrických pacientů. Doporučení vzniklo na základe Delphi metodologie a na základě konsenzuálního stanoviska celkem 19 krajín Latinské Ameriky.  Text obsahuje celkem 16 mezinárodních doporučení týkajících se organizace, prevence, BLS, ALS a poresuscitační péče.

Pediatr Crit Care Med 2017; XX:00–00

Sylvia H. Wilson, Bethany J. Wolf, Kayla Bingham et al.

Lumbální epidurální blokáda (LEs) poskytuje efektivní analgezii. Kombinovaná spinální-epidurální  a durální punkce (DPE) je metoda používaná k urychlední nástupu blokády. Při metodě DPE je punktovaná dura mater bez aplikace roztoku do subarachnoideálního prostoru. Je popsaný rychlý nástup účinku blokády při použití roztoku bupivakainu o koncetraci 0.25%, nicméně daná koncentrace může vést k negativnímu ovlivnění vlastního porodu a není aktuálně doporučeno pro indukci a/nebo udržování porodní analgezie. Primárním cílem studie bylo zhodnotit procento pacientů, u kterých bylo dosaženo adekvátní porodní analgezie pomocí DPE, nebo LE po aplikaci bolusu 0.125% bupivakainu. Adekvátní porodní analgezie byla definována pomocí vizuálně analogové škály  (VAS) ≤ 10 mm na 100mm škále během aktivních kontrakcí v 10 minutách po epidurální aplikaci. Pacientky byly randomizovány do DPE a LE skupiny. Před epidurální aplikací byla zhodnocena hodnota VAS skóre a pacientky se skóre VAS < 50 mm byli vyřazeny. Epidurální prostor byl detekován pomocí metody ztráty odporu (jehlou Touhy G17). V DPE skupině byla dura mater punktována pomocí G26 Whitacre jehly. U vše pacientek byl zaveden epidurální katetr G19. V průběhu 3 minut byl aplikován bolus roztoku epidurálně (12ml, 0.125% bupivakainu, 50 μg fentanylu)   s následnou infuzí (0.1% bupivakain, 2 μg/mL fentanyl). Po aplikaci bolusu byla měřena hodnota VAS skóre v 2 minutových intervalech (celkem 20 minut). Byl hodnocen medián času dosažení adekvátní analgezie. Do studie bylo celkem zařazeno 80 pacientek . Dosažení adekvátní analgezie v době 10 minut od aplikace bolusové dávky bylo srovnatelné mezi skupinami (DPE = 55.3% vs LE = 44.7%; P = .256). Rodičky v DPE skupině měli kratší čas k dosažení adekvátní analgezie (medián [95% confidence interval], 8 minut [6–10] vs 10 minut [8–14]).

Závěrem: Ačkoliv se % rodiček, u kterých bylo dosaženo adekvátní analgezie v době 10 minut od epidurální aplikace lokálního anestetika nelišila mezi skupinami, pacientky v DPE dosáhli rychlejšího nástupu analgezie.

Anesth Analg 2018;126:545–51

T. Szakmany, R. Pugh, M. Kopczynska et al.

Cílem prospektivní observační studie bylo zhodnotit prediktabilitu outcome pacientů dle SEPSIS-1 a SEPSIS-3 definice na oddělení urgentního příjmu a standardním oddělení. Pacienti s National Early Warning Skóre (NEWS) ≥  3, nebo se suspektní, nebo prokázanou infekci z celkem 13 nemocnic ve Walesu byli během 24-hodinového intervalu zařazeni do studie. Primárním outcome byla 30-denní mortalita. Z celkového počtu 5422 pacientů splnilo inclusion kritériá 431 pacientů a 380 byla zarhnuto do finální analýzy (88%). Dle SEPSIS-1 definice mělo sepsi 212 pacientů a dle SEPSIS-3 definice dle Sequential Organ Failure Assessment (SOFA) skóre ≥ 2, bylo septických pacientů 272. K predikci outcome byla senzitivita a specificita SEPSIS-1 kritérií 65% a 47% . Predikce mortality dle SEPSIS-3 měla senzitivitu 86% a specificitu 32%. SEPSIS-3 a SEPSIS-1 definice byli asociovány s hazard ratio 95%CI) 2.7 (1.5–5.6) and 1.6 (1.3–2.5). Nejlepší diskriminace pacientů byla dosažena pomocí Sequential Organ Failure Assessment skóre (0.69 (95%CI 0.63–0.76)),  a NEWS skóre NEWS (0.58 (0.51–0.66))(p < 0.001). Kritériá systémové zánětlivé odpovědi (Systemic inflammatory response syndrome criteria) (0.55 (0.49–0.61))  a  quickSOFA skóre nevedli k dostatečně citlivé predikci outcome. Sepsis-3 klasifikace vedla k indentifikace pacientů s nejvyšším rizikem. SOFA skóre se zdá být nejlepším prediktorem pacientů s vysokým rizikem mortality a sepsi-indukované orgánové dysfunkce.

