Publikace 2020 duben

Carolyn Deng, Rinaldo Bellomo, Paul Myles

Cílem tohoto systematického překladu a meta analýzy bylo určit, zda perioperační podávání vazoaktivních látek snižuje morbiditu a mortalitu, dobu hospitalizace u dospělých pacientů (nad 16 let), podstupujících velké břišní chirurgické výkony.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 26 randomizovaných kontrolních studií (5561 účastníků). Nebyl rozdíl v mortalitě a risk ratio RR (vypočtené za použití MeteleHaenszelova modelu náhodných efektů) bylo 0.84(95% CI: 0.63-1.12; P=0.23). Intervence signifikantně snížila počet pacientů s jednou nebo více pooperačních komplikací, RR 0.76 (95% CI: 0.66-0.88; P=0.0002). Délka hospitalizace byla snížena o 0.91 dne v intervenční skupině.

Závěr: Tento přehled je limitován velikostí a kvalitou vzorku jednotlivých studií a heterogenitou nastavení, intervencí a měření outcome. Perioperační podávání vazoaktivních látek může snižovat pooperační komplikace a délku pobytu v nemocnici u dospělých pacientů podstupujících velký břišní chirurgický výkon.

British Journal of Anaesthesia, 124 (5): 513e524 (2020)

Federica Jiritano, Giuseppe Filiberto Serraino et al.

Účelem této meta-analýzy a systematického přehledu bylo důkladně shrnout a prodiskutovat stávající znalosti profilu destiček u dospělých na extrakorporální membránovém oxygenátoru (ECMO).

Výsledky Bylo vybráno 21 studií. Pooled prevalence trombocytopenie u pacientů s ECMO byla 21% (95% CI 12.9-29.0; 14 studií). Prevalence trombocytopenie byla 25.4% (95% CI 10.6-61.4; 4 studie) v případě veno-venous ECMO, zatímco u veno-arterialního ECMO to byla 23.2% (95% CI 11.8-34.5; 6 studií). Prevalence heparinem indukované trombocytopenie byla 3.7% (95% CI 1.8-5.5; 12 studií). Meta-regrese neodhalila významnou souvislost mezi trváním ECMO a trombocytopenií. Poškození funkcí destiček bylo popsáno v 7 studiích. Zhoršená agregace se ukázala v 5 studiích, zatímco ztráta receptorů destiček se našla popsaným v jedné a jejich aktivace ve dvou studiích. Transfuze destiček byla nutná u 50 % pacientů. Transfuze červených krvinek byla podána u 46 až 100% pacientů na ECMO. Krvácivé příhody se vyskytly u 16,6 až 50,7% přesto, že příčina a typ krvácení nebyly hlášeny důsledně.

Závěr: Trombocytopenie a dysfunkce destiček jsou u pacientů na ECMO běžné, bez ohledu na typ režimu ECMO. Základní mechanismy jsou multifaktoriální. Další výzkum s cílem navrhnout vhodnou strategii a protokoly na její sledování, řízení nebo prevenci by měly být předmětem důkladného vyšetřování.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-020-06031-4

M. M. Reschke, D. T. Monks et al.

Rychlý nástup epidurální anestezie může zamezit použití celkové anestezie při císařském řezu. Na přímé a nepřímé srovnání rychlosti nástupu šesti nejčastěji používaných epidurálních anestetik pro chirurgickou anestezii během císařského porodu byla použit meta-analýza Bayesovské sítě. Analyzovaných bylo 21 randomizovaných kontrolovaných studii s 1280 ženami. Průměrný nástup účinku (95% CRL) po 0,5% bupivakainu byl 19,8 min (17,3 - 22,4), ve srovnání s průměrnou rychlostí nástupu (95% CRL) 2% lidokainu s bikarbonátem  o 6,4 min (3,3-9,6), 3% 2- chloroprokainu  , o 5,7 min (3,0-8,3)a 2% lidokainu  o 3,9 min (1,8-6,0) rychlejší.  Rychlost nástupu byla podobná pro 0,5% bupivakainu po 0,75% ropivakaine a 0,5% I-Bupivakain: 1,6 (1,4 do 4,8) min rychlejší a 0,4 (2,2 do 3,0 ) min rychlejší. Míra (95% CRL) intraoperační hypotenze byla nejmenší po 0,5% I-bupivakainu, 315 (236-407) na 1000, a nejvyšší po 3% 2-chlorprokainu, 516(438-594)na 1000 případů. Míra (Crt) intraoperační suplementace analgezie byla nejmenší po 0,75% ropivakain 48 (19-118) na 1000 a nejvyšší po 3% 2-chlorprokainu, 250 (112 - 569) na 1000.


 

Anaesthesia 2020, 75, 674–682

Alan A. Garner, Nicholas Bennett, Andrew Weatherall et al.

Tento systematický přehled si dal za cíl určit míru úspěchů a komplikací u intubace pediatrických pacientů podle typu klinického týmu.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 40 studií (z let 1989 až 2019), popisující 3 typy klinických týmů: nelékařský tým, bez relaxans (22 studií, n= 7602), nelékařský tým s relaxans (12 studií, n = 2185) a lékařský tým s relaxans (12 studií, n = 1780). Dvacet dva studií (n= 3747) bylo s nízkým rizikem bias a 18 studií ( 7820) se středním rizikem bias.  Nelékařský tým, který nepoužil myorelaxans, měl nižší celkovou míru úspěšné intubace (72%, 95% CI 67–76%), než nelékařský tým, který použil myorelaxans (95%, 95% CI 93–98%) a lékařský tým (99%, 95% CI 97–100%). Lékařský tým měl větší míru úspěšného prvního pokusu o intubaci (91%, 95% CI 86–95%), než nelékařský tým s (75%, 95% CI 69–81%), nebo bez (55%, 95% CI 48–63%) podaných relaxans. Celkové komplikace spojené se zajištěním dýchacích cest byly méně časté u lékařských týmů (10%, 95% CI 3–22%), než u nelékařských týmů používajících relaxns (30%, 95% CI 23–38%) a nelékařských týmů nepoužívajících relaxans (39%, 95% CI 28–51%).

Závěr: Tým lékařů měl vyšší míru úspěšné intubace a nižší výskyt komplikací, spojených se zajištěním dýchacích cest, než jiné typy týmů. Lékařské přednemocniční týmy by měly být využity, kdykoliv je to možné pro intubaci kriticky nemocných dětí v přednemocničním prostředí.

