Tak například otázka, která mě trápí dodnes, zněla takto: „Pavle, chtěl byste být mořský koník?“ Absurdní dialog, který následoval při snaze poctivě odpovědět na tuto záludnou otázku, jsem pro jeden týdeník popsal ve stejnojmenném fejetonu. A ten se dokonce dostal vloni až do písemné státní maturity z češtiny. Byly v něm zpřeházené odstavce a zadání znělo: Seřaďte podle smyslu v logické posloupnosti. Tak můžu vám říct jediné: Nikdo to nemohl mít správně! (Když jsem správné řešení zveřejnil na Facebooku, několik loňských maturantů mě proklelo. Ale nejvíc se mi líbila reakce jednoho z nich, který mi napsal: „Nejspíš budeme příbuzní, protože váš tchán podle toho popisu musí být můj fotr.“) Největší radost měl ale stejně tchán. Když jsme se ženou přijeli na návštěvu, poplácal mě mohutně po ramenech a řekl: „Tak, Pavle, teď už se ze mě maturuje!“
Ještě horší než tchánovy otázky jsou ale tchánovy filmy. Můj tchán si nahrává filmy, které běží v televizi. Většina lidí si filmy nahrává, aby se na ně mohlo kouknout někdy později, ale můj tchán si ty filmy prostě nahrává, a pak… je má nahraný. On se na ně totiž zásadně dívá, už když je nahrává. Když se na něco nemůže dívat, tak to nenahrává. Když jsem se ho jednou na tuhle zvláštnost zeptal, tak si poklepal na čelo a řekl mi: „Tak kdybych se na to nedíval, tak přece nevím, jaký to je a jestli to má cenu vůbec nahrávat.“
Problém ale není, že si ty filmy nahrává, ale že nám je čas od času taky pouští. Musím uznat, že některé nejsou úplně špatné, ale mají jeden vážný problém. Tchán je už viděl. Takže koukáme na film, vtáhne nás děj a ve chvíli, kdy hlavní hrdina kráčí po poli, najednou do ticha tchán pronese: „Kdyby chlapec věděl, že ho v tom obilí nakonec umlátí tou tyčí.“
To většinou psychicky nezvládne moje žena a začne řvát: „Tati, prosím tě, prosím tě!“
Takže poprosíme tchána, aby nám tam dal jiný film. To většinou není problém, protože toho má tchán nahraného opravdu hodně. Takže to tam dává a u toho říká:
„Tak třeba tady mám takovej film o jednom detektivovi, kterej se zaplete do obchodu s drogama, a pak potká prostituku, ale vlastně pak nakonec zjistí, že byla na něj celou dobu nasazená, a pak ji zabije a skočí z toho mostu. To by se vám mohlo líbit, ne?“
Moje žena tohle opravdu špatně nese, takže se pak hodně křičí.
Jednou tuhle situaci vyřešil tchán po svém. „Vám se pořád něco nelíbí, tak já vám tam pustím Vraždy v Keifeku, a je to!“ řekl.
Podezíravě jsme si ho měřili. Tchán nás začal přesvědčovat.
„To je bomba, fakt, to je takovej thriller, napínavý je to jak trenky, akorát na konci…“
„Néé, nic neříkej,“ zařve moje žena.
„Ne, tentokrát vám neřeknu, jak to dopadne!“ odvětil uraženě tchán.
A odešel.
Koukali jsme na Vraždy v Keifeku a musím uznat, že to bylo napínavý fakt hodně. Skoro stejně jako to, jestli se tchán nevrátí a neutrousí zase nějakou poznámku k ději. Situace se vyhrotila, když hlavního hrdinu po dvou hodinách zahnal kdosi ve strašlivé masce démona do kouta v jedné nepřehledné stodole. No a tam…
…ten film prostě skončil.
Všimli jsme si, že tchán už zase stojí ve dveřích obyváku.
„To je co? Já sem vám říkal, že vám neřeknu, jak to dopadne.“
Koukali jsme nevěřícně na něj.
„Mně se to totiž nenahrálo celý.“
Prosím vás, kdybyste věděli, jak končí Vraždy v Keifeku, tak mi to prosím napište, třeba tady do komentářů, možná by to mohlo trochu pomoct mé ženě, která na tom od té doby není psychicky moc dobře.
