Nevěřícně jsem na něho koukal. Vypadal spíš jako právník kominíka.
„Ukažte mě, kde to máte napojený, ten komín,“ dodal netrpělivě.
Dovedl jsme ho do kuchyně a ukázal mu to.
Mrknul na to a povolil si kravatu.
„Njáky schodky,“ řekl.
Donesl jsem schodky. On na ně vylezl.
„Njáky starý noviny.“
Donesl jsem dnešní Mladou frontu.
„Sirky njáký.“
Donesl jsem sirky.
Kominík podpálil noviny, otevřel komín a hodil je tam. Baflo to a noviny vyletěly komínem. Kominík na to uznale koukl.
„Kúrnik, to má tah jak sviňa.“
Pak se podíval na mě a říká: Je to v cajku!“
Já jsem na toho kominíka v sáčku zíral jak u vytržení. Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali, a potom se na mě hezky usmál a dodal: „Tak to bude, pane, 650 korun. Chcete na to nějakej papír?“
Řemeslo má dneska holt zlatý dno! Na úplné dno jsem si ale sáhnul až s opravářem našeho plynového kotle Karlem. Karel vypadá trochu jako Louise de Funes, akorát s Karlem mi při jeho návštěvách nikdy do smíchu nebylo. Karel bral jen za to, že se na kotel přijel podívat a promnul si dvakrát neoholenou bradu, osm kil. Bez papíru. Karel nám už před lety doporučil „výbornej plynovej kotel“, který „má sám doma a je s ním strašně spokojenej“. Byli jsme s ním taky docela spokojení, ale jen do doby, než se asi tři hodiny po půlnoci, kdy vypršela záruční doba, samozřejmě podělal. Takže musel přijet Karel.
Karel přijel a něco v tom kotli vyměnil. Kotel naskočil, Karel shrábl osm kil bez papíru plus cena materiálu a odjel. A kotel se vzápětí zase podělal. Takhle přijel Karel třikrát a nakonec zlověstně řekl: „Tak to musí bejt jedině deska! To vás přijde draho.“ Nová řídící deska stála patnáct tisíc, byla to polovina ceny toho kotle. Tak jo, tak Karel vyměnil desku. Zapojil to a nic. Načež řekl něco, na co do smrti nezapomenu.
„Hergot špalek, že by to nebyla ta deska?“
Byl listopad, byla zima a musím říct, že po jeho poslední větě byla atmosféra v našem bytě na bodě mrazu. Načež Karel prohodil: „Víte, já tenhle typ kotle vlastně ani moc nedělám.“
Přestože jsme po té slavnostní návštěvě kominíka měli komín v cajku, po poslední větě mi fakt už trochu bouchly saze.
„Děláte si ze mě srandu? Dyť ste říkal, že ho máte doma!“
„Né, pané, takovej kšunt, to bych si do baráku v životě nedal. Dyť je to furt pokažený!“
Rozhodl jsem se, že než ho zabiju, tak to nejdřív nějak vyřešíme.
„Nemáte třeba nějakýho kolegu, kterej ty kotle dělá a mohl by vám… poradit?“
Karel si začal mnout bradu.
„Poradit, poradit. Tak mohl bych zkusit zavolat Lukina.“
Takže Karel zavolal Lukina a Lukin přijel. Otevřel kotel a řekl Karlovi: „Ty Karle, ale tady je přepálenej ten jistící drátek. To sis nevšim, ty vole?“
Karel zbledl.
„Ty Lukine, neblbni, já sem vyměnil tu desku, to mně něříkej…“
Lukin nic neříkal, vyměnil drátek a kotel naskočil.
„To si tady pan majitel kotle, může tu desku, cos vyndal, nechat jako náhradní desku, až bude třeba potřebovat vyměnit… desku,“ řekl Lukin.
Svět řemesla je neúprosný.
„No ale on tam vyměnil i to čerpadlo a ten filtr a vůbec tak nějak všechno,“ namítnul jsem.
Karel se jen nepříčetně usmál. Lukin se zamyslel.
„No tak to znamená, že jste, pane, v podstatě vlastníkem dvou zcela funkčních kotlů,“ zhodnotil věcně Lukin.
Takže Karel k nám už nechodí. Chodí k nám teď Lukin.
Od té doby ale pořád přemýšlím, proč jsem se ve škole aspoň trochu hůř neučil. Mohl jsem se vyučit a mít dneska práci snů.
» starší Akutní fejetony