Anaesthesia 2018, 73, 195–204

Andrie C. Westerkamp, A. Fred de Geus, Bouwe Molenbuur et al.

Cílem retrospektivní kohortové studie bylo porovnat etiologii a výskyt perioperačních komplikací u pediatrických pacientů (do 16 let) vs. dospělých pacientů (včetně kardiochirurgických, pacientů podstupujících transplantaci a neurochirurgický operační výkon).  Do studie bylo celkem zařazeno 81 267 pacientů ve sledovaném 4 letém období. Komplikace byli hodnoceny dle standardizovaného skóre komplikací Nizozemské anesteziologické společnosti (Dutch Society of Anaesthesia). V podskupině pediatrických pacientů byl výskyt komplikací 2,9% (410) a v dospělé populaci 2,5% (1675). Jako nezávislé rizikové faktory byli u obou skupin identifikovány: ASA skóre a urgentní operace. Z věkového hlediska byl rizikový věk pod 1 rok (nejvyšší riziko) a v podskupině dospělých pacientů bylo riziko přímo úměrné věku. Incidence specifických komplikací se lišila dle věku pacientů. Obstrukce horních dýchacích cest byla signifikantně častější u pediatrických pacientů (26%), kdežto u dospělých pacientů patřilo mezi nejčastější komplikace konverze regionální anestezie do celkové anestezie (25%) a hypotenze (17%).

Závěrem: Rizikové faktory perioperačních komplikací byli v pediatrické a dospělé populaci srovnatelné, nicméně incidence specifických komplikací se lišila v jednotlivých věkových kategoriích.

Eur J Anaesthesiol 2018; 35:1–9

Sharon L. McCartney, Lorent Duce a Kamrouz Ghadimi

Cílem review článku je popsat efektivitu, dávkování a bezpečnost metylénové modři (MTB) v terapii perioperačního vazoplegického syndromu (VS). VS je stav perzistující hypotenze se zvýšeným srdečním výdejem, nízkými plnícimi tlaky a nízkou systémovou vaskulární rezistenci (SVR). Vyskytuje se až u 25% pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon v mimotělním oběhu, může trvat až 72 hodin a je asociován s vysokou mortalitou. Aktuální data poukazují na efekt MTB – zvýšení SVR, redukci dávky vazopresorů cestou inhibice syntézy NO a tím limitaci generace NO a současně inhibicí aktivace solubilní guanylát cyklázy a prevence vazodilatace. MTB v klinické praxi byla použita v případě posttransplantační reperfuze po transplantací jater, anafylaxi a v několika málo dalších případech. Dále byla MTB použita k terapii vazoplegie u pacientů v septickém šoku se slibnými výsledky, nicméně rovnako jako v subpopulaci kardiochirurgických pacientů je její vliv na outcome zatím nejasný. MTB by měla být zvažovaná jako potenciální terapeutická intervence u pacientů s vazoplegickým sydromem po kardiochirurgické operaci s mimotělním oběhem a její aplikace má pravděpodobně vyšší účinnost při časném podání v průběhu časného kritické okna, před definitivní hypoperfuzi cílových orgánů.

