Stejně jako se nám náhle vynořila před očima majestátná hladina jezera, tak jsem se začala klubat na svět. Protože jsem ještě byla hodně maličká a dalo se čekat, že budu potřebovat pomoc lékařů a sestřiček, přišla jsem na svět až v univerzitním a renesančním městě Verona, kde se nachází také vyhlášená novorozenecká jednotka intenzivní péče. Moc hezky se tam o mě starali. Já si nejvíc pamatuji srandovního strejdu Benjamina. Moc hezky se s maminkou bavil a ta tak byla vždycky klidnější. První dva měsíce utekly jako voda a bylo tak načase si říct co dál. Jak já chtěla domů uvidět svůj pokojíček, kolik jsem toho o domově slyšela, ale nedokázala jsem si jej představit. Z Verony do Brna, jak se moje domovina jmenuje, je to taková dálka přes hory (prý nejvyšší na našem kontinentu), přes lesy a řeky (také jedny z největších).
Koncem června však začala naše cesta domů nabývat jasnější obrysy. Bylo to zřejmé i zvýšenou aktivitou všech lidiček okolo mě a špatně skrývanou nervozitou rodičů. Bude se něco dít… hurá. Kdo si pro mě přijede? Maminka měla naštěstí tip na Nadační fond AKUTNĚ.CZ, který dokáže ve svízelné situaci pomoci. A povedlo se i tentokráte. Zajistili tak pro mě krásnou sanitku s čápem na kapotě a v ní teploučký převozní inkubátor s plným komfortem. To byla paráda… a jedeme…. Strejdové, co tvořili moji posádku a pomáhali mamince o mě pečovat měli srandovně stejná jména… Peťa, Peťa a … Peťa. I jsme se nasmáli, aspoň myslím z trvalých úsměvů celé posádky, maminuku nevyjímaje, protože jsem většinu cesty prospinkala a probouzela se jen na mlíčko. Například v nejvyšším bodě cesty, Brennerském průsmyku. Kdy já se sem asi vrátím, jednou v budoucnu cestou k moři, na lyže nebo prostě jen do míst, kde jsem se narodila? Cesta líně plynula a já už se viděla ve své postýlce. Po takřka 12 hodinách cesty jsme konečně zakotvili v mém novém přechodném přístavu, jednotce intenzivní péče č. 56 v brněnské fakultní nemocnici v části věnující se právě péči o nás miminka. Poznala jsem další fajn tety a strejdy, ale to již je jiný příběh… příběh na konci mé první cesty a na začátku něčeho nového… života s mojí rodinou doma… v Brně.
A jak cestu s NF AKUTNĚ.CZ vnímala maminka Alice:
Patřím k lidem, kteří se snaží spoléhat hlavně na sebe, zvládat vše sami a není pro mě samozřejmostí požádat o pomoc. Naneštěstí v životě vzniknou situace, které člověk sám zvládnout nedokáže. Já a moje rodina se do takové situace dostala letos v květnu, když se naše dcera Anetka narodila o 10 týdnů dříve v Itálii. To, že jsme se mohli díky nadačnímu fondu bezpečně vrátit domů, byl pro mě silný zážitek, který ve mně doteď přetrvává. Ještě nikdy jsem se tolik domů netěšila. Velké DÍKY patří především všem třem strejdům Peťům, kteří Anetku cestou hýčkali. Mockrát děkuji.
Poděkování:
Nadační fond AKUTNĚ.CZ
Vedení Fakultní nemocnice Brno
Fakultní nemocnice Brno, Pracoviště dětské medicíny, Pediatrická klinika a Klinika dětské anesteziologie a resuscitace
Sanitky Svatopluk Svoboda
Petr Klouda
Petr Vala