Garner et al. Critical Care (2020) 24:149

Nishkantha Arulkumaran, Muska Khpal et al.

Cílem této meta-analýzy bylo prozkoumat strategie minimalizace délky podávání ATB a jejich vliv na mortalitu a infekční komplikace u kriticky nemocných pacientů.

Výsledky: Zahrnuto bylo 22 randomizovaných klinických studií - 6 046 pacientů. Mezi strategie pro minimalizaci užívání antibiotik patří hodnocení prokalcitoninu (14studií), klinické algoritmy (2 studie) a fixní doba trvání podávání antibiotika (6 studií). Hodnocení prokalcitoninu (–1,23 [–1,61 až –0,85]); p <0,001), ale ne klinická antibiotická terapie vedená algoritmy (-7,41 [–18,18 až 3,37]; p = 0,18), bylo spojeno s kratším trváním antibiotické terapie. Zamýšlené zkrácení doby trvání antibiotické terapie se pohybovalo od 3 do 7 dnů. Ani prokalcitoninem vedená antibiotická léčba (0,91 [0,82–1,01]; p = 0,09), ani ATB terapie vedená klinickým algoritmem (0,67 [0,30–1,54]; p = 0,35), ani fixní doba trvání podávání ATB (1,21 [0,90–1,63]; p = 0,20) nebyla spojena s redukcí v mortality. I přes kratší dobu trvání podávání antibiotika nebyla terapie vedená hodnotami  prokalcitoninu (0,93 [0,84–1,03]; p = 0,15) ani antibiotická terapie s fixním trváním (1,06 [0,74–1,53]; p = 0,75) spojena se selháním léčby.

Závěry: Přestože je trvání antibiotické terapie zkráceno prokalcitoninem řízenou terapií nebo předem stanovenou omezenou dobou trvání podávání antibiotika, metaanalýza a experimentální sekvenční analýzy neprokazují snížení mortality u těchto strategií. Data o těchto strategiích jsou v odborné literatuře omezená.

Crit Care Med 2020; 48: 757–764

Hessam H. Kashan, MD, MSc. Carly Lodewyks et al.

Účelem této studie bylo identifikovat, kriticky zhodnotit a shrnout důkazy o celkových účincích restriktivní a liberální transfuzní strategie na mortalitu, jiné klinické outcomy a ty spojené s transfuzí u dospělých pacientů, podstupujících kardiochirurgický zákrok.

Výsledky: Zahrnuto bylo 10 studií (9 101 pacientů) a osm doprovodných publikaci. Nenašel se žádný významný rozdíl v mortalitě mezi restriktivní a liberální transfúzní strategií (risk ratio [RR], 1.08; 95% confidence interval [CI], 0.76 až 1.54; I₂ = 33%; sedm studií; 8 661 pacientů). Použití restriktivní transfuzní strategie neovlivnilo nepříznivě žádný sekundární klinický outcome. Jak se předpokládalo, podíl pacientů, kteří dostali červené krvinky (RBC) byl ve skupině s restriktivní strategií významně nižší jako ve skupině s liberální strategií (RR, 0.68; 95% CI, 0.64 až 0.73; I₂ = 56%; 5 studií; 8 534 pacientů). Ve srovnání s liberální byla restriktivní transfúzní strategie spojena s menším počtem transfúzních jednotek RBC na pacienta.

Závěry: Restriktivní strategie transfuze u dospělých pacientů podstupujících kardiochirurgický zákrok snižuje počet podaných erymas, bez ovlivnění mortality nebo výskytu dalších perioperačních komplikací.
 

Can J Anesth/J Can Anesth (2020) 67:577–587

A. Jacobs, A. Lemoine et al.

 Analgetické protokoly pro léčbu bolesti po operaci PR se významně odlišují. Cílem tohoto systematického přehledu je zhodnotit dostupnou literaturu na toto téma a vytvořit doporučení pro optimální mírnění bolesti po onkologické operací prsu. Metodika byla vytvořena pomocí systematického přehledu a procedure-specific-postoperative- pain-management (PROSPECT). Randomizovaně kontrolované studie hodnotící pooperační bolest byly určeny použitím analgetických, anestetických a chirurgických zákroků. V pčehledu bylo zahrnuto 53 kontrolovaných studii a 9 meta-analýz. Kvantitativní analýza naznačila, že gabapentin a dexamethason snižují pooperační bolest. Použití paravertebrálnych bloků také snížilo skóre pooperační bolesti, spotřebu analgetik a výskyt pooperační nauzei a zvracení. Ukázalo se, že použití blokády pektorálních nervů snižuje potřebu opioidů perioperačně a také snižuje pooperační bolest a spotřebu opioidních analgetik. Předoperačně, během operace a pooperačně se doporučuje použít základní analgetika (např. paracetamol a nesteroidní antiflogistika). Kromě toho se také doporučuje předoperačně gabapentin a dexamethason. Při velkých operacích prsů může být technika paravertebrálního bloku, blokáda prsního nervů a / nebo infiltrace rány lokálním anestetikem považována za další úlevu od bolesti. Paravertebrální blok může pokračovat i po operaci za použití katétrových technik. Opioidy by měly být zachované jako rezervní analgetika po operaci. K vyhodnocení úlohy nových analgetických technik jako jsou erector spinae blok nebo retrolaminar plane blok kombinovaný se základními analgetiky pro zlepšení regenerace je potřebný výzkum.

Anaesthesia 2020, 75, 664–673

T. Woodcock, P. Barker et al.

Cílem těchto doporučení je ujištění, že pacienti s adrenální insuficiencí jsou identifikováni a adekvátně suplementováni glukokortikoidy v perioperačním období. Pacienti užívající substituční dávky kortikosteroidů jsou vystaveni značnému riziku adrenální krize a také přijímají stresové dávky hydrokortizonu během operace. Mnoho jiných pacientů bez adrenální a hypotalamo-hypofyzární příčiny užívají glukokortikoidy jako léčbu jiných nemocí. Denní dávka prednisolonu 5 mg a víc u dospělých a 10-15 mg.m² ekvivalentu  hydrokortzonu nebo více může u dětí způsobit supresi hypotalamo-hypofýzo-adrenální osy a to i pokud je užívána orálně, inhalačně, intranazálně, intraartikulárně nebo topickými cestami po dobu delší než 1 měsíci. Tato chronická aplikace glukokortikoidů je nejčastější příčinou sekundární adrenální suprese, někdy označované jako terciární adrenální insuficienci. Vzhledem k dostupným důkazům, nejsou vhodná plošná  doporučení a je nezbytné, aby si uvědomit, že stresový dávka  adrenální substituce se podává k zavedené terapii. Anesteziologové musí znát příznaky a projevy akutní adrenální insuficience tak, aby mohla být nedostatečná suplementace a nediagnostikovaná insuficience rozpoznána a okamžitě léčena. Zpoždění mohou být fatální.