Curr Opin Anesthesiol 2018, 31:43–49

Antoine Vieillard‑Baron a John Boyd

Ačkoliv ojediněle jako primární diagnóza, vyskytuje se fibrilace síní (AF) frekventně u pacientů v intenzivní péči. Dle publikovaných dat se v souboru 1341 kriticky nemocných pacientů bez předchozí kardiologické anamnézy vyskytla supraventrikulární arytmie v 8,4% případů, z toho v 77% byla diagnostikována jako AF. U pacientů v sepsi je nejvyšší riziko vzniku de novo AF a popisované riziko je 10, 22 a 40% pro pacienty v sepsi, těžké sepsi a septickém šoku. Nejčastěji se AF vyskytuje v prvních 3 dnech hospitalizace a je asociována se zvýšenou 30-, 90-denní a 1-roční mortalitou. Daná asociace trvá i po adjustaci na věk, komorbidity, závažnost onemocnění, malignity a kardiovaskulární morbiditu. Nově vzniklá AF u pacientů v intezivní péči je taky spojená se zvýšenou nemocniční mortalitou a délkou pobytu v nemocnici. Ačkoliv je možné, že nově vzniklá AF je jednoduše jenom známka závažnosti onemocnění, může nově vzniklá AF negativně ovlivňovat outcome dekompenzaci chronického srdečního selhání a rizikem CMP, TEN a event. infarktu myokardu v situaci nepoměru dodávky a spotřeby kyslíku. Nežádoucí účinky antiarytmik (B-blokátorů a amiodaronu) a antikoagulační terapie můžou být taky přímo spojeny s negativním ovliněním outcome u fragilních pacientů, obzvláště pak u pacientů s preexistujícím chronickým srdečním selháním. Vzhledem na nejasnosti stran risk vs. benefitu aktuálně není k dispozici jasné doporučení pro nejlepší terapeutický postup u pacientů s nově vzniklou AF, ačkoliv u pacientů s oběhovou nestabilitou je doporučena okamžitá kardioverze. Daný postup je obzvláště přínosný u pacientů v sepsi s kombinací se srdečním selhání, alterací mikrocirkulace a změnami vazomotorického tonusu, kde0 je zvýšené riziko antiarytmik ve srovnání s běžnou populaci kriticky nemocných pacientů. Elektrická kardioverze je asociovaná s nízkou úspěšnosti verze a vysokým rizikem rekurence AF. Prevence TEN u daných pacientů bývá komplikované vzhledem na vysoký výskyt DIC a obtížného dosažení cílových hladin antikoagulace.

Intensive Care Med (2018) 44:94–97 DOI 10.1007/s00134-017-4986-7

Zeping Xu, Wuhua Ma, Douglas L. Hester et al.

Přes kontinuální vzdělávaní, tréning a progresi v technologii je management difficult airway v klinické praxi pořád suboptimální. Cílem review článku je sumarizovat aktuální dostupné data týkající se výzkumu a evidence-based dat v dané situaci – difficult airway. Technologický rozvoj vede k zvýšené sebedůvěre lékařů v managementu difficult airway, ačkoliv není dostupná evidence, která by popisovala redukci výskytu cannot intubate cannot ventilate situací (CICV) v čase.  Optimalizace manuální ventilace může signifikantně snížit incidenci obtížné ventilace ačkoliv jsou dané postupy nedostatečně vyzdvihovány. Optimalizace preoxygenace není přímo spojena s reducki difficult airway, nicméně vede k prodloužení doby bezpečné apnoické oxygenace a proto pravděpodobně vede k pozitivnímu ovlivnění outcome pacientů v případě CICV scénaře. Zlepšení managementu difficult airway je založena na optimalizaci ventilace, použití optimálních pomůcek pro intubaci, maximalizaci bezpečné doby apnoické oxygenace a promptní indikace chirurgického vstupu do dýchacích cest v případě těžké hypoxie, kdy selhávají neinvazivní intervence.

Curr Opin Anesthesiol 2018, 31:96–103

Karim S. Ladha, Brian T. Bateman, Timothy T. Houle et al.

Cílem retrospektivní kohortové studie bylo zhodnotit jestli v klinické praxi existuje variabilita v indikaci a implementaci protektivní plicní ventilace. Celkem bylo do studie zahrnuto 262 poskytovatelů péče a 57 372 pacientů ve sledovaném období 2007-2014. Protektivní plicní ventilace (PPV) byla definována jako medián hodnoty PEEP ≥5 cm H20, dechový objem 10 mL/kg predikované tělesné váhy a hodnota plateau tlaku <30 cm H2O. Dle výsledků neadjustované analýzy byla pravděpodobnost implementace PPV 53.8%. Po adjustaci dle rozsáhlého souboru proměnných byla střední pravděpodobnost 51.1%.  

Závěrem: V klinické praxi existuje značná variabilita v intraoperační protektivní plicní ventilaci. Dle výsledků analýzy je daná variabilita daná individuální preferencí a ne pacientskými a operačními charakteristikami.

Anesth Analg 2018;126:503–12

David Page, Enyo Ablordeppey, Brian T. Wessman et al.

