Moje měsíční stáž se konala v místní všeobecné nemocnici „Hospital General de Tijuana“, která patří mezi nemocnice placené státem a tudíž slouží zejména pro obyvatele, kteří si nemohou dovolit péči v soukromém zařízení.
Urgentní oddělení místní nemocnice sestává ze tří částí. První část navazuje přímo na vstup do nemocnice a je nazývaná také jako „shock room“. Jak již název napovídá, zde jsou umístěni zejména pacienti v šokových stavech, kterým selhávají základní životní funkce. Na tuto místnost přímo navazuje druhá část oddělení, kterou je tzv. filtr s přiléhající ošetřovnou. Pacienti ve filtru v bezprostředním ohrožení života zpravidla nejsou, ale jejich stav již vyžaduje vyšetření a krátkodobou akutní péči. Poslední částí je potom jednotka intenzivní péče.
Co se týče počtu lůžek, v shock roomu jich najdeme cca 8, ve filtru 20 a na JIP 10. Dohromady tedy zhruba 40 míst pro pacienty. Toto číslo je však velmi zavádějící, protože skutečný počet pacientů je obvykle daleko větší. Ti co se do postelí nevejdou, se nachází všude tam, kde je místo a občas i tam, kde není.
Důvody jsou prosté – jedná se o chudou nemocnici v chudé zemi a obrovský nedostatek financí, místa, vybavení i personálu je cítit všude. A protože zdejší nemocnice slouží také k ošetřování vězňů, pravidelně se zde nachází osoby ve vězeňských poutech a po celém oddělení jsou rozmístěné hlídky těžce ozbrojené ochranky.
Díky nedostatku místa je zde také problém se soukromím, a přestože se místní personál snaží, často nezbývá než ošetřovat i těžké případy před zraky ostatních pacientů. V prvních dnech to všechno pro nás byl docela šok.
Nemocnice jako taková je známa probíhající intenzivní výukou studentů medicíny. Samotný systém vzdělávání mladých lékařů je v Mexiku odlišný. Studenti zde po čtyřech letech teoretického studia musí absolvovat jeden rok v nemocnici jako tzv. internisti. A právě oni jsou zde často největší pracovní silou a musí zcela samostatně zvládat spoustu úkonů. Jejich pracovní doba je 12h denně a zahrnuje také noční (36 hodin) a víkendové služby. Během jednoho roku potom rotují celkem na šesti různých odděleních a nárok mají pouze na dva týdny dovolené, které jim jsou přiděleny. Další rok plní roli praktického lékaře na jim přiděleném místě. Pro českého studenta to zní až neuvěřitelně.
Moje stáž začíná v osm hodin ráno a obvykle naskakuji již do zaběhlého procesu, internisti pracují od šesti. Spousta pacientů čeká na odběry vzorků, probíhají příjmy, vizita a do toho všeho je třeba řešit akutní případy. Na první pohled zde panuje poněkud chaos, ale po pár dnech je vidět, že každý zde dělá co je třeba, má plné ruce práce a nikdo nepostává.
Jako student s ukončeným pátým ročníkem často spadám do role internistů. Odebírání jak žilní, tak arteriální krve, zavádění žaludečních sond, močových katetrů či samostatné zašívání všemožných ran je pro nás po týdnu rutina, nehledě na to, že jsem se v ČR v rámci výuky k většině z těchto věcí ani nedostal.
Bezesporu největší zajímavostí jsou ale noční služby. Počet personálu je zde ještě zredukovaný a zpravidla se za celou noc nezastaví. Po setmění se to před vstupní branou hemží sanitkami.
Speciální angiolinky nebo iktová centra v této nemocnici zkrátka nejsou. K dispozici je pouze jedno CT pro celou nemocnici a tak i pacienti v nejvážnějších stavech jsou nuceni cestovat o patro níže.
Člověk by řekl, že po měsíci zde, ho už v nemocnici jen tak něco nepřekvapí. Kompromisy nacházíme na každém rohu. Je středa 28. 7. a protože večer mám nějaký program v centru, zůstávám v nemocnici o něco déle. Koneckonců, pomocná ruka se zde hodí vždy. Společně s další stážistkou jdeme směrem k výtahům, když vidíme vybíhat pacienty směrem k východu. Záhy se dozvídáme, že v horních patrech vypukl požár a je nutné evakuovat celou nemocnici. adrenalin proudí žilami.
V zastaralé nemocnici fungují pouze tři výtahy, všechny jsou pomalé, do všech se vleze pouze jedna postel. Žádný z nich není vyhrazený striktně pro účely personálu, a tak evakuace probíhá značně komplikovaně. Lékaři, sestry, internisti i ostatní personál nemocnice všem ukazují, že tu jsou pro pacienty a obětavě všem pomáhají se dostat do bezpečí.
Shromaždiště je kousek od nemocnice, kde se nachází provizorní ošetřovací místnost. Akutní pacienti jsou posléze přesouváni do vedlejší budovy, kde mají možnost monitoringu a přístupu kyslíku. Během evakuace proběhla i jedna zdárná resuscitace.
Požár je zažehnaný. Naštěstí škody nejsou tak velké, jak se očekávalo a po vyvětrání kouře se většina pacientů pomalu navrací do svých pokojů. Přežili jsme další den, a přestože se stalo tolik nemilých událostí, všichni odcházíme s úsměvem na tváři z dobrého konce a také s dávkou pokory, neboť člověk si zřejmě nikdy nemůže myslet, že ho nic nepřekvapí. Každopádně dobrý pocit z vykonané práce, zkušenosti a zážitky, tak odlišné od těch, na které jsme zvyklí v Evropě, už nám nikdy nikdo nevezme.
Mexiko je země lepší, než je jeho pověst a zejména lidé tu jsou velmi milí, přátelští, obětaví a s chutí do života. Přestože zde pracovní podmínky rozhodně ideální nejsou, svoji práci dělají svědomitě a je až pozoruhodné, kolik jsou zde schopní zdravotníci zvládat s tak málo prostředky.
Jsem nesmírně vděčný za tuto zkušenost, která mě posunula jak v profesním, tak v osobním životě.