 

Anaesthesia 2020, 75, 654–663

Akira Kuriyama, Misuzu Nakanishi et al.

Primární sledovaným paramterem byla incidence bolesti hrdla do 24 hodin po operačním výkonu u dospělých pacientů podstupujících intubaci. Pro srovnání byly použity neanalgetické látky (placebo, bez léčby nebo obvyklá péče) nebo účinné látky. Údaje byly shromážděny pomocí modelu s náhodných efektů.

Výsledky: Zahrnutých bylo 41 randomizovaných kontrolovaných studii s 3784 účastníky. Topicky aplikovaný ketamin byl asociovaný se snížením výskytu bolesti hrdla do 24 hodin po operaci ve srovnání s neanalgetickými metodami (risk ratio, 0.45; 95% CI, 0.37-0.54; P <0.001). Zjistila se významná bias publikací. Trial sekvenční analýza (TSA) ukázala, že účinnost topického ketaminu byla adekvátní (TSA-adjusted 95% CI, 0.33-0.56). GRADE kvalita důkazů byla střední. Topický ketamin byl inferiorní ve srovnání s kombinací nebulizovaného ketaminu a klonidinu v prevence postintubační bolesti v krku.

Závěr: Předoperační lokální aplikace ketaminu může být více efektivní jako neanalgetické metody v prevenci pooperační bolesti v krku. Počet studii nebyl dostatečný na určení místa topicky aplikovaného ketaminu mezi jinými látkami v prevenci pooperační bolesti v krku.

 

Acta Anaesthesiol Scand. 2020;64:579–591.

Niccolň Buetti, Stéphane Ruckly et al.

Cílem této multicentrické observační studie na 25 JIP bylo popsat epidemiologii mikroorganismů, které jsou původci katetrových  infekcí a kolonizací související s místem inzerce katetru (femorální vs. nonfemorální).

Výsledky: Celkem 7 235 pacientů a 15 259 katétrů bylo zahrnuto do studie. Četnost infekcí krevního řečiště a kolonizace katétrů se významně lišila při femorální vs. nonfemorální inzerci. Mezi  katetrové infekce krevního řečiště byly nejčastěji detekovány nefermentující gram-negativní bacily při femorální inzerci (31% vs 4% pro nefemorální inserci; p <0,01). Po úpravě faktorů byla femorální inzerce stále spojována se zvýšeným rizikem  katetrové infekce krevního řečiště způsobené nefermentujícími gramnegativními bacily (OR, 6,33; 95% CI, 1,59–25,28; p < 0,01). Při kolonizoci arteriálními katétrů byla distribuce mikroorganismů významně odlišná mezi femorální a radiální inzercí (p <0,01). Kolonizované arteriální katétry nefermentujícími gramnegativními bacily byly častěji pozorovány u femorálního vpichu (20% vs nefememorální 12%; p = 0,01).

Závěr: Podíl intravaskulárních katétrových infekcí nefermentujícími gram-negativní bacily byl vysoký při užití femorální inzerce katetru. Empirická antipseudomonádová terapie by měla být zvážena při použití femorální cesty inzerce katetru.

Crit Care Med 2020; 48:739–744

Philip W. H. Peng, Pak-Leung Ho, Susy S. Hota

V prosinci 2019 propukla nová pneumonie neznámého původu ve Wuhan čínské provincii Hubei.  Sedmého ledna potvrdili čínští vědci, že je způsobená novým koronavirem  a přejmenovali onemocnění jako závažné akutní respirační selhání způsobené coronavirem (SARS-CoV-2) a nyní je, podle  Světové zdravotnické organizace(WHO),  nazýváno  koronavirové onemocnění 2019 (COVID 2019). Do února 2020 bylo hlášeno více jak 75 tisíc pozitivních případů ve 28 zemích, včetně Číny, kdy přibližně 99% případů bylo na pevninské Číně. WHO vyhlásilo ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu (PHEIC) 30. ledna 2020 v reakci na rychlý nárůst nákazy a mezilidský přenos v mnoha zemích. V tomto článku autoři shrnují dosavadní průběh onemocnění a aktuální informace o znalosti COVID-19, srovnání zkušeností z nákazy koronavirem a syndromem závažné respirační tísně (severe acute respiratory syndrome-SARS) a respiračním syndromem středního východu (Middle east respiratory syndrome-MERS). Diskutuje rovněž, jak se mají anesteziologové připravit na tuto nákazu.

British Journal of Anaesthesia, 124 (5): 497e501 (2020)

Marco Daverio, Francesca Sperotto et al.

Účelem tohoto systematického přehledu bylo popsat použití dexmedetomidinu pro prodloužení sedace na pediatrické JIP a učinit metaanalýzu jeho bezpečnostního profilu. Zahrnuty byly studie o pacientech v kritickém stavu ve věku 18 a méně let, u kterých byl použit dexmedetomidin v prodloužené infuzii (≥ 24 hr). Extrakce dat zahrnovala charakteristiky studie, demografii pacientů, způsob použití dexmedetomidinu, související podrobnosti o analgezii a sedaci, vyhodnocení pohodlí a výběr stupnice hodnocení, symptomy a vedlejší účinky.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 32 studií s 3267 pacienty. Většina studií byla monocentrická (91%) a retrospektivní (88%), jedna byla randomizovaná. Minimum a maximum infuzních dávek se pohybovaly mezi 0.1-0.5 mikrogramů / kg / h až 0.3-2.5 mikrogramů / kg / h. Střední doba trvání/medián  byl 25 - 540 hodin. Použití úvodního bolusu bylo zaznamenané v 8 studiích (25%) (rozsah, 0,5-1μg / kg), režim weaningu  u 11 (34%), a čas weaningu u 6 z 11 (55%; rozsah 9 -96 hodin). Prevalence bradykardie byla 2,6% (n = 10 studií; 14/387 pacientů; 95% CI, 03 - 7,3; I₂ = 75%), prevalence hypotenze byla 6,1% (n = 8 studií; 19 / 304 pacientů; 95% CI, 0,8 - 15,9; I₂ = 84%). Tři studie (9%) zaznamenaly čas do nástupu vedlejších účinků, který byl ve všech případech do dvanácti hodin od začátku infuze.

