Na všechno, co v naší domácnosti přestane fungovat, používám zásadně vteřinové lepidlo, díky kterému čas od času zažívám doma svých patnáct vteřin slávy, po jejichž uplynutí to většinou upadne.
Vždy jsem byl prostě spíše humanitně orientován, ale krutou ironií osudu jsem vysokou školu opustil s titulem inženýr. Titul Ing. jsem získal po absolvování studia ekonomie, což je společenská věda, zabývající se tím, jak lidé uspokojují své potřeby pořizováním hmotných statků za peníze, které nemají. Titul inženýr, který mi tak přibyl do všech osobních dokladů, ale vede k tomu, že u mě lidé vytrvale předpokládají spíše pokročilé technické schopnosti. Vyvolává v nich představu, že se pravděpodobně podílím na vývoji komplikovaných strojů a zařízení či projektování rozsáhlých polyfunkčních areálů.
Když se mě například ptali v autoservisu, jak jsem spokojen se svým novým vozem, postěžoval jsem si, že když v autě najedu na nějakou větší terénní nerovnost, praštím se často do hlavy o střechu. Zaměstnanec servisu se na mě dlouze podíval, a pak řekl: „Tady dole je taková páčka, a tou si můžete snížit výšku sedadla.“ Vypadalo to, že k tomu není co dodat. Ale bohužel bylo. „Pane inženýre.“
Snažím se od té doby své inženýrství raději tajit, nejen před automechaniky, ale i před instalatéry, hodinovými manžely a zaměstnanci řetězce IKEA. Zvlášť ti posledně jmenovaní umějí být velmi nemilosrdní. Když jsem si jednou k zakoupenému zboží chtěl objednat i jeho montáž, abych ušetřil čas i sebevědomí, podívala se pracovnice do objednávky a netaktně a zbytečně nahlas se mě zeptala: „A to si, pa-ne in-že-ný-re, tu lampičku nemůžete smontovat sám?“
Horší než montování věcí z obchodního domu IKEA je pro mě už jen sestavování malých záludných předmětů z kindervajíčka. Když můj syn rozklepne na bílý koberec čokoládové Kinder Surprise, vím, že největší překvapení v plastovém žloutku nečeká na něj, ale na mě. „Jé, tati, dívej, co mám v kindervajíčku! Co to asi je?“ „Nevím, synku, ale je mi jasný, že tím strávím následující hodinu.“ Pokaždé se modlím, aby se z toho prokletého vejce vylíhnul jen nějaký dvoudílný Šmoula, kterému prostě přišroubuju hlavu. (I když jednou jsem vlastně Šmoulince taky strhnul závit.) No a pak sedíte s dítětem třeba v čekárně u doktorky, snažíte se dokončit montáž nějaké obzvláště vzpurné drobnosti z kindervajíčka zahrnující jakousi zákeřnou gumičku a ostatní v čekárně na to pobaveně koukají, což vás samozřejmě ještě víc stresuje. Pak sestra zavolá vaše jméno, vy se leknete a celé vám to (gumička) odletí ven z otevřeného okna, u kterého sedíte. Sestra řekne: „Tak pojďte dál, pane inženýre,“ a všichni v čekárně se můžou potrhat smíchy.
Právě zdravotnictví je tituly naprosto posedlé. Jak jednou doktoři a sestry zjistí, že jste inženýr, tak už vám jinak neřeknou. Když jsem kdysi ležel v nemocnici s otřesem mozku, narazil jsem na sestru, která se v tom titulování obzvlášť vyžívala. Dáte si ještě čajdu, pane inženýre? Už jste dneska čůral, pane inženýre? Možná byste si mohl dát sprchču, pane inženýre. Můj tehdejší spoluležící byl pan Šeďa, který si zlomil nohu při pádu na stavbě svého domu. Jak jsem pochopil ve chvíli, kdy ho přišla navštívit jeho stavební parta (což byla jeho žena a dvě dcerky), bylo to kvůli jeho svéráznému přístupu k bezpečnosti práce a stejně svéráznému přístupu na rozestavěnou střechu, na kterou zrovna lezl. Když zjistil, že jsem „inženýr“, popsal mi podrobně další plánované práce na domě, včetně rozvodu elektřiny. Ptal se mě na některé problémy, jež ho trápily, a rovnou si na ně sám odpovídal. Měl jsem otřes mozku, takže jsem mu nedokázal odporovat, a on si to vyložil tak, že s jeho dalším postupem na stavbě souhlasím. Jak říkám, nejsem úplně technický typ, ale dodnes žiju s nepříjemným tušením, že mám na svědomí nějaké děsivé stavební neštěstí.
