Teprve s uzavřením škol totiž mnoho rodičů konečně dostalo odpověď na svou otázku, kterou předtím mnoho let bezvýsledně kladli svým potomkům: „Tak co bylo ve škole?“ Teď už to vědí a radost z toho nemají. Protože zjistili, že toho ve škole bylo fakt hodně, a nedokážou pochopit, jakým způsobem učitelé dokázali dostat učivo do jejich dětí bez nabité zbraně. I teď se učitelé a učitelky, alespoň na naší škole, opravdu snaží, třeba jejich vynalézavost, zejména při hledání té pravé komunikační platformy pro online výuku, je neutuchající. Na mobilu už máme úplně všechny, které existují.
Problém není, ale v tom, kdo školáky učí, ale co se učí. Samozřejmě už se o tom léta píše a já ty články o tom, co by se mělo ve školních osnovách změnit, tak rád četl, ale nikdy by mě nenapadlo, že se zatím nestalo vůbec nic. Nebo aspoň nic, čeho bych si všimnul.
Mám doma třeťáka a páťáka. Tak třeba český jazyk pojmoslovím často skutečně připomíná třeťák a páťák, ale bohemistiky na fildě! Ale asi nejvíc mě překvapilo, že za těch víc než třicet let od doby, kdy jsem opustil základku já, se toho z probírané látky změnilo jen velice málo. Zmizela snad jen vedoucí úloha komunistické strany. A když mi třeťák odhrká vyjmenovaná slova po p, zjistím s hrůzou, že pýřit se je tam pořád. Pýřit se! Jako fakt? Už s tím něco, proboha, udělejme.
Typický dialog se školákem, který se nezměnil za třicet let, kromě toho, že jsem si v něm vyměnil roli ze syna na otce:
„Jaké i/y se píše ve slově pýřit, no?“
(pohrdavě koulí očima) „Ježiši… tvrdé!“
„A proč?“
(totální despekt) „Je to ve vyjmenovanejch.“
„Aha. A víš, co to slovo znamená?“
„Ne.“
Nikdy jsem tohle slovo neslyšel nikoho použít, nenarazil jsem na něj ani v literatuře, a to si myslím, že jsem nadprůměrný čtenář. Dokonce se psaním textů živím, ale nikdy se mi nepodařilo tohle slovo někam propašovat. A to říkám narovinu, aniž bych se u toho začervenal.
Samozřejmě je to prkotina, ale dost typická. Pýřit se by měli hlavně všichni, kteří dělají povinné osnovy a ti, kteří mají odpovědnost za to, co musí učitelé a učitelky s žáky probírat. Protože je opravdu občas neskutečné, co se musí školáci na prvním stupni učit.
Je toho hodně a hodně z toho jsou hodně pomíjivé znalosti, tedy aspoň pro mozek osmiletého nebo desetiletého kluka. Memorují věci, které nechápou nebo jejichž znalost využijí nejdříve tak za deset let. Při pročítání učiva svých synů, mám často pocit, že ožívají dlouho nepoužívané neurony mé mozkové sítě. Protože jsou to často věci, které už jsem dávno zapomněl, a vůbec nic se nestalo. A to si myslím, že bych v AZ kvízu postoupil minimálně do druhého kola, i kdyby se na mě štěstí i Aleš Zbořil usmáli, věřím, že bych to dotáhl i k bankomatu.
Třeťák umí odhrkat přesnou stavbu květu, dokonce i typy květenství, ale proč květina vlastně kvete, to z něj nedostanete. Nebo stejně jako vyjmenovaná slova po p vyplivne jako básničku planety ve Sluneční soustavě v přesném pořadí, jak jdou za sebou. Ale na otázku, jaký je rozdíl mezi planetou a hvězdou, na mě kouká, jako bych spadnul z Marsu. Pak přijde pracovní list Houby a vy už jen otráveně koukáte. Kdyby měl takovou znalost hub, jaká se chce po třeťákovi, každý český houbař, můžou všechny mykologické poradny okamžitě zavřít.
A to mám, díky dobrému genetickému základu, který jsem jim předal, doma poměrně bystré děti, které se tím nějak prokoušou víceméně samy a učení (dokonce i typů květenství) jim nedělá větší potíže. Vůbec nechápu, co dělají rodiče dětí, kterým jde učení pomaleji nebo ještě o něco pomaleji. Pokud tyto děti ještě žijí, smekám.
Největší překvapení jsem ale zažil u svého páťáka. A to když jsem zjistil, že se v páté třídě učí školáci o českém národním obrození. Objevil jsem totiž u něj velmi vtipnou písemku, která zahrnovala i následující pasáž:
Otázka: Co to byla Bouda?
Odpověď: Že to jako byla past?
Přesně. Ode mě za tu odpověď dostal pochvalu. Národní obrození, to je past vedle pasti.
Proč se proboha má desetileté děcko memorovat fakta, jména a pojmy z národního obrození, když se teprve nedávno podivoval, že lidi nemohli lovit dinosaury? U otázky Národní obrození jsme zvraceli ještě při přípravě k maturitě na gymnáziu, natož v páté třídě. A vím, o čem mluvím. Národní obrození jsem si u maturity skutečně vytáhl a byl jsem hrdina třídy, kdy i ti největší tvrďáci plakali štěstím, protože po mně tu otázku vyřadili.
(Pro ty, co rádi otvírají staré rány: Bouda byla divadlo. Bylo založeno pod jménem Královské-císařské vlastenecké divadlo českou divadelní společností. Roku 1789 bylo strženo.)
Mimochodem přesně kvůli těmhle národním obrozením a nepřiměřenému času, který se jim v osnovách věnuje, se v rámci povinné školní docházky (která připomínám, trvá devět let!) většina žáků nikdy nedoví, co se stalo po druhé světové válce, což si opravdu troufám tvrdit, ovlivňuje jejich životy trochu víc než… Bouda.
Ale abych jen neprudil. Někteří učitelé se opravdu snaží. A už to nese první ovoce.
Po té, co paní učitelka poslala prezentaci o státech jižní Evropy, jsem se nadechnul, napočítal do deseti a zeptal se:
„Tak co všechno už víš o Itálii? No?“
„Itálie, stát jižní Evropy. Hlavní město: Řím. Z Itálie pocházel sériový vrah Leonardo Cianciulli, který se proslavil tím, že své oběti nakrájel do čajových koláčků a nabízel je pak svým hostům.“
No vida. Holt bez práce nejsou koláčky.
P.S. Poděkování všem učitelkám a učitelům, kteří se snaží i přes veškeré neduhy našeho školství a zbytnělé osnovy přicházet s modernějšími postupy, jak učit naše děti objevovat svět kolem nich.
(To sem samozřejmě dávám hlavně proto, aby oba synové postoupili do dalšího ročníku.)
P.P.S. Vzhledem k tomu, kde tento fejeton vychází, velké poděkování všem doktorům a sestrám, kteří by možná rádi řešili doma se svými dětmi podobné prkotiny, ale nemůžou. Takže před těmi se se svými pseudoproblémy samozřejmě trochu pýřím.