Závěr: Chybí vysoce kvalitní data o použití dexmedetomidinu na prodloužení sedace a konsensus o správném dávkování a protokol o weaningu u dětí. Infuze dexmedetomidinu lze u detí považovat za relativně bezpečnou, a to i při podáváním delším jak 24 hodin.
 

Pediatr Crit Care Med 2020; XX:00–00

Gustavo A. Ospina‑Tascon, Jean‑Louis Teboul, Glenn Hernandez, et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit vztah mezi poměry tepové frekvence (HR) a diastolického arteriálního tlaku (DAP) a klinického outcomu pacientů v časných fázích septického šoku. Diastolický šokový index je definován jako poměr mezi HR a DPA a byl vypočten těsně před zahájením vazopresorické podpory (Pre-VPs/DSI) u 337 pacientů a po nasazení vazopresorů  (VPs/DSI) u 424 pacientů v septickém šoku, zařazených do randomizované kontrolní studie (ANDROMEDA SHOCK).

Výsledky: Riziko úmrtí progresivně stouplo s graduálními přírůstky v Pre-VPs/DSI or VPs/DSI (p < 0.001). Progresivní snížení DAP nebo HR bylo asociováno s nárůstem rizika mortality pouze pokud DSI souběžně narůstalo. Plocha pod křivkou RO pro Pre-VPs/DSI, SOFA a iniciální hladina laktátu  byly podobné, zatímco střední arteriální tlak a systolický šokový index se ukázali jako špatné prediktory mortality.

Závěr: Diastolický šokový index v čase před a během zahájení vazopresorické terapie může představovat velmi časný indikátor pacientů s rizikem úmrtí. Izolovaná hodnota diastolického arteriálního tlaku a tepové frekvence neidentifikují toto riziko.

Ospina‑Tascon et al. Ann. Intensive Care (2020)

Jozef Klucka, Martina Kosinova, Kai Zacharowski et al.

Primárním cílem této studie bylo zhodnotit a popsat klinickou praxi rychlého úvodu do anestezie (RSI) u dospělé i pediatrické populace pomocí dotazníkového šetření.

Výsledky: Z  1921 respondentů bylo 76.5% (n= 1469) kvalifikovanými anesteziology. Při anestezii u dospělých, většina respondentů (61.7%,n= 1081) preoxygenuje pacienta 100% kyslíkem po dobu 3 minut a 65.9 % (n=1155) podává opioidy během RSI. Sellikův manévr by použilo u  38.5% (n= 675) respondentů a naopak by jej nepoužilo 37.4%(n=  656). Lékem první volby u hemodynamicky stabilních pacientů pro RSI by byl propofol u 90.6% respondentů (n=1571) a sukcinylcholin (56%, n = 932). Manuální ventilaci (s inspiračními tlaky <12cmH2O) by použilo 35.5%(n=   622)respondentů. U většiny pediatrických pacientů by bylo použito 3 minutové preoxygenace (56.6%, n =817) a opioidů (54.9%, n=797). Sellikův manévr a manuální ventilace (s inspiračními tlaky <12cmH2O) by použilo 23.5%( n= 340) a 35.9% ( n= 517) respondentů. Léky volby pro hemodynamicky stabilní dítě byl pro 82.8 % respondentů propofol (n= 1153) a rocuronium pro 54.7% respondentů ( n= 741).

Závěr: Existuje významná heterogenita v denní klinické praxi rychlého úvodu do celkové anestezie.  Tato studie vyzdvihuje nutnost pro mezinárodní doporučení pro RSI ke zvýšení bezpečnosti pacientů.

Eur J Anaesthesiol 2020; 37:1–8

Edoardo Picetti, Paolo Pelosi, Fabio Silvio Taccone, et al.

Tato mezinárodní dotazníková studie si dala za cíl zjistit, jaká je praxe při ventilaci pacientů se závažným traumatických poškozením mozku (TBI).  Elektronický dotazník zahrnoval 38 položek a 3 klinické scénáře: [arteriální parciální tlak kyslíku (PaO2)/inspirační frakce kyslíku (FiO2) > 300 (scénář  1), 150–300 (scénář 2), < 150 (scénář 3)].

Výsledky: Celkem zodpovědělo dotazník 687 lékařů (69% z Evropy, n= 472), převážně to byli intenzivisté (48%, n=328) a anesteziologové (40%, n= 206). Standardní protokol pro ventilaci pacienta s TBI byl použilo 277 respondentů (40%) a specifický protokol odtlumování 198 (30%). Nejčastěji aplikovaný ventilační objem (TV) byl 6-8ml/kg predikované ideální hmotnosti (PBW) ve scénáři 1-2 (72% PaO2/FIO2 > 300 a 61% PaO2/FiO2 150–300) a  4–6 ml/kg/PBW ve scénáři  3 (53% PaO2/FiO2 < 150). Nejčastější nejvyšší úrovní pozitivního end expiračního tlaku  (PEEP) bylo 15 cmH2O u pacientů s PaO2/FiO2 ≤ 300 bez kraniální hypertenze (41% , pokud bylo PaO2/FiO2 150–300 a 50% pokud bylo PaO2/FiO2 < 150) a 10 cmH2O  u pacientů s intrakraniální hypertenzí (32%, pokud bylo PaO2/FiO2 150–300 a 33%, pokud bylo PaO2/FiO2 < 150). Bez ohledu na intrakraniální hypertenzi cílili klinici nejčastěji na hodnotu  CO2 36-40 mmHg a nejčastější cílovou hodnotou PaO2 bylo 81-100 Hg ve všech třech scénářích. Nejčastější záchrannou strategií, používanou při refrakterním respiračním selhání při konvenční ventilaci, bylo podání svalových relaxans (88% respondentů, n =406), recruitment manévry (69% respondentů, n =319) a pronační poloha (63% respondentů, n=292)

Závěr: Ventilační management, cíle a praxe  u dospělých pacientů s traumatickým postižením mozku s i bez respiračního selhání se významné liší mezi centry. Uvedená zjištění mohou být přínosná při budoucích výzkumech na toto téma.

