Problém ale většinou je, že děti nevědí, že ty stupně jsou jen tři.
Takže stupňování rodičovské autority vypadá zpravidla asi nějak takto:
1. stupeň: Dost!
2. stupeň: Říkám: Dost!
3. stupeň: Opravdu dost! A říkám to naposledy!
4. stupeň: Myslím to vážně!
5. stupeň: Kolikrát to mám říkat? Pětkrát?
6. stupeň: A dost! Myslím to smrtelně vážně!
7. stupeň: Počítám do deseti!
8. stupeň: Počítám do pěti!
9. stupeň: Počítám do tří!
10. stupeň: To opravdu musím všechno říkat desetkrát!
11. stupeň: Ještě jednou a fakt si mě nepřejte!
12. stupeň: Tohle je poslední varování!
13. stupeň: Tohle je úplně poslední varování!
Rodičovská autorita se dále stupňuje až po záchytný 100. stupeň:
100. stupeň: Já jsem vám to řekla snad stokrát! Já na vás pošlu tátu!
Pak už to jde rychle:
150. stupeň: Takže já opravdu už volám tátu!
151. stupeň: To vám to opravdu musí maminka říkat stopadesátkrát!
250. stupeň: Já už vám to ale fakt nebudu opakovat!
666. stupeň: Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!
1000. stupeň: Je tohle vůbec možný? Já jsem vám to fakt řekla snad už tisíckrát!
Můj oblíbený stupeň je ale jednoznačně sedmsetdvacítka.
720. stupeň: Ještě jednou a uvidíte něco, co jste ještě neviděli!
Tenhle stupeň totiž skoro vždycky aspoň na chvíli zabere. Děti konečně přestanou blbnout, podívají se zvědavýma očima na svého rodiče a naprosto bezelstně řeknou:
„Jo? A co uvidíme? Ty pro nás něco máš?“