Suplementální dodávka kyslíku patří mezi základy terapeutického managementu pacientů na umělé plicní ventilaci. Je k dispozici vzrůstající evidence poukazující na negativní vliv hyperoxie na outcome pacienů. Dostupné data se nicméně nevěnovali vlivu krátkodobé hyperoxie po tracheální intubaci. Cílem studie bylo zhodnotit vliv izolované krátké hyperoxie u pacientů na urgentním příjmu (OUP) po intubaci na umělé plicní ventilaci (UPV), u kterých bylo dosaženo normoxii v intenzivní péči (ICU). Do observační studie byli zařazeni normoxemičtí pacienti ((PaO2) 60–120 mm Hg)) v intenzivní péči, u kterých byla UPV iniciována na OUP. Kohorta pacientů byla rozdělena na 3 skupiny dle iniciální hodnoty PaO2 po intubaci: hypoxie, normoxie a hyperoxie (PaO2 < 60 mmHg, PaO2 60–120 mm Hg, a PaO2 > 120 mm Hg). Do studie bylo celkem zařazeno 688 pacientů, z toho normoxie byla přítomná u 350 (50.9%) a 300 (43.6%) byla přítomná hyperoxie. U pacientů s OUP hyperoxií byla signifikantně vyšší nemocniční mortalita (29.7%), ve srovnání s normoxií (19.4%) a hypoxií (13.2%). Po logistické regresní analýze byla hyperoxie na OUP nezávislým prediktorem nemocniční mortality u mechanicky ventilovaných pacientů, u kterých bylo dosaženo normoxémie v intenzivní péči. Hyperoxie v post-intubační období může být škodlivá a cílem by mělo být dosažení normoxémie, která může pozitivně ovlivnit outcome.

Page et al. Critical Care (2018) 22:9

Arash Afshari, Walter Ageno, Aamer Ahmed et al.

Summární Evropské doporučení k perioperační profylaxi TEN je složeno z 12 částí.  Cílem je poskytnout zkrácený a přehledný postup k minimalizaci rizika TEN a optimalizaci perioperační péče. Doporučení se skládá z kapitoly: chirurgie u obézních pacientů, profylaxe v peripartálním období, u geriatrických pacientů, jednodenní chirurgie a fast-track operativa, profylaxe TEN v intenzivní péči, v kardiochirurgii a hrudní chirurgii, neurochirurgii, u pacientů s chronickou protideštičkovou terapií, u pacientů s preexistující koagulační poruchou, u pacientů po život-ohrožujícím krvácení, mechanická profylaxe, aspirin a doporučení pro zavedení a management kaválních filtrů.

European Journal of Anaesthesiology (EJA): February 2018 - Volume 35 - Issue 2 - p 77–83

Kong Eric You-Ten, Naveed Siddiqui, Wendy H. Teoh et al.

Airway management je kritická dovednost v anestezii, intezivní a urgentní péči. V poslední době je vzrůstající evidence týkající se významné role ultrazvuku (USG) v airway managementu. Cílem daného review článku bylo popsat význam a možnosti point-of-care ultrazvuku (POCUS) horních dýchacích cest v klinické praxi. Implementace USG do airway managementu sebou nese potenciální benefit pro operatéra i pacienta.  USG je možno používat k aproximaci šířky a velikosti dýchacích cest a predikovat tak ideální průměr endotracheální kanyly (ETK), biluminální kanyly a tracheální kanyly. USG je možno použít k diagnostice tracheální intubace, intubace do jícnu a endobronchiální intubace. USG krku vede k přesné lokalizaci crikothyroidní membrány k emergentnímu zajištění dýchacích cest (DC) a identifikaci tracheální prstenců pro USG-navigovanou tracheostomii. USG je možno identifikovat dysfunkci hlasových vazů a jiné patologie před úvodem do anestezie. Rozvoj USG v klinické praxi vedl k dalšímu technickému rozvoji a zvýšené dostupnosti a přenosnosti USG. POCUS horních dýchacích cest má potenciál být prvním non-invazivním vyšetřením v airway managementu.

Can J Anesth/J Can Anesth https://doi.org/10.1007/s12630-018-1064-8

Dobson G, Chong M, Chow L et al.

Anesteziologie je dynamická specializace medicíny, která je založena na kontinuálním zlepšování anesteziologické péče u pacientů podstupujících chirurgické a porodnické výkony v Kanadě. Daný dokument je každoročně updatován a revidován. Jeho cílem je stanovit základní doporučení pro provádění anesteziologické praxe. V doporučení je kladen důraz na:systematickou monitoraci kvality a dostupnosti anesteziologické péče, postup a možnosti detekce a managementu kritických perioperačních situací, obecné principy a výjimky s rutinním předoperačním testování a vyšetřování, kritické důležitosti udržení perioperační normotermie, definice struktury, procesu a dokumentace péče, monitorace v případě aplikace nedepolarizujících svalových relaxancií, doporučení pro monitoraci a transport pacientů v pooperačním období

Can J Anesth/J Can Anesth (2018) 65:76–104 DOI 10.1007/s12630-017-0995-9