Picetti et al. Critical Care (2020) 24:158

A.I. Khan, M. Fischer et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit přesnost tekutinové optimalizace pro snížení indicence hypotenze při úvodu do anestezie. Zahrnuto bylo 283 pacientů podstupujících radikální cystektomii, kteří byli náhodně rozděleni na cílenou (n = 142) nebo standardní tekutinovou terapii (n = 141). Pacienti s cílenou tekutinovou terapií podstoupili optimalizaci tekutin na základě změny ejekční frakce po testu pasivního zvednutí nohou; ti s pozitivní odpovědí dostali i.v. bolusy krystaloidů, dokud nebyla ejekční frakce optimalizována. Střední arteriální tlak se měřil ráno před operaci a po příchodu na operační sál. Tato post-hoc analýza definovala hemodynamickou nestabilitu buď jako  > 30% relativní pokles arteriálního tlaku ve srovnání s výchozí hodnotou, nebo jako absolutní střední arteriální tlak <55 mmHg, do 15 minut od úvodu do anestezie. Čtyřicet dva pacientů (30%) ze skupiny s cílenou terapií podstoupilo optimalizaci tekutin po zjištění intravaskulárního deficitu po testu pasivního zvednutí nohou; 106 (75%) pacientů se skupiny s cílenou a 112 (79%) pacientů se standardní tekutinovou terapií splňovali kritéria hemodynamické nestability. Mezi skupinami nebyly významné rozdíly po změření poklesu absolutního středního artieriálního tlaku pod 55 mmHg  (p = 0.58) ani po předoperačním testování či hodnoceni předoperačního středního arteriálního tlaku jako výchozího (p = 0.21, p = 0.89, samostatně). Významný rozdíl byl však ve výskytu hemodynamické nestability po použití výchozího středního arteriálního tlaku měřeného na operačním sále (p = 0,004). Jako závěr vyplývá, že optimalizace tekutin před uvedením do celkové anestezie významně neovlivňuje hemodynamickou nestabilitu.

Anaesthesia 2020, 75, 634–641

Judith Ju Ming Wong, Siew Wah Lee et al.

Cílem této pilotní studie, probíhající na multidisciplinární pediatrické JIP, je určit, zda je pediatrický protokol plicní ochranné ventilace u ARDS spojen se zlepšením klinických výsledků. Byl použit protokol protektivní umělé  plicní ventilace se stanovenými parametry tlaků a objemů a hodnocením krevních plynů (permisivní hypoxemie a hyperkapnie).

Výsledky: Ventilační údaje a hodnoty krevních plynů byly odebírány během prvních 7 dnů ARDS a porovnány protokolové (n = 63) a neprotokolové skupiny (n = 69). Po implementaci protokolu byl nižší střední dechový objem (6,4 ml / kg [5,4–7,8 ml / kg] vs. 6,0 ml / kg [4,8– 7,3 ml / kg]; p = 0,005), PaO2 (78,1 mm Hg [67,0–94,6 mm Hg] vs. 74,5 mm Hg [59,2–91,1 mm Hg]; p = 0,001) a saturace kyslíkem (97% [95–99%] vs. 96% [94–98%]; p = 0,007), end exspirační tlak (8 cm H2O [7–9 cm H2O] vs. 8 cm) H2O [8–10 cm H2O]; p = 0,002] a PaCO2 (44,9 mm Hg [38,8– 53,1 mm Hg] vs. 46,4 mm Hg [39,4–56,7 mm Hg]; p = 0,033) bylo vyšší, v souladu s protektivní  ventilací. Nebyl zaznamenám žádný rozdíl v mortalitě (10/63 [15,9%] vs. 18/69 [26,1%]; p = 0,152), dnech bez ventilátoru (16,0 [2,0–23,0] vs. 19,0 [0,0–23,0]; p = 0,697) a dnech bez potřeby JIP (13,0 [0,0–21,0] vs. 16,0 [0,0– 22,0]; p = 0,233) mezi protokolovou a neprotokolovou skupinou. Po úpravě podle závažnosti onemocnění, dysfunkce orgánů a oxygenačního indexu, protektivní umělá plicní ventilace byla spojena se sníženou mortalitou (OR, 0,37; 95% CI, 0,16–0,88).

Závěry: U dětského syndromu akutní respirační tísně protokol protektivní umělé plicní ventilace zlepšil adherenci ke strategiím protektivní plicní ventilace a potenciálně snižuje i mortalitu.

Pediatr Crit Care Med 2020; XX: 00–00

Andrea V. Otero Luna, Rachel Johnson et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo shromáždit a shrnout literaturu a definovat praxi lékařů ohledně používání methylenové modři pro léčbu katecholamin-refrakterního šoku u dětí.

Výsledky: Zahrnuto bylo 24 studií, které zkoumaly refrakterní šok indukovaný řadou etiologií a zjistily, že methylenová modř byla obecně bezpečná a zvyšovala střední arteriální krevní tlak. Průzkum autorů mezi lékaři zaznamenal 22,5% míru odezvy z celkem 125 institucí. Podobné podíly lékařů uváděly použití (40%) nebo naopak  nepoužití/nezvažování použití (43%) methylenové modři pro šok. Nejčastější důvody pro nepoužívání methylenové modři byly neznalost tohoto léku, jeho správného dávkování a nedostatečné důkazy pro jeho bezpečné používání.

Závěry: Methylenová modř se zdá být bezpečná a může mít benefit pro pediatrické pacienty v refrakterním šoku. Existuje výrazný rozdíl v povědomí o tomto léku a jeho použití mezi lékaři. Další studie o bezpečnosti a účinnosti použití methylenové modři při léčbě dětského refrakterního šoku jsou nutné.

Pediatr Crit Care Med 2020; XX: 00–00

Anita K. Patel, Eduardo Trujillo-Rivera et al.

Cílem této retrospektivní analýzy bylo popsat farmaceutický management sedace, analgezie a podávání neuromuskulárních blokád dětem na JIP. Bylo zařazeno 61 pediatrických JIP.

