Nebo ta slavná cedule se zamračeným smajlíkem, která vás vítá na začátku každého problematického úseku (které třeba jen na D1 měří dohromady zhruba 200 kilometrů):
Musíme to opravit 
Musíme, ale moc se nám nechce, protože to už půl roku vypadá pořád stejně. No, tak strávíte půl hodiny popojížděním v koloně a zhruba ve chvíli, kdy vám váš syn vzadu oznámí, že ta petka, do které se musel vyčůrat, protože fakt nebylo kde zastavit, mu spadla na zem, projedete kolem veselé cedule:
Díky! Šťastnou cestu 
Je to prostě dokonalá komunikace. Nemyslím D1, ale ty cedule.
Říkal jsem si, že bych způsob, jakým stavební firmy s naštvanými řidiči komunikují, použil i v soukromém životě. Třeba až manželka někam odjede, udělám si s kamarády u nás doma nějakou pořádnou oslavičku. Prostě fakt hustou party, po jejímž skončení to u nás doma bude vypadat hůř než teď na D1 u Vyškova. Až se ráno moje žena vrátí a spatří ten neuvěřitelný bordel, nebude věřit svým očím. Ale naštěstí tam hnedka bude obrovská cedule:
Musíme to uklidit.
Když bude pokračovat dál do kuchyně, tak tam budu na zemi ležet já a místo Tady staví Skanska, tam bude cedule Tady slaví Pavlík. Pak možná moje statečná žena zajde do obýváku, tam sice bude od cigaret propálený koberec, ale už tam taky bude určitý náznak pokroku – největší bordel bude shrabaný na velkou hromadu a bude u ní ostentativně položený vysavač. A u toho samozřejmě cedule: Technologická přestávka. No a pak se možná zajde mrknout na záchod, kde během večera došlo k několika řetězovým nehodám. Tam bude taková rozvernější cedule Jejda, tohle se nepovedlo a takový už hodně zkroušený smajlík „cítí se provinile“.
Je možné, že se hodně naštve a začne řvát: „Tak tady já nebudu!“ A půjde k mamince.
No a to už se s ní u dveří samozřejmě rozloučí cedule: Díky! Šťastnou cestu!
