Úplně se vám sběhnou sliny. Jenže do toho najednou přijde servírka, která má dnes zrovna PMS a do toho ještě ke všemu EET.
„Vybral jste?“ frkne.
„Dám si trojku,“ usmějete se na ni plný očekávání.
Zatváří se, jako byste ji navrhli trojku s jejím bratrancem.
„Trojka už není!“
Prozradím vám velké tajemství české gastronomie. Trojka nikdy není. Nikdy nebyla. A nikdy nebude. Dobře, tak se rychle podíváte do polední nabídky, protože kolem vás je spousta nervózních lidí, kteří si taky nemohou dočkat, až si objednají trojku. Nakonec zvolíte menší zlo a řeknete: „Tak teda tu dvojku, no.“
Servírka se unaveně otočí ke kuchyni a zařve na celou hospodu:
„Prosím tě, Veruno, je tam ještě dvojka?“
Nastane chvíle dramatického ticha, a pak se z kuchyně ozve: „Teď sem vydala poslední!“
Mám podezření, že spousta restaurací a hospod tu dvojku a trojku vůbec nevaří, ty jsou tam jen proto, aby lidi vůbec přišli. Úplně vidím, jak sestavují to polední menu.
„Takže jednička… ty těstoviny, přece to nevyhodíme, jasně, Veruno, píšu to tam… Jak se píše fetučíny…? Dvě č? …Jo a co ta dvojka a trojka?“
„Já nevím, neotravuj mě s kravinama, něco si tam vymysli.“
Polívky na meníčka, to je samostatná kapitola. Užijí si ji hlavně ekologicky založení lidé. Můžete chodit nakupovat do Sklizena, můžete konzumovat bio jogurty z krav, které poslouchaly Mozarta nebo kupovat biosalámy z prasat, která cvičila jógu. Ale nikde nenajdete tak ekologický produkt jako je polívka na meníčko v poctivé české hospodě. Já tomu říkám „trvale udržitelná polívka“. Je to celý ten týden vlastně ta samá, akorát prochází postupně proměnou a kultivací, podle toho co minulý den zbylo z meníčka a v pátek je z toho vždycky gulášovka.
Pokud ale přece jen někdy přijdete do lepší restaurace a skutečně máte na výběr z více jídel, použijte fintu mého kamaráda. Ten má teorii, že když se v hospodě zeptáte, ať vám něco doporučí, že vám vždy nabídnou to, čeho se potřebují zbavit. Takže to jsou pak dialogy jako z Becketta:
„Dobrý den, co byste mi dneska doporučila?“
„Tak ta dvojka není špatná.“
„Dobře, děkuji, takže já si dám jedničku.“
Jedna věc je samozřejmě výběr a druhá kvalita. Líbí se mi, jak se personál často ani nesnaží nic předstírat, jako by jejich unavené tváře říkaly: „Hergot lidi, dyť jsou to meníčka, stojí to osm pětek, proberte se.“ Nedávno mi servírka na moji stížnost k meníčku s odzbrojující upřímností odpověděla: „ No, nejste první, kdo si na tu krkovičku stěžuje.“ Neměl jsem odvahu se zeptat: „Jako na tuhle konkrétní?“
Nebo ten velký salátový list, kterým vám zakryjí talíř a hlavně všechny nedostatky poledního jídla, zejména fakt, že u toho masa prostě fakt není omáčka. V každé hospodě mají ty listy tři. Putovní. Pokud chcete personál nějaké hospody fakt vytočit, tak udělejte jednu věc. Ten list prostě snězte. Uvidíte, že z kuchyně vyleze i kuchař, aby se podíval se na toho debila, kvůli kterému musejí celé to meníčko zrušit, protože jim to už nebude vycházet.
Ale vůbec nejlepší jsou poctivé vesnické hospody s hotovkami. Tam je obědová nabídka podstatně širší, často až sedm jídel. Přijdete tam a řeknete: „Takže já bych si dal…“
„Moment. Moment,“ řekne servírka. Vytáhne propisku a pět těch hotovek přímo před vámi škrtne. Zůstane tam jen Tajemství šéfkuchaře a Překvapení paní nadlesní, což většinou bývá to samé jídlo.“
„Vybral jste?“ usměje se na vás.
(Jo, vybral, ale asi mi to bude dost na prd.)
„Co byste mi doporučila?“
„Tak to Tajemství je dobrý.“
„Tak výborně, já si dám to Překvapení.“
A víte proč? Protože fakt nechci vědět, jaký je tajemství kuchaře v téhle hospodě. Že si už týden nemyl ruce? Že trvale udržitelnou polívku solí tak, že se podrbe na hlavě? Nakonec naštěstí zjistíte, že to Překvapení je kuře s broskví a s putovním listem salátu. Taky je vždy překvapím. Hlavně tím, že to všechno sním. I s tím listem salátu samozřejmě.