Výsledky: Z 66 443 pacientů, střední věk 1,3 roku (interkvartilní rozmezí 0–14,5), 63,3% (n = 42 070) obdrželo neopioidní analgetikum, opioidní analgetikum, sedativum, a / nebo léky neuromuskulární blokády, celkem 83 různých látek. Opioidní a neopioidní analgetika Byla podávána  58,4% pacientů, (n = 38 776), z toho neopioidní analgetika byla předepsána v 67,4% případů (n = 26,149). Medián doby trvání analgetického podávání opioidu byl 32 hodin (interkvartilní rozmezí, 7–92). Sedativa byla podávána v 39,8% (n = 26 441) s mediánem doby trvání 23 hodin (interkvartilní rozmezí 3–84), z toho benzodiazepiny byly nejčastější (73,4%; n = 19 426). Neuromuskulární svalová relaxans byla podávána v  17,3% (n = 11 517) se střední dobou trvání 2 hodiny (intervartilové rozmezí 1–15). Mladší věk byl asociován s delší dobou trvání podávání ve všech třídách léků. Větší část chirurgických pacientů dostávala léky těchto tříd po delší dobu, než pacienti nepodstupující operační výkony. Větší podíl pacientů s muskuloskeletálními a hematologickými / onkologickými onemocněními obdržel tyto třídy léků.

Závěry: Analgetika, sedativa a neuromuskulární relaxans byly předepsány u  63,3% dětí na JIP. Doba trvání podávání opioidních analgetik a sedativních léků v této studii může být spojena se známými komplikacemi, včetně tolerance a odnětí. Několik léků podávaných dětským pacientům jsou v této analýze v rozporu s varováními organizace FDA, která upozorňují na potenciální rizika současné sedativní a analgetické terapie.

Pediatr Crit Care Med 2020; XX: 00–00

Lila Bouadma, Francois Xavier Lescure et al.

31. prosince 2019 Čína oznámila případy respiračního onemocnění, které se objevilo nejprve u lidí ve Wuhan v provincii Hubei. Jednalo se o nový koronavirus SARS-CoV-2 ( 2019-nCoV). Jedná se o nové zoonotické onemocnění s neznámým rezervoárem u zvířat s důkazy přenosu mezi osobami [1]. Základní reprodukční počet této infekce se odhaduje na 2,2 (95% CI, 1,4–3,9) [2]. Etiologické agens a epidemiologie nového agens způsobující tuto pneumonii, koronavirus (SARS-CoV-2), bylo identifikováno a sekvenováno [3] a byly vyvinuty diagnostické testy [4]. 30. ledna 2020 Světová zdravotnická organizace vydala celosvětové  zdravotní upozornění pro veřejnost ohledně výskytu epidemiologicky nové virové choroby. 3. února 2020 bylo potvrzeno 17 391 případů (153 případů mimo Čínu). Celkovou úmrtnost postižených pacientů je v tuto chvíli obtížné posoudit kvůli nedostatku spolehlivých dat. Těžké formy představují 14% hlášených případů a celková úmrtnost je přibližně 2% z potvrzených případů. K dnešnímu dni 153 případů bylo hlášeno v 23 zemích mimo Čínu (celkově 24 případů v Evropě), většina z nich je importovaná nákaza: turisté cestující z Číny nebo lidé vracející se do své země po návštěvě Číny. V Evropě jsou zaznamenány nejméně tři případy v Německu a jeden případ ve Francii, kdy se jedná o pacienty bez cestovatelské anamnézy do Číny.

Intensive Care Med (2020) 46: 579–582

John T. Berger, Aline B. Maddux et al.

Cílem této observační kohortové studie bylo charakterizovat současné použití inhalačního oxidu dusnatého při akutním respiračním selhání u dětí a posouzení vztahů mezi klinickými proměnnými a outcomem. Autoři posuzovali reakce po podání inhalačního oxidu dusnatého a  pacientovy charakteristiky, včetně dysfunkce pravé komory a klinickou odpověď na zlepšenou oxygenaci.

Výsledky:  Celkem bylo do studie zařazeno 151 pacientů, kteří obdrželi inhalační oxid dusnatý z primárně respirační indikace. U 130 (86%) z nich, se po inhalaci oxidu dusnatého se zlepšila saturace do 24 hodin. JIP mortalita byla 29,8%, zatímco nová morbidita byla identifikována u 19,8% přeživších. U pacientů, s echokardiogramy, mělo 27,9% prokázanou plicní hypertenzi, 23,1% mělo systolickou dysfunkci pravé komory a 22,1% mělo síňovou komunikaci. Střední až závažná dysfunkce pravé komory byla spojena se zvýšenou mortalitou. Při zlepšení oxygenace byla snížena Fio2 na méně než 0,6 během 24 hodin u 71% z pacientů. Včasná reakce klinika na zlepšenou oxygenaci s inhalačním oxidem dusnatým byla spojena s větším počtem dnů bez potřeby ventilátoru, ale neměla vliv na výskyt srdeční zástavy, mortalitu, nebo morbiditu.

Závěr: Včasná reakce lékaře na zlepšenou oxygenaci byla spojena se snížením počtu dnů bez pacientů, např. s dysfunkcí pravé komory.

Pediatr Crit Care Med 2020; XX: 00–00

Jacqueline S. M. Ong, MB BChir et al.

Koronavirové onemocnění COVID 19 se rozšířilo po světě. Po třech měsících od jeho vzniku se již lékaři dozvěděli a naučili mnoho o jeho klinickém managementu a jeho relevanci pro poskytovatele pediatrické intenzivní péče. V tomto článku autoři posuzují a recenzují dostupnou literaturu a poskytují cenný vhled do klinického managementu této choroby. Rovněž informují o aktivitách, které by každé pracoviště dětské intenzivní péče mělo provést, aby bylo připraveno na pacienty s tímto onemocněním.

Jacqueline S. M. Ong, MB BChir et al.

Ke Wang, Wei Zhao, Ji Li, et al.

Tato studie retrospektivně zhodnotila 318 COVID pozitivních pacientů s pneumonií. Z těchto pacientů mělo 27 (8.7%) závažné respirační selhání, 17 z nich (63%) bylo podáván kyslík vysokoprůtokovou nazální kanylou (HFNC), jako postup první volby, 9 pacientů (33%) byla podávána non invazivní ventilace (NIV) a jeden pacient (4%) byl na invazivní ventilaci. Selhání HFNC bylo definováno, jako potřeba zahájení NIV, nebo intubace, jako záchranná terapie.

