Tak například na začátku, když žena a muž vstupují do interakce, se vše řídí zákony přitažlivosti dvou těles. Většinou je to přitáhne na bar, kde do toho rychle vstupuje mechanika kapalin, a pokud to jde dobře, vede to ještě ten večer k rovnoměrnému přímočarému pohybu. Třením ale samozřejmě vzniká teplo, které se s rostoucím časem nahromadí a po jisté době vzniká dusno. Objevují se odstředivé síly, vytrácí se dynamika a objevuje se silná přitažlivost jiných těles. Ale nakonec se přesto obě tělesa ze setrvačnosti vydají po společné dráze. Tady je hlavně pro muže důležitá znalost Newtonova zákona, který zní: „Jablko nepadá daleko od stromu. Dobře si prohlídni svoji potencionální tchyni.“ Je to pěkný příklad, kdy se potencionální energie rychle mění v energii kinetickou, slovy Isaaca Newtona: „Utíkej!“
Poté, co se obě tělesa vydají na společnou dráhu, začnou ženy všechny fyzikální zákony porušovat. Tak například zákon zachování hmotnosti přestane většinou platit okamžitě po svatbě. Velice rychle přestane fungovat i zákon akce a reakce a postupně ho nahrazují:
zákon akce a divné reakce,
zákon akce a hodně divné reakce,
a samozřejmě zákon akce a žádné reakce.
Ve vztahu dvou těles ubývá rychle energie, zvlášť když je začínají obíhat další malá tělesa porušující všechny zákony zachovaní klidu, a začínají se objevovat fyzikální veličiny jako tlak a napětí. Do společného soužití samozřejmě vstupuje ze strany mužů také mechanika plynů a po nějaké době se u žen objevuje další fyzikální veličina – odpor. Ženy mužům naznačují, že v životě nic nedokázali, a konfrontují je s takzvaným Packalovým zákonem. U muže dochází k sublimačním efektům – snaží se neustále někam vypařit. Často pak vzniká manželský trojúhelník, na který lze uplatnit slavnou Pythagorovou větu. Ve škole se bohužel učí jen její první polovina. Celá Pythagorova věta totiž zní:
a2 + b2 = c2, žiju s úplnou krávou.
Pokud opravdu chcete být mužem, který chápe některé paradoxní jevy kolem sebe, musíte porozumět kvantové teorii ženy. Ta vychází z tvrzení klasické kvantové fyziky, že se částice může nacházet ve dvou naprosto rozdílných stavech zároveň, v takzvané superpozici. Když se ale pokusíte experimentálně zjistit v jaké, dojde k takzvanému kolapsu vlnové funkce a vy pozorujete pouze jeden z těchto stavů, většinou ten horší. (Kvantová fyzika je tak složitá, že i její chápání se u těch pár lidí, kteří jí rozumí, nachází v superpozici – tedy že ji chápou i nechápou zároveň. A pokaždé, když se snaží zjistit, jak na tom skutečně jsou, dojde ke zrušení superpozice a oni zjistí, že ji nechápou.)
Kvantová teorie ženy je ale o něco složitější. Tam je totiž těch naprosto rozdílných stavů, ve kterých se žena dokáže přes den zároveň udržovat, podstatně víc, průměrně tak dvanáct. Zvlášť ženatí muži znají tuhle fakt super pozici. A také to, že kdykoliv se pokusíte jakkoliv zjistit, ve kterém z nich se právě nachází, tím, že na ni promluvíte, dojde ke kolapsu vlnové funkce a vy zjistíte, že je nasraná.
Kvantová teorie ženy je navíc zcela kompatibilní s teorií relativity. Na základě vlastních pozorování a výpočtů (musel jsem napočítat do deseti, abych se uklidnil) mi vyšla následující docela pěkná rovnice.
E = mc2
kde E je celková negativní Emoce, kterou žena během dne pociťuje, m je samozřejmě muž a c je cokoliv. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby mu bylo jasné, že na základě téhle rovnice by nemělo být moc složité sestrojit třeba atomovou bombu.
