Podle Českého statistického úřadu 62%, tedy téměř dvě třetiny, lidí v životě nedokáže vůbec nic.
Každý šestý naopak v životě už něco totálně domrvil.
Dalších 15 % lidí to teprve čeká.
A pouze jeden člověk ze sta v životě opravdu něco dokáže a na toho většinou ještě pak pořádně vlítne finančák.
Přesto si člověk může neustále někde přečíst, jak málo stačí, aby byl úspěšný. 10 rad, jak být úspěšný, 7 návyků opravdu úspěšných lidí, 4 pravidla pro dosažení čehokoliv, a tak dále. To mi ale stejně pořád připadá nějak moc věcí. Studoval jsem například jen zběžně příběhy úspěšných českých podnikatelů z 90. let a zjistil jsem, že k úspěchu stačí v podstatě jen jedna věc. Když vám někdo hned na začátku dá miliardu. Ideálně banka nebo nějaká jiná společnost, kterou si pak za tu miliardu koupíte.
To už dnes samozřejmě není tak snadné, je jiná doba a lidi jsou dost podráždění, už když někdo ukradne třeba jen padesát milionů. Ale zato je tady mnohem nebezpečnější trend. Někteří lidé si začali myslet, že mohou být úspěšní jen na základě svého skvělého nápadu. Na základě kampaní organizací, které potřebují vyčerpat dotace, opravdu uvěřili, že právě jejich nápad může změnit svět. Každý, kdo si koupí nového Maca, se hnedka cítí jako druhý Steve Jobs. Dřív, když někdo přišel s nějakým podnikatelským nápadem, který třeba úplně nedával smysl, tak se tomu prostě říkalo hovadina. Dneska je ale jiná doba a říká se tomu start-up. Případně když je to hodně velká hovadina, tak odvážný start-up. (V rozhovorech o neúspěšných, pardon, myslím tím samozřejmě příliš odvážných, start-upech, si tak typicky třeba místo věty „ztratili jsme tři roky vymýšlením hovadin“ přečtete „dokázali jsme projevit zdravou neúctu vůči nemožnému.“)
Ale to je jen odraz doby, kdy rodiče říkají svým potomkům, že jednou něco velkého dokážou, i když moc dobře vědí, jaký genetický materiál jim předali. Doby, kdy vám někdo pořád nabízí kurzy osobnostního rozvoje a sebeřízení, které by vám umožnily se ve svém životě posunout. Stačí jen nebýt měkkej a zaplatit si toho nejdražšího kouče. Měkkej rozhodně nejsem, takže jsem si opět zjistil tvrdá data.
80% lidí se nedokáže v životě nikam posunout a pořád dokola opakuje chyby svých rodičů.
15% lidí aspoň jednou za život navštíví kurz osobnostního rozvoje a z každého druhého z nich se stane poskytovatel nějakého kurzu osobnostního rozvoje.
Pouze 5% lidí se dokáže během svého života změnit, v drtivé většině jde o těžké úrazy hlavy nebo lidi, kteří prožili klinickou smrt.
Což odpovídá tomu, co jsem vypozoroval u některých svých známých. Tedy to, že když někdo úspěšně absolvuje kurz osobnostního rozvoje, neznamená to, že pořád není stejný blb jako předtím. Dost často je to přesně naopak, stane se z něj ještě větší blb. Hlavně proto, že ho na tom kurzu naučili spoustu obzvlášť otravných dovedností. Jedna z těch vůbec nejstrašnějších je, usmívat se, i když ti někdo říká, že seš blb.
Když si začne někdo dávat na facebookový profil chytré bílé citáty na černém pozadí, je konec. Tak třeba jeden z mých facebookových přátel si vytesal na zeď citát, který byl stejně dechberoucí jako západ slunce na fotografii v pozadí. „Příliš nasloucháš hluku okolí, místo, abys naslouchal víc sobě. Naslouchej svému vnitřnímu hlasu, příteli.“ A já jsem hodně otevřený člověk, a tak sem se v té chvíli pod vlivem toho moudra skutečně okamžitě zaposlouchal do svého vnitřního hlasu. A opravdu. Nakonec jsem uslyšel, jak mi můj vnitřní hlas v té chvíli zcela zřetelně říká: „Kamaráde, ty seš fakt ale neskutečnej debil!“