Výsledky: Ze 17 pacientů, ventilovaných pomocí HFNC, došlo k selhání HFNC u 7 z nich (41%) Žádné selhání nebylo zaznamenáno  u skupiny s PaO2/FiO2 > 200 mm Hg (0/6) vs. 63% selhání ve skupině, kde bylo PaO2/FiO2 ≤ 200 mm Hg (7/11), (p = 0.04). V porovnání se základními daty, respirační frekvence významně poklesla u skupiny s úspěšným HFNC během 1-2 hodin [medián 26 (IQR: 25–29) vs.23 (22–25), p = 0.03], avšak nebylo tomu tak u selhání HFNC. Po NIV jako záchranné terapii se během 1-2 hodin upravil poměr PaO2/ FiO2 u 7 pacientů [medián 172 (150–208) mmHg vs. 114(IQR: 79–130) pod  HFNC, p = 0.04], nicméně 2 ze 7 pacientů s NIV (29%) museli být nakonec intubováni. Z celkového počtu 27 pacientů se závažným respiračním selháním museli být intubováni 4(15%).

Závěr: Tato studie překládá, že oxygenace vysokoprůtokovou nazální kanylou je nejčastějším typem ventilační podpory u covid pozitivních pacientů s pneumonií. U pacientů s nižším  PaO2/FiO2 docházelo častěji k selhání HFNC.

Wang et al. Ann. Intensive Care (2020)

Thomas G. V. Cherpanath, Fabienne D. SImonis et al.

Tato cross-section studie zkoumala, zda má ventilace s nízkým dechovým objemem příznivé účinky na systolickou a diastolickou funkci myokardu ve srovnání s ventilací se středními dechovými objemy. Primárním sledovaným parametrem byl index výkonnosti myokardu levé a pravé komory při měření jako kombinace systolické a diastolické funkce, přičemž nižší hodnoty znamenají lepší myokardiální funkci a komorový index výkonnosti myokardu větší než 0,54 je považován za práh abnormality. Sekundární sledované parametry byly specifické systolické a diastolické parametry.

Výsledky: Jedenavdaceti pacientům byly aplikovány nízké dechové objemy s velikostí dechového objemu (průměr ± SD) 6,5 ± 1,8 ml / kg předpovídané tělesné hmotnosti, zatímco 20 pacientů bylo vystaveno střednímu dechovému objemu, velikost dechového objemu 9,5 ± 1,6 ml / kg předpovídané tělesné hmotnosti (průměrný rozdíl -3,0 ml / kg; 95% CI, -4,1 až -2,0; P <0,001). Dysfunkce pravé komory byla snížena u skupiny s nízkým dechovým objemem ve srovnání se skupinou středního dechového objemu (index výkonnosti myokardu, 0,41 ± 0,13 vs. 0,64 ± 0,15; průměrný rozdíl -0,23; 95% CI, -0,32 až -0,14; P <0,001), stejně jako dysfunkce levé komory (index výkonnosti myokardu, 0,50 ± 0,17 vs. 0,63 ± 0,19; průměrný rozdíl, -0,13; 95% CI, -0,24 až -0,01; P = 0,030). Podobně většina systolických parametrů byla lepších ve skupině s nízkým dechovým objemem ve srovnání se skupinou se středním ventilačním objemem, avšak diastolické parametry se nelišily mezi oběma skupinami.

Závěr: Ventilace se středními dechovými objemy u pacientů bez ARDS snižuje systolickou funkci pravé i levé komory ve srovnání s ventilací používající nízké objemy. Diastolické funkce zůstávají beze změny.

ANESTHESIOLOGY 2020; 132: 1102–13

Jan J. De Waelea, Jerina Boelensb, Isabel Leroux-Roels

Antimiktobiální rezistence (AMR) je vzrůstající světový trend na jednotkách intenzivní péče, jehož prevalence se různí.   AMR je diverzní, nyní je největší výzvou rezistence gram negativních multirezistentních organismů (MDRO). Podstatná je geografická variace prevalence MDRO a mělo by se zvážit provedení lokálních epidemiologických studií ke zhodnocení současného nebezpečí AMR. Pacienti na JIP jsou ohroženi kvůli mnohotným rizikovým faktorům infekcí MDRO. Řešení by se měla soustředit na snížení zkříženého přenosu na JIP striktní prevencí infekce, kontrolovanou praxí a snížením antibiotické expozici.

Závěr: Antimikrobiální rezistence se vyskytuje celosvětově na většině JIP, avšak rozsah tohoto problému je zřejmě vysoce variabilní. Prevence a kontrola infekcí, stejně jako vhodné používání antimikrobiální terapie jsou základními kameny jeho zvládnutí.

Curr Opin Anesthesiol 2020, 33:156–161 DOI:10.1097/ACO.0000000000000830

Adam C. Adler, Andrew J. Matisoff, James A. DiNardo, et al.

Tento přehledový článek se soustředil na perioperační použití point of care ultrazvuku (POCUS) v pediatrické populaci, v rámci těchto systémů: dýchací cesty, srdce, plíce a žaludek. Specificky ultrazvukové vyšetření dýchacích cest se používá k optimalizaci hloubky endotracheální intubace, může pomoci při výběru velikosti kanyly a predikci obtížné laryngoskopie a intubace. Plicní POCUS se používá při zhodnocení plicní hypoxémie, stejně jako k optimalizaci dechové mechaniky. POCUS při vyšetření srdce je používán při zhodnocení hemodynamiky, chlopenních a komorových funkcí. Vyšetření žaludku se může použít pro zhodnocení gastrické náplně v rámci lačnění, nebo při potvrzení polohy žaludeční sondy. Použití POCUS, jako spolehlivého diagnostického nástroje v perioperačním období, se neustále vyvíjí, může napomoci včasné diagnostice, procedurální bezpečnosti a má potenciál zlepšit outcome pacientů.

Závěr: Užitečnost point of care ultrazvukového vyšetření byla prokázána, zejména při vyšetření dýchacích cest, žaludku a kardiopulmonálního systému. Je doporučeno,  aby se začátečníci v point of care ultrazvukovém vyšetření řídili doporučeními Americké společnosti pro echokardiografii. Stejně, jako s jinými vyšetřovacími modalitami je nutné znát limity této metody i vyšetřujícího.

Curr Opin Anesthesiol 2020, 33:000–000

Peter Van de Putte, Lynn Vernieuwe, Stefaan Bouchez

Tento článek se soustředí na point of care ultrazvukuvé vyšetření (POCUS) v těhotenství v kontextu vyšetření dýchacích cest pro management a zhodnocení rizika aspirace, místa podávání neuroaxiálních bloků, diagnostiky a následné péče u kardiopulmonálních dysfunkcí. Ultrazvukové vyšetření žaludku je užitečné pro zhodnocení rizika aspirace u těhotných.  Jsou prezentovány modely a specifické cut off hodnoty pro vysoce a nízko rizikovými žaludky pro zhodnocení celkové žaludeční tekutiny.  Vyšetření dýchacích cest je vhodné pro detekci změn v rámci těhotenství a pro vedení managementu dýchacích cest. Kapesní ultrazvukové sondy s možnostmi automatické detekce neuroaxiálních orientačních bodů, mohou v budoucnu facilitovat umístěná jehly. Ultrazvukové vyšetření srdce a plic je vhodné pro management preeklampsie, pulmonální arteriální hypertenze a peripartální kardiomyopatie.

