Protože mě opravdu zajímalo, co o mě, jako anesteziologovi, publikace říká, rozhodl jsem se aplikovat metodu logické negace napsaného. Tedy: „Je-li lékař anesteziolog, nehovoří celý den s pacienty, s kolegy při vizitách, konziliích, hlášeních a konferencích. Nemusí být komunikačně zdatný.
Jak tedy vypadá, takový anesteziolog či jeho pracoviště, když prostě nemusí...
Anesteziolog v nestřežené chvilce přiskakuje k pacientovi a s ďábelským úšklebkem umlčí pacientovy případné dotazy a námitky dobře těsnící obličejovou maskou... samozřejmě beze slov ...
Ranní hlášení probíhají v přátelském všeobjímajícím tichu, narušeném snad jen na jaře ptáčky, kteří vyvádějí mladé ...
Požádat o ranní kávu? Bez připravené tabulky s umně vyvedeným piktogramem ve stylu Julius Meinl je to prakticky nemožné...
Odpolední vizita s možností diskuze nad pacientovým aktuálním zdravotním stavem? Na ARO velmi obtížně...
Informovaný souhlas jako záznam o provedeném pohovoru s pacientem? Ale kdeže... na anestezii...
Ptáte se konziliáře našeho oboru na odborný názor? Bez emailu uspějete velmi stěží...
Účast anesteziologa na konferenci?... snad jen v posterové sekci...
Jenže jak tedy zahnat nudu, která podle sdělení jednoho studenta 3. ročníku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, sžírá anesteziologa až 90% pracovního času? Bůh, Peter Safar a Celestýn Opitz žehnej moderním technologiím. Facebook, GTalk, ICQ, Twitter, e-mail, SMS, MMS... to jsou možnosti, které pohořelický kapr (chráněné označení původu) nemá.
Zní to celé fantaskně, ale... co když jsme takto opravdu vnímáni?