Závěr: Díky své neinvazivitě, snadné dostupnosti a možnosti vyšetření bez vystavení radiaci, hraje point of care ultrazvukové vyšetření  zvětšující se  esenciální roli při zhodnocení rizika aspirace, managementu dýchacích cest, neuroaxiální anestezii, kardiopulmonální diagnostice a rozhodujících procesech v rámci těhotenství.

Curr Opin Anesthesiol 2020, 33:000–000

Akira Mukai, Koichi Suehiro et al.

Tato studie popisuje, jako mohou změny ejekční frakce (SSV) během hlubokého dýchání spontánně ventilujících pacientů odlišit pacienty dobře reagujících na tekutiny. Do studie bylo zahrnuto 30 pacientů před úvodem do celkové anestézie. Hemodynamické proměnné, zahrnující ejekční frakci (SV) a SSV, byly měřeny během normálního dýchání. Po těchto měřeních byl každý pacient vyzván k hlubokému dýchání (6 dechů za minutu), poté byl stůl s pacientem uložen do Trendelenburgovy polohy (15 °) na 2 minuty. Křivky charakteristické pro SSV byly vytvořeny během normálního i hlubokého dýchání a rozdíl v SSV mezi normálním a hlubokým dýcháním (ΔSVV) rozlišuje pacienty  potencionálně reagující na tekutiny (SV zvýšený> 10% po změně polohy). Korelace mezi zvýšeným SV a ΔSVV byla zjištěna použitím Pearsonova korelačního koeficientu. Přiblížení k šedé zóne vedlo k nepřesvědčivému rozsahu hemodynamických proměnných.

Výsledky:Analýza charakteristických křivek ukázala, že ΔSVV s dobrou spolehlivostí predikovalo odpověď na podání tekutin (AUC: 0.850; 95% CI: 0.672-0.953; práh: 4%, sensitivita: 75.0%, specificita: 88.9%], zatímco SVV během normálními dýchání ne (AUC: 0.579; 95% CI: 0.386-0.756)]. Ačkoli SVV během hlubokého dýchání vykázala akceptovatelnou prediktabilitu (AUC: 0.778; 95% CI: 0.589-0.908), senzitivita nebyla dobrá (58,3%). S přiblížením k šedé zóně byl rozsah ΔSVV nepřesvědčivý a malý 1.4% -4.2% (23% pacientů).

Závěr: Hluboké dýchání může zlepšit dynamické indexy u spontánně ventilujících pacientů.
 

Acta Anaesthesiol Scand. 2020;64:648–655.

Sigurdur Benediktsson, Claudia Hansen et al.

Cílem této retrospektivní observační studie bylo zjistit, zda protrombinový čas (PT-INR) a aktivovaný parciální tromboplastinový čas (APTT) při přijetí může predikovat outcome u kriticky nemocných pacientů. Pro měření bylo použito Simplified Acute Physiology Score 3 (SAPS3). Selhávání orgánů bylo vykazované jako dny naživu bez vazopressorů (DAF) a dny bez invazivní ventilace, potřeba kontinuální renální substituční terapie (CRRT) a Acutete Kidney Injury Network kreatinine score (AKIN-crea).

Výsledky: Bylo zahrnuto 3585 pacientů na JIP. Prodloužený APTT koreloval s mortalitou s 95% CI a HR 1.001-1.010 a také s DAF, CRRT a AKIN-crea s 95% CI s odds ratio (OR) 1.009-1.034, 1.016-1.037 a 1.009-1.028,pro jednotlivé proměnné. Zvýšený PT-INR koreloval s DAF vazopresorů a dnů bez ventilátoru s 95% CI z OR. Prodloužení APTT bylo spojeno s mortalitou a všemi outcomes morbidity kromě dnů bez ventilátoru. Zvýšení PT-INR při přijatí bylo spojeno s DAF a dny bez ventilátoru.

Závěr: Protrombinový čas a aktivovaný parciální tromboplastinový čas při přijetí korelují s morbiditou, což  není zahrnuto v SAPS3 modelu.
 

Acta Anaesthesiol Scand. 2020;64:628–634.

Elhanan Nahum, Avichai Weissbach, Eytan Kaplan, et al.

Cílem této studie bylo zjistit frekvenci, rozsah a rizikové faktory hypotenze po intravenózním podání paracetamolu u dětí v septickém šoku na inotropické podpoře. Retrospektivně byla shromážděna demografická data, komorbidity, Pediatrické logistické skóre orgánové dyfunkce (PELOD), hemodynamické parametry před a během 120 minut od podání paracetamolu, nutnost navýšení inotropické podpory a intravenózního bolusu tekutin.

Výsledky: Kohorta zahrnovala 45 dětí, střední věk 8.9± 5.1 roků. Střední hodnota inotropické podpory byla 12.1 ± 9.5. Celkem bylo podáno 105 dávek paracetamolu. Nejnižší střední systolický tlak (108 ± 15mmHg) byl naměřen v 60 minutě (p = 0.002).  Bylo 5 událostí systolické hypotenze ( snížení od 1 do 16 mm Hg pod hypotenzní hodnoty systolického tlaku). Střední arteriální tak se snížil o ≥ 15% u 8 dávek po 30 ti minutách (7.6%, střední − 19 ± 4mmHg)18 dávek po 60 minutách (17.1%, střední − 20 ± 7mmHg), 16 dávek po 90 minutách (15.2%, střední − 20 ± 5mmHg) a u 17 dávek po 120 minutách (16.2%, střední − 19 ± 5mmHg). Po 12 dávkách (11.4%) pacienti vyžadovali zvýšení v inotropické podpoře, nebo podání bolusu tekutin.

Závěr: Hypotenzní události nejsou vzácností u kriticky nemocných dětí na inotropické podpoře při léčbě intravenózním paracetamolem, lékaři by si měli být vědomi jejich výskytu a potřeby případné intervence.

Nahum et al. Journal of Intensive Care (2020